Usedlost
Maria Turtschaninoff
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521930/bmid_usedlost-65a0f76a9520f.jpg
5
134
134
Usedlost se odehrává na jednom místě, ale v různých dobách. Začíná v současnosti – žena, která odlehlé rodinné stavení s pozemky právě zdědila, k nim nemá příliš silný vztah, připadá si tam cizí. Ale jak chodí po vsi a zařizuje vše potřebné, na každém kroku ji někdo poznává. Jako by ji poznávala snad i samotná země. Pochází zkrátka odsud, z místa, kam v 17. století přišel vysloužilý voják Matts, založil první políčko a svázal svůj život se zdejšími tajemnými lesy a močály. Přes čtyři století sledujeme osudy jedné rodiny na jednom místě, ale není to tradiční kronika – Usedlost mluví mnoha hlasy, každý je naprosto originální, má svůj rytmus a poetiku. A nevyprávějí jen lidé: stejnou důležitost může mít i chleba, kámen, ptáci nebo rostliny. Kořeny lidí a lesa se proplétají v hlubinách země. Román připomíná, odkud jsme přišli, a vybízí k úvahám o tom, co po sobě zanecháme budoucím pokolením.... celý text
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem se obzvláště těšila, protože naplňuje několik mých kritérií. Odehrává se v nádherné krajině, zachycuje několik staletí jednoho rodu držící usedlost Nevabacka. Skrze osudy obyčejných lidí dává tušit historické souvislosti. Ale plný počet hvězdiček dávám především za styl vyprávění.Poetické, romantické, snové, místy magický realismus střídá syrovost,která zalézá pod nehty jako mráz z blat za Nevabackou.V jednu chvíli vás příběh hladí a konejší, vzápětí vráží kudlu do břicha a kvedlá.Nechcete pokračovat,ale musíte, jste lapeni. Mezi jednotlivými povídkami je křehká návaznost mnoha generací jedné rodiny. Dají se číst a vnímat i nezávisle na sobě. K tomu dopomáhá i jejich forma, někdy prostý popis, jindy deníkový zápis, korespondence...
Kořeny, které se vinou napříč několika staletími a spojují nemálo generací. Kořeny, které vám vždy řeknou, že patříte právě na to jedno místo, i když jste se tu nenarodil nebo už žijete jinde a třeba i daleko. Ty kořeny tam pořád jsou a pořád drží. Mám jedny takové taky, už jsem hodně dlouho posunutá jinam, od dětství, ale jsou ke mně připoutané dost pevně a jasně říkají - jo, ty patříš sem.
Krásně psaná kniha, poetická, ale i realistická, popisy nadmíru autentické, hned bych se do těch míst vydala, abych se mohla projít mokřinami, trhat morušky a borůvky, poslouchat ptáky a obdivovat místní floru.
Jsou to vlastně jednotlivé povídky, odehrávající se v různých dobách, psané různým stylem (tu ich forma, tu deníky, tu dopisy), které propojuje neviditelná nit rodové přináležitosti. Vidíme tak opatrné osidlování bohem zapomenuté krajiny, pokusy o zúrodnění půdy a odvodnění močálů, kterému se ovšem někteří "místní" velmi brání. Autorka do knížky opatrně zapředla klubko z historie té oblasti a upletla z něj krásné povídání. Škoda jen, že s ukrajováním z času a přiblížením se našim věků upustila od toho nádechu magična, které bylo všudypřítomné ve starších dobách. Ale i tak zůstala náležitost k místu, ke krajině, zůstala vůně domácího chleba, chuť zavařenin z plodů lesa, zpěv ptáků a onen neznámý kvítek rostoucí na blatech.
"Avšak napříč temnotami a tichem vážou jednu generaci s druhou, silná neviditelná pouta, vážou je tak pevně, že se nikdy nerozpojí."
Helena Westermacková, z románu I fru Ulrikas hem,1900
Svůj komentář začínám citátem, kterým začíná kapitola ohraničující 18.století. Připadá mi, že nejlépe vystihuje poselství, které se táhne celou knihou.
Já osobně bych ji nazvala knihou povídkovou. Díky velmi rychlému střídání generací, a k mé velké lítosti, jsem jen velmi těžce hledala nitky osudů propojující jednotlivé osoby v čase a v dalších kapitolách.
Historický kraj Österbotten (ve švédštině) je zde však vyobrazen neskutečně živě a kouzelně. Celý příběh tak díky němu dostává neskutečně krásnou pohádkovou kulisu a já chvílemi opravdu viděla rusalky, víly, vodníka i trola.
