Urbo Kune
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258772/bmid_urbo-kune-258772.jpg
3
112
112
Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu. Tento román vychází ze zadání názvu a místa fiktivního hlavního města Evropy, vše ostatní berou zúčastnění tvůrci na sebe a jejich příběhy o Urbu Kune se mohou naprosto lišit. Ten literární pojednává o příchodu nového knihovníka Mikuláše Jelena, který pro novou práci opouští svůj antikvariát v Praze. S Urbem se však nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou evropské slávy a pak nikdy neprobuzené a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá česká společnost ani stát tušení. Mikuláš se tu setká s podivnými lidmi, kteří v sobě přinášejí budoucnost. Někteří ho přicházejí obejmout, jiní mu chtějí ublížit. Roli, kterou v tajném plánu města sehrává, se musí učit přímo na jevišti. Může jen doufat, že ji celou bude znát dřív, než ho někdo stihne zabít. Kniha je ilustrována nákresy a vizualizacemi města, jež vznikly v ateliéru Petr Háj.... celý text
Přidat komentář
Zatím moje nejslabší urbanovka. No... dočetla jsem to, ale spíš z povinnosti, protože rozečtené knížky se neodkládají, pokud to není fakt extra zlý. Zlý to nebylo, ale bylo to tak moc jiný, že mi to nic nedalo. Od Urbana čekám něco jinýho, drsnějšího, překvapivějšího, víc šokujícího.
Tohle byl vlastně takovej pohádkovej čajíček o paralelních světech. Čajíček řídkej, bez výraznější chuti a zápachu. Hlavní postava jako obvykle spíše protivná, ale na to už jsem si u Urbana zvykla; a do toho jakési podivné klouzání po povrchu všeho, nic moc se neděje a ani se nestane, tajemství mě pořádně nezlákalo... krom jednoho. Ale ani to odhalení, které mě teda zajímalo, nebylo nijak dechberoucí... Myšlenka sbližování a prolínání světů v knihovnách na základě nárůstu vzdělanosti, tolerantnosti a otevřenosti jejich obyvatel... ach, jak vznešené, dojemné... a laciné, nemůžu si pomoct. Do toho až moc snadno a povrchně plynoucí lovestory na několik způsobů... ne.
Prostě ne, tohle mi fakt nesedlo. Navíc mě štvaly ty narážky na paralelnost "hlavního" světa; ty zkomoleniny některých autorů mě vytáčely (přesně, jak píše Sharik, buď všecko, anebo nic). Nelíbí se mi ani myšlenka slotového města, působilo na mě stále jako něco příšerně umělého, nepřirozeného, křečovitého, okázalého. Jen jsem se pousmála v místě, kde hlavní hrdina poukazuje na to, že jménem "Urbo Kune" si architekt Kůn celé město podepsal. Podělit se o autorství města/románu s hrdinou knihy je neotřelý nápad.
Urbo Kune je zatím nejlepší dílo, co jsem od autora četla. Kniha se mi líbila kvůli tomu, že se tu dohromady sházejí témata či objekty, které mám ráda nebo se o ně zajímám: knihy (knihovna, antikvariát), monumentální futuristická stavba/město, paralelní světy, futuristické technologie a celkově se to vše nese na pomyslném sci-fi podnose. Hlavní hrdina mi sice chvílemi přišel až příliš nedůvěřivý a zároveň nevážící si práce v urbo, ale chápu, že to měla být reakce na mlžení ohledně některých částí města a jeho stavitele. Rozhodně se jedná o knihu s přesahem – nejen o její “paralelnost” ve formě digitálního rozměru, ale také mám na mysli fakt, že byla napsána kvůli/díky reálně existujícímu projektu.
Taková lehká dystopie, Velký bratr vás vidí. Zasazeno do fantastického projektu (skutečného) města ve vytěženém lomu. Autorova fantazie v této knize zapracovala výjimečně. Mám ráda především jeho noir romány a tohle mezi ně nepočítám, ale balancuje lehce na hraně. Doporučuji.
Má čtvrtá kniha od Miloše Urbana. Tentokrát spíše zklamání. Proč? Zejména kvůli první třetině, pak přijde zlepšení, ač stále je to nejslabší Urbanův román, co jsem četl.
