Uprostřed století

04.05.2024

Jsem ráda že se kniha ke mě dostala.

26.08.2023

"Roku 1854 uviděl jsem na počátku měsíce září poprvé Prahu. ...Očekával jsem cosi jasného, zářného, skvělého a zatím uvítalo mne od Krče počínajíc děsné, rostlinstva prosté okolí pražské...na silnici zástupy zaprášených a umazaných dělníků, mlékařské vozíky psy tažené, tu a tam nějaký vůz se smetím nebo hadry a hnojem...potom Pankrác s jedinou řadou chudobných domečků, dále pak pošmourné hradby a tři nevlídné vyšehradské brány, tehdejší špinavý Vyšehrad se svými neúhlednými baráky a chatrná, táhlé návsi podobná Vyšehradská brána...,"a tak bych mohl pokračovat ukázkami z velmi půvabné knížky. Je to tematicky uspořádaný výběr z různých vzpomínek výrazných českých autorů (Jan Neruda, Antal Stašek, J. V. Frič, Vítězslav Hálek, Josef Richard Vilímek, Josef Holeček, Ignát Hermann a dalších a zejména méně známých Serváce Hellera (1845-1922) a Ladislava Quise (1846-1913). Je možné to tedy číst souvisle, jak to bylo editorem Arno Linkem uspořádáno, a nebo je možno otevřít na kterékoliv straně a ponořit se do "prostřed" 19. století a žasnout.
Tento typ vzpomínek na tehdejší každodennost je nesmírně zajímavý. Nejenom věcně - člověk se dozví, jakými měnami se vlastně platilo a jak se peníze přepočítávaly, kolik bylo v Praze řezníků a knihkupců a malířů "na porculán", jaké dokumenty u sebe člověk musel mít, když chtěl nějak v rámci monarchie jet, jak nepohodlné bylo cestování dostavníky, jak fungovala pošta (bylo pokutou trestáno, pokud někdo poslal zapečetěný dopis a cenzura si jej nemohla v klidu přečíst!), jak se obchodovalo na Koňském trhu, jak probíhala představení ve Stavovském divadle, jak vypadalo místo, kde bylo posléze postaveno Národní divadlo, kde v Praze jedla chudina a co to znamenalo "za dva na dlaň" atd atd. Prostě z dnešního hlediska spoustu roztomilostí, které však v důsledku vypovídají o úrovni a bídě, ve které tehdy Praha (124 tisíc obyvatel) žila.
A kromě toho i do těchto "věcných" vzpomínek prosakují emoce. Zejména se tito autoři nedokážou smířit s tím, jak se nedostatečně uchycuje čeština, Hálek líčí situaci, kterou zažil 1853, kdy jim na akademickém gymnáziu ředitel Klicpera (ano, ten) přinesl do hodiny dějepisu oběžník ministerstva, že na gymnáziích se čeština zakazuje, naopak J. Holeček zase vzpomíná na tzv. říjnový diplom z roku 1860, kdy byla čeština zase povolena. Celkově je kniha prodchnuta touhou po rovnoprávnosti Čech a češtiny, větší bohatosti kulturního, vědeckého a politického života. Vypadá to, že právě 50. a 60. léta byla těžkým vzpamatováváním se z Bachova absolutismu a neúspěchu revolucí 1848, a je pravda, že ty hlavní vzmachy kulturní přicházejí až s generací 70 a zejména 90. let 19. století. V oněch letech 60. vévodil Neruda a Hálek.
Zkrátka a dobře, knížka je perličkou v knihovně. Má mnoho vrstev, což by pro její útlost člověk ani nečekal. Na závěr ocituje J. V. Friče, jak vzpomíná na Havlíčkův pohřeb, kde u Nové brány začala téměř bitva o jeho rakev. Účastník pohřbu, stařičký František Palacký se "jal chvějícím se hlasem lid napomínat, volaje konejšivě, však s malým jen účinkem: "Jen žádný rámus, pánové!"....Ono neúčinné Palackého "Jen žádný rámus, pánové!" znělo mi dlouho v uších, a myslím, že ono heslo nám již od roku 1848 dávané a z přílišné úzkostlivosti až po naši dobu opakované jest pravým klíčem všech našich politických a také národních neúspěchů."

17.06.2020

Výborná kniha pro milovníky historie, Prahy, starší české literatury s její krásou slova, malých dějin člověka. Krásně se čte. Perlička v knihovně, pěkně už očtená.

22.02.2017

půvabná knížečka v neméně půvabném zpracování a formátu