V příběhu je použito mnoho způsobu vyprávění a akceptovat, pochopit a přijmout tu danou formu v danou chvíli, pro mě bylo opravdu velmi těžké. Zřejmě bych u takovýchto knih měla dát více času a prostoru svým myšlenkám.
Tento román vás donutí přemýšlet nad vlastní minulostí, nad rodinou blízkou či vzdálenou, jak v prostoru tak v čase.
Krásná, snová, poetická...
Obdivuju autorku za to, že dokázala napsat tak nádhernou knihu, která zachycuje těžký život na severu Skandinávie v období několika staletí. Úplných 5* i více, kdyby to šlo.
Doporučuju.
Pokud bych měla knihu popsat třemi přídavnými jmény, tak by to byla tato: nádherné, snové, pavučinkové. Jinak bych jen opakovala chválu výstižně popsanou předchozími čtenáři.
Atmosféra severské krajiny, lesa, mokřadů a jejich odvěké spojení s místními lidmi a mystika je opravdu nádherně napsaná. Nicméně převládající emoce celé ságy je pro mě melancholie a pomíjivost. Mrzelo mě, jak rychle se střídaly generace a staletí, kniha by klidně zasloužila větší rozsah. Jen co jsem se trochu zorientovala v ději, hlavní postava mi přirostla k srdci čas plynul rychle dál. Ráda bych v každém období zůstala trochu déle a víc nahlédla do života obyvatel usedlosti, který byl těžký vždy, ale občas i velmi krutý. Moc se mi líbila mystická linka a její vývoj v čase, drobná pojítka mezi generacemi i zasazení do historického kontextu reflektující zásadní události a změny ve společnosti. Gulbranssen mě nicméně oslovil víc.
Překrásná kniha mapující více než 500 let osudy usedlosti uprostřed finských lesů. Úžasně pojaté vyprávění, které se skládá z jednotlivých povídek, které na sebe více či méně navazují. Autorka využila mnoho způsobů vyprávění - beletrie, deníková forma, dopisy přítelkyni... Přelévají se v nich osudy obyvatel usedlosti Nevabacca - jejich radosti i starosti, víra v lesní bytosti, tvrdá práce, život, smrt, láska, zklamání, narození potomků i jejich odchod do války...
Byla jsem úplně očarovaná popisem lesů a mokřadů, flory a fauny tohoto výjimečného místa. Nádherná kniha.
Nejdřív jsem se do knihy nemohla začíst (hodně mystiky, tajemna), ale pak se jednotlivé příběhy začaly propojovat a kniha mě úplně pohltila. Moc zajímavé čtení :-)
Krásná kniha... Po dlouhé době odpočinková... A krásně zpracovaná.
Jisté je pouze jedno,
života věčný běh-
že vrátí se vždy všechno
na nový začátek....
Mikael Wiehe
Tohle byla tak krásná kniha. Zajímavé na ní je to, že hlavní postavou je usedlost někde na severu Finska a kratičké ale výmluvné střípky životů lidí, kteří ji během posledních 400 let obývali. Čtení téhle knihy je jako jízda na pomalé řece, než se pořádně rozhlédnete, už vás proud žene dál. Ale ničemu to nevadí, jednotlivé příběhy na sebe přímo nenavazují, ale ukazují lidskou pomíjivost a určitou bezvýznamnost našich životů na pozadí divoké přírody, která se proměňuje mnohem pomaleji. Oceňuji autorku a její schopnost psát jednotlivé kapitoly tak uvěřitelně a přitom z tak různorodých pohledů. Byl to čtenářský zážitek i díky skvělému překladu a kdo by se rád vydal do tajemných severských lesů a mokřadů, určitě otevřete tuhle knížku.
Nepatřím mezi nekritické obdivovatele této knihy a vysvětlím proč.
Ta kniha je výborně usazená v místě, kolem kterého jdou dějiny a jím procházejí lidské osudy, které na sebe navazují. Oceňuji onu navázanost, ty "háčky", kterými se každá kapitola - příběh další generace - navazuje na tu předchozí. To je někdy až důmyslné a překvapivé. A člověka vlastně baví, jak je daný příběh s tím předchozím propojen. Dále oceňuji atmosféru, nebo genius loci místa, odlehlého "dvoustatku" nedaleko lesa, mokřadů a blat, s nimiž je třeba také vycházet v soužití dobře. Tím se do příběhů dostává jakési transcendentno, nebo alespoň tajemno, a pracuje se s ním zde jako se samozřejmostí, ať si křesťanství říká, co chce. Dál musím pochválit některé z příběhů, které jsou skutečně velmi silné.