Samotný nápad (ač ne původně autorův, nýbrž psaný jím na zadání) je zajímavý a zpracování by taky bylo, ovšem kdyby... Kdyby autor tak netlačil na pilu ve snaze dávat najevo, že píše scifi. Už samotný alternativní svět, který je v něčem stejný, jako náš, v jiných věcech ne, je problematický. Třeba koncept "Eurosvěta" s univerzální měnou "Eurokorun" má být očividně jakousi parafrází vývoje EU. V čem je přesně ten svět jiný? A má v díle ta jinakost pro příběh vůbec nějaký význam, nebo tu je jen proto, aby text románu křičel "koukej, já jsem scifi román?". Bohužel myslím, že to druhé. Stejně násilný a - při vší úctě k autorovi - dětinský případ je neustále přítomný i v případě historických osob a skutečných měst, či jejich čtvrtí. Proč se některé jmenují tak, jako v našem světě a jiná jména jsou komolena (např. Shakingspeare a desítky dalších)? Opět mám pocit, že zcela samoúčelně, aby text pořád volal "haló, já jsem alternativní realita!". Jiný důvod zkrátka schází, a to až bolestivě.
Takhle to nefunguje a Urban tím strašně kazí jinak dobrý román. Když už musí vymýšlet alternativní jména a politiku, měla by mít nějaký význam, ne? Ale to přece tak zkušený autor ví a já nechápu, jak na to mohl zapomenout. Podezírám ho, že se rozhodl napsat stůj co stůj scifi, ale nevěděl moc jak. Přitom samotný koncept města "urbo kune" by bohatě stačil.
Bohužel to není jediná školácká chyba. Třeba poměrně na začátku trkne čtenáře několikastranová pasáž, kdy se postavy sejdou a sdělují si to, co obě vědí (a nijak to netají), takže jediný účel rozhovoru je sdělit informace i čtenáři. Nechápu, že takové věci jsem našel v knize jindy skvělého Miloše Urbana...
Ale teď k tomu pozitivnímu: Po cca sto stranách toto většinou mizí (což bohužel zároveň činí knihu trošku nekonzistentní), futuristické popisy většinou fungují (humor bohužel ne, na pilu tlačené [a u Urbana tolikrát viděné] staromilství také brzy začne spíš otravovat) a konečně jsem si čtení spíš užil a začal i vnímat bezmála detektivní zápletku, místy upomínající na patrně nejslavnější román U. Eca. Největší plus je samotné objevování zákoutí města Urbo kune (to je fakt parádní) a samotný klasicky "urbanovský" příběh, včetně různých milých bizarností. Bohužel, pokud to není první Urban, kterého čtete, možná vám bude připadat, že podobný příběh jste už v ruce měli.
Vlastní projekt membránového obřího domu - města, zasazeného do skutečného lomu u Zbraslavi mi připadá skvělý. Takže ta nejzajímavější část románu – architektonické vyjádření města včetně rozvržení a popisů jednotlivých slotů a působivých nákresů - byla dána už předem. Autor domyslel příběh a více či méně zdařile ho umístil do již vymyšleného projektu. Zpočátku jsem byla ohromená a s dost velkým nadšením jsem spolu s hlavním hrdinou objevovala tajemné prostory, které byly něco mezi „domem o tisíci patrech“, uzavřeným městem, či dokonce připomínaly interiér rakety, pohybující se mezi vesmíry…
Zajímavé odkazy v textu na jiné knihy (nepřipomněl vám například osud knihovny Ecovo Jméno růže?), na historii i na trochu pozměněnou realitu. Nakonec i vlastní zápletka nebyla špatná – ale něco mi tam drhlo. Snad moc konverzace, která mi zejména ve chvílích akce přišla nepřirozeně knižní, snad moc výchovného politického mudrování a polopaticky káravý pohled na naši společnost, nějak jsem neuvěřila ani té osudovosti lásek…
Pro vlastní projekt určitě palec nahoru; Urbo Kune jako takové mi přišlo úžasné, při představě hlubokých zanořených úzkých prostor jsem skoro cítila závrať či chvílemi naopak úzkost z těsného prostoru, vlastní příběh mě nakonec trošku zklamal…
Samozřejmě plus za grafickou podobu knihy.
Zvláštní, jak je každý Urban pro mě jiný, některým jeho knihám nerozumím (Přišla z moře, Santiniho jazyk), z některých jsem nadšená (Sedmikostelí), nebo se mi aspoň dost líbí (Poslední tečka za rukopisy, Hastrman, Lord Mord)…
Moje první kniha od M.Urbana a mám z ní dost smíšené pocity. Námět i zpracování byly více než zajímavé, ale i přesto mi v knize na mnoha místech něco chybělo nebo přebývalo a k dočtení jsem se musela trochu nutit.