Chyběla mi však určitá vypravěčská bravura, která by knize dala tah. A dokonce se to ani autorce nedá vytknout, protože ona ten tah mít nemůže. Způsob, jak je konstruovaná, je principielně rozpadlý a roztříštěný - je to série různě silných příběhů, malých povídek, někdy umně spojených malými háčky, ale autorce se nepodařilo vytvořit ten spodní proud návazností. Nemyslím dformální spojení, které jsem nazval "háčky". Myslím jako generační řešiště, kterým tečou osudy. Tu roztříštěnost podporuje i podle mne zcela zbytečné střídání různých žánrů (popis, dopisy, deníky), které jsou spíš výsledkem toho, jak to chtěla autorka oživit, ale je to tam jen několikrát, nemá to opodstatnění ani v celku, ani ve struktuře. (I když se mi třeba líbil zrovna nápad s dopisy, které píše jedna kamarádka druhé, a nevidíme jedinou její odpověď a jsou to dopisy právě z Usedlosti ven.) No a pak mi scházelo to, že kniha nemá jednostně nastavenou poetiku v míře tajemnosti. Zatímco v první kapitole je samozřejmé, že lesní žena chce zastavit usadivšího se vojáka v dalším zúrodňování mokřadů, tento přirozený život s lesem postupně umlká, pak se v druhé půli knihy omezí jen na jeřáb a na výra, který věští neštěstí, a jediným leitmotivem je ona žlutá květina, neznámá orchidej, která jakoby téma přirozené tajemnosti lesa zastupuje. To je podle mne velmi slabá linie, a vypadá to, že autorka, která dosud psala Young Adult Fantasy, když se vrhla na román pro dospělé, a jakoby si to uvědomila až v půli psaní a tak začala tuto fantaskní linku omezovat, až ji uspala úplně. A je to škoda, protože to jí právě velmi dobře šlo. Navíc bych s ní souzněl i ideově, les a jeho tajemství je přirozenou součástí našich životů, jen s tím umíme míň a míň pracovat - což může být i pochopení této linky, ale abych nevkládal autorce něco, co tak nemyslela.
Zkrátka je to dobrá kniha, ale pokud si přečtete Stefánssona Tvá nepřítomnost je tmou nebo Tokarczukové Pravěk a jiné časy, pochopíte, že Usedlost se autorce sice povedla, ale výrazem, překvapivostí, tahem a vypravěčskou bravurou je to o řád níž.
Usedlost je skvostná záležitost. A patřím mezi její fanoušky.
Životní příběhy jedné rodiny tvoří úplný obraz života na usedlosti, který se formuje bezmála pět století. To nejsou příběhy, ale balady, prosycené venkovským folklorem a romantismem, ale i ne mnohdy přívětivou historií. Každý příběh je svým způsobem jedinečný, a přesto je tak důmyslně navázán na další. Měla jsem totiž zprvu obavy, že nerozpoznám v čase rodinné vazby, ale ty se úplně rozplynuly. Četbu jsem si náramně užila, a přiznám se, já si ji postupně dávkovala. Atmosféra, kterou autorka v knize vykresluje, ač se muže jednat i o smutné okamžiky, ale s životem tradičně svázané, pohladí na duši. Vlastně jsem si vzpomněla na svou prababičku, jak jsme za ní jezdili jako děti, chodili ke kravám, brodili se v řece Doubravce, váleli se v Kubatovic seníku, stanovali nebo vedli žabomyší války s místními dětmi… Díky Usedlosti od Marii Turtschaninoffé jsem se vrátila zpátky… A to pro mne moc znamená. Nádherné čtení!
V nedávné době jsem četla dvě obsahem docela drsné knihy, odehrávající se na statku na severu (Odkaz a Půjdu s tebou), tak jsem tak nějak podvědomě čekala další nálož. Ale žádné "do třetice" se nekonalo. Ne že by Usedlost byla nějaká idylka, odehrávaly se tam kolikrát docela vážné věci, ale celé to bylo takové až bych řekla něžné. Krásně napsané. Radost číst.
Tohle je tak překrásná kniha, že ji snad ani popsat nejde..
Procházíme několika staletími na území finské usedlosti Nevabacka a prožíváme osudy lidí, rodiny, generací od založení v 17.století až po současnost... A nejen to, autorka skvěle propojila i historické události jednotlivých staletí s postavami na této zapadlé usedlosti uprostřed lesů, křovin a mokřadů..