Bohužel mám pocit, že můj dříve oblíbený Urban je mi s každou novou knihou vzdálenější a vzdálenější. Urbo Kune je román jistě hodně propracovaný, ale tak těžkopádný a podivně bizarní, že mi byl vlastně naprosto nesrozumitelný. Možná je to dané tím, že "neumím" číct sci-fi, ale spíš mám pocit, jako by se Urban myšlenkově propadal do naprosto neuchopitelných témat. Člověk už vlastně neví, jak jeho knihy číst a co je jejich poselstvím.
Kvůli zájmu o architekturu mi byl doporučen tento můj první Urban. Futuristické město jako stát, hlavní hrdina antikvář a později knihovník; mohl mi někdo víc napsat knihu na tělo?! Možná to prvotní nadšení bylo moc velké, možná jsem moc náročná, možná to bylo zbytečně překombinované... Ale tenhle příběh, respektive celá kniha, ač měla dost jednotlivých prvků, které mě některé zaujaly nebo chvíli i bavily (futuristické funkční město, nově vznikající knihovna bez finančních problémů, reálná Praha a její blízké okolí, blízce neurčená budoucnost, malí androidi, architektonické řezy Urba, malý formát knihy jako bonus) mě jako celek zklamal. Do konce (posledních asi 20 stran) jsem se musela nutit. Podle mě se mohla trochu jinak rozvíjet linka knihovny a jejího poslání obecně, ale kdo dnes bude psát sci-fi o knihovnících, že ano.
Myšlenkově už mi to přišlo slabší, nicméně grafika a prostředí - to mě přinutilo vytrvat.
Přiznávám, že mám pro Urbana slabost, i když jsem zdaleka od něj nečetl vše. Přesto mi přijde aktuálních 62 % žalostně a nezaslouženě málo. Tento svůj názor píši krátce po dočtení, takže je možné, že své hodnocení ještě přehodnotím, ale pokud k tomu dojde, tak počítám, že k vyššímu počtu.
Zdá se, že Urban opustil poněkud vyšinuté hrdiny a Mikuláši Jelenovi už zůstala jen tělesná deformace. Vzhledem k tomu, že vlastně vytváří nový svět (osobně si myslím, že děj knihy se neodehrává v naší blízké budoucnosti, ale v nějaké paralelní současnosti), připravuje se o svou silnou stránku, kterou je vystižení atmosféry reálného místa (kdo nezatoužil po přečtení Sedmikostelí obejít zmiňované kostely, po Hastrmanovi se nechtěl podívat na Vlhošť, nezalitoval po Lordu Mordovi, že už se nemůže projít po starém Židovském městě, nebo po staré Libni a Vysočanech po přečtení Pragy Piccoly).
Místy na mě dýchl duch P. K. Dicka (cítil jsem určitou inspiraci jeho Adjustment Teamem - filmoví Správci osudu) s jeho paranoioiu, jako by v dálce byl přítomný Voynichův rukopis, všechno okořeněno Urbanovskými ingrediencemi erotiky a lásky, filosofickými úvahami, které v tomto případě jdou, podle mého, hlouběji než jindy, a lehkým humorem.
Velmi vysoký standard.
Vlastně přispívám na zdejší fórum až od doby, kdy jsem leccos od Urbana už měl načteno, takže došlo jen na zpětné hodnocení, ne komentáře, to by ztratilo věrnost a dojmovou čerstvost. Čili tenhle je první.
Obdobně jako pro předešlé tituly platí i pro Urbo Kune:
1. Autor se může plně marketingově spolehnout na tradiční kapesní formát a svébytnou grafickou úpravu od Arga, ta mu zkrátka připisuje prodejní čárky, aniž by sám ještě ťukl do klávesnice (speciálně architektonický design této knihy, která se tváří jako širší kolektivní projekt, má úroveň suverénně převyšující její náplň).
2. Možná mu vychází a čtenář s důvěrou stále pobírá onen jakoby polopatický pozorovací vypravěčský »urbanismus« vedený v ich-formě, ústy a očima centrální postavy, zpravidla nějak společensky vychýlené (i ten je pořád jakžtakž atraktivní).
3. Co mu ale beznadějně ujíždí pod nohama, a v Urbo Kune obzvlášť, bývá vyrovnaný obsah respektive děj. Procentuelně vzato: první půle, jakási stavitelská expozice, budiž ještě za 60-70%. Ovšem ten zbytek, kde by podle očekávání napínavě komponované knížky měla čísla gradovat, balancuje na tenkých 20-30% (zásluhou finální nekonečné salónní tlachárny bez jakékoliv výbušné pointy).
K průměru už se dopočítá každý sám; připouštím, že já Urbanovi dík setrvačnosti přízně drobet nadržuju. 5/17
Urbo Kune ve své architektonické podobě je úžasné. Membránové město v lomu, kniha doplněná množstvím obrázků s návrhy a plány působí opravdu lákavě. Prostředí je autentické, blízká budoucnost ve známých kulisách. Líbily se mi i názvy a jména. Ať už jména postav, nebo lehce zkomolená, ale rozeznatelná jména známých osobností. Vše působí velmi opravdově a uvěřitelně.
Samotný příběh mě ale zklamal, od skvělého nápadu propojení architektury a literatury jsem očekávala víc. Navíc hlavní postava knihovník a téma knihovnictví mě lákalo. Jenomže příběh buď potřeboval více místa, nebo jednodušší řešení.
Pozor, spoilery!
Membránové město, které proniká do paralelního vesmíru je skvělé. Po knihovníkovi, bývalém antikváři, přijatém nakonec vlastně z důvodu mezivesmírného románku, někdo jde. Sám se snaží vypátrat, o co vlastně v Urbu kráčí a kde je tajemný zakladatel pan Kůn, kterého nikdo dlouhou dobu neviděl. Jenomže k naznačenému charakteru postavy se jednání Mikuláše Jelena vůbec nehodí. Střídavě pije, trucuje, dělá naschvály, nesmysly, působí jako by byl v pubertě. Ostatní mlží, vymlouvají se. A řešení, na které čtenář čeká, odhadne částečně sám už v polovině knihy a pak je ještě ve formě sdělení naservírováno na posledních zhruba dvaceti stranách, takový závěrečný vysvětlovací rozhovor se mi moc dobrý nezdál. A Přitom kde která tajemství a podivné jednání postav autor vysvětluje tak nějak uměle. Jakoby byl příběh násilně vsazen do nějaké předem připravené kostry a postupně doplňován.
Nevím, jestli je to mnou, ale děj působil zmateně, nelogicky. Například: Mikuláš Jelen na útěku před vrahouny, se svou cizovesmírnou láskou, hlídán bezpečnostním náramkem musí za každou cenu ve skleníku, místo aby se schoval, urvat kus marihuany a prozradit se. Ve vypjatých chvílích začínají hrdinové buď vysvětlovat, popisovat okolí nebo filozofovat. Utíkáme! Tak proč si pořádně neprohlédnout slot, ve kterém jsme ještě nebyli? Stála za tím snaha nevytvořit popisný román a udržet děj v běhu? Pak to ale nefunguje. Protože budované napětí a tajemno je tím bouráno a popisu města se stejně příliš prostoru nedostává.
Nevím, buď jsem to celé nějak nepochopila a do postav se nedokázala vžít, nebo je opravdu skvělé téma a prostředí vyplácáno na nepřesvědčivý příběh.
„Všechno začíná zcela obyčejně, i to, co nás třeba dovede jinam a zcela přesáhne ... těm, kteří pochopili, nebude nic potvrzeno.“
„Naznal jsem, ... že budoucnost je relativní stejně jako minulost a přítomnost, a přece daná tou minulostí a přítomností. Její podoba je nevyhnutelná, ať ji svými činy určujeme jakkoli ...“
A tak nevyhnutelně vznikl i tento „projekt“? Vzniklo tak futuristické město membránovitého tvaru, komponované na základě partitur podobně jako hudba, inspirované nejen vizionářským projektem města-domu, ale také teorií membrán a paralelních vesmírů, ... město složené z klaustrofobních slotů, s lehkou příměsí mystiky a strachu z odlišného, ... město se zajímavě uspořádanou hierarchií a taky zajímavými sociálních vazbami :-), ... město spojené s paralelní realitou, se světem blízké budoucnosti, ...
... přiznávám, že mě tenhle originální nápad zaujal, a ještě než jsem se do příběhu pustila, prošla jsem na netu dostupné informace o celém projektu, můj zájem tím ještě vzrostl, takže jsem byla opravdu hodně zvědavá a první řádky knihy mou zvědavost ještě přiživily, ... přesto jsem při hodnocení zpočátku chvíli váhala mezi 3 a 4*, ... nakonec jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení právě díky originálnosti celého tohoto projektu, ... tenhle příběh není vlastně čistě autorovou fantazií, jeho velká část (posazení příběhu, místo, kde se odehrává, a které je v tomto případě dost stěžejní) je dáno skupinovou fantazií těch, kdo se na něm podíleli, oni vytvořili „společné město“ a mně se ta symbolika líbila :-), ... nemůžu porovnávat s ostatními autorovými knížkami, je to první kniha, kterou jsem od něj četla, a musím jednoznačně říct, že ne poslední, ... čím déle o téhle knížce přemýšlím, tak už vlastně nevím, proč jsem chtěla dát jen 3*, ... jak píše „kolacky“, Urban si ze mně prostě elegantně dělá šprťouchlata :-) ... něco mi tam vadí, a vlastně ani nevím co, a přitom čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to celé zamlouvá ... ještě chvíli budu přemýšlet a dopracuju se možná až k 5* :-) ... a teď vážně ... je to prostě podle mého hodně zajímavé čtení, přijmete-li příběh tak, jak je Vám podáván, ... jako kolektivní fantazii, ... ale taky, jako autorův paralelní svět mající svůj vlastní řád a způsob vyjádření ... a nebo ... třeba Vám tam taky „něco“ nebude sedět ... tak si prostě vytvořte svůj vlastní paralelní svět :-) ... a třeba taky na pozadí tohoto „společného“ města :-) ... já to rozhodně zkusím :-) ...
Miloš Urban nezklamal v tom, že je zručný spisovatel, jeho knihy se dobře čtou, nechybí tam sex a milostné vztahy. Líbí se mi, že každá jeho kniha je jiná a autor neopakuje stejná schémata. Ovšem tato kniha byla jiná v tom, že jsem ji dočetla jen s velkým sebezapřením. Co na ní mohu ocenit, je inovátorská forma, kdy příběh románu tvoří takové dodatečně přidané "maso" ušité na míru ke "kostře", čímž je architektonická studie ultramoderního města, na které se podílely desítky autorů a měli i výstavu v DOXu. Asi do strany 230 jsem vůbec nezachytila žádný děj, připadalo mi to tajemné jako Zámek od Franze Kafky, který se pak změnil v Proces. Závěrečné rozuzlení nedokážu k ničemu přirovnat snad jen nazvat jako metafyzické blouznění.
Miloš Urban je spisovatel hledající. Z domova černého románu, kde se mu dařilo nejvíc, se odebral do lesa v knize Boletus Arcanus, ale nebyla to šťastná cesta, z jeho hub bolela spíš hlava než břicho. Pak se vydal na šťastnou a podařenou jízdu ve voze Praga Picola. Poté se nechal nalákat do slepé uličky v románu Přišla z moře. Nyní cestuje mezi světy v románu Urbo Kune. Částečně mu jeho cestování vychází. I když se děj sune kupředu pomalu a čtenář již brzy předstihne v poznání toho, co se děje, vysokoškolsky vzdělané postavy knihy, kniha má napětí a směřuje jistě k závěrečnému konfliktu. Když k němu dojde, tak si čtenář musí přečíst spoustu plků, zejména o politice. Nejen že to nepůsobí příliš věrohodně, když se střetnou lidé paralelních světů a řeší politickou situaci, ale prospívá to čtenářské jízdě (abych zůstal u toho cestovatelského přirovnání) asi jako ucpaná D1. Miloš Urban mi na procházku svým městem Urbo Kune půjčil boty. Zpočátku mi příjemně posloužily při poznávání různých slotů města, ale ke konci mě vyloženě tlačily. Zkrátka, konec knihy mě nebavil. Oceňuji originální nápad města Urbo Kune, ale čekal jsem od knihy víc. Chatrný příběh a závěr bez nějakého vyvrcholení jsou pro mě zklamáním.
Četlo se mi to hůře, než většina Urbanových románů. Trochu mi to připomínalo Fringe, ale mnohem lepší.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Nemohu se zbavit pocitu, že zatímco zpočátku byl autor myšlenkou paralelního města docela zaujat, asi tak v polovině ho to přestalo bavit a začal si z toho prostě jen dělat srandu - nic proti tomu, bavil jsem se místy opravdu dobře. Problém byl spíš v tom, že zprvu neuchopitelně tajemný příběh se postupem stránek rozplizl do (na Urbana) celkem banální (love?)story - aneb ještě snad nikdy jsem od Urbana nečetl nic tak celkově řídkého a dějově vlastně celkem chudého, jako by snad sám autor nevěděl, co si s podivným Urbem počít. Nejedná se o vyložené zklamání, ale s jistotou si troufnu doporučit jiné autorovy knihy.