Je to taková kronika jednoho místa, kde k vám mluví hlasy všech, kteří zde žili, pracovali, smáli se a truchlili, těch kteří žili v časech blahobytu i těch, kteří sotva přežívali.. těch kteří byli spjati, i těch kteří se odcizili... A přeci je k tomuto místu něco táhlo... Kořeny...
Kořeny, které cítíme, když se vrátíme na místa, kde žili naší předci, něco nepopsatelně známého.. něco co nás děsí i uklidňuje zároveň.. místo kde i část naší ,,duše,, zůstává, až i my se staneme něčími předky.. a snad i ten kousek nás bude jednou šeptat pradávné příběhy...
,, Můžeme zmizet. Možná už se to děje. Tolik jiných druhů to potkalo. Proč by to s námi lidmi mělo být jiné? Ale místo nezmizí. Změní se, ale přetrvá.,,
Usedlost je takový Pravěk a jiné časy pro Finsko. Autorce se povedla moc pěkná prvotina, která je zajímavá jak formou, tak obsahem. Jednotlivé kapitoly fungují jako samostatné povídky, propojené místy, postavami, přírodou a někdy i nadpřirozenými bytostmi. Některé příběhy mnou rezonovaly více, některé méně, jako celek kniha funguje velmi dobře a pokládá otázky, nakolik nás formuje krajina, která nás obklopuje, a krev lidí, ze kterých jsme vzešli.
Vítejte v krajině Divomeší, která se podle vodítek v textu nachází ve švédskojazyčné oblasti finské vnitrozemské krajiny lesů, jezer a bažin provincie Pohajanmaa a v níž rostou kromě hustých lesů i borůvky, brusinky, morušky a klikve, kvetou všemožné byliny i jeden druh vzácné orchideje, kde žijí sobi, medvědi i vlci a můžete tu narazit i na mytický lesní lid…
Usedlost postavil na místě zvaném Nevabacka už v 17. století vysloužilý voják Matts a jeho potomci v ní žijí dodnes… V každé kapitole promlouvá jiný hlas příbuzného, střídají se hlasy žen i mužů, dětí, mladých lidí, dospělých i starců, liší se i forma vyprávění, kromě převažujícího klasického zde text tvoří i básně, dopisy, deníkové zápisky, báseň v próze… Současně vyprávění mapuje rovněž klíčové okamžiky historie, které dění regionu ovlivnily, například epidemie moru či tyfu, hladomor, okupování území Rusy či období druhé světové války…
Usedlost je de facto barvitá sága jednoho rodu, jenž je pevně spojen s daným místem a s místní přírodou, s jeho tajemnou atmosférou i místními mýty a pověstmi… Pro mě osobně to bylo nádherné čtení, které podněcovalo mou fantazii a k němuž jsem se každou volnou chvíli nesmírně ráda vracela…
České vydání je věnováno památce Jana Dlaska, předního českého odborníka na švédskou, ale především finskou literaturu, který zemřel 21. prosince 2023 po střeleckém útoku na FFUK…
Hodnocení: 5 * z 5 *
Nenápadný vzhled obalu skrývá nápadně dobrý příběh. Jedná se o kroniku jednoho úžasného místa, vyprávěnou lidmi zde žijícími. Na pozadí tohoto příběhu se i lehce dozvídáme něco z finských dějin. Každá kapitola je jedno časové období, jeden člověk vypravěč. My se náznakovitě dozvídáme o předešlém vypravěči, v podstatě autorka nechává na čtenáři, zda si informace pospojuje. Každý vypravěč má svůj styl vyprávění, každá kapitola - období - svůj název. Ačkoliv se jedná o období zhruba 400 let, děj pěkně plyne. Také je toho dost k zamyšlení. Člověk přišel, snažil se a zmizel. Tenhle příběh není o tom oblíbit/neoblíbit si jednu postavu. Je to o tom uvědomit si, že jako člověk i lidstvo jsme tu jen na chvilku, že nám příroda tu nádheru kolem jen půjčila. A že prohráváme.
Hezké. Autorka si to trochu ulehčila tím, že z každé generace vybrala jednu osobu a té věnovala vlastně samostatnou povídku, takže se nemusela mořit s nějakou ságovitou návazností a mohla taky experimentovat s formou jednotlivých částí (básně, příběh v dopisech). Tím pádem jsou některé části hodně zajímavé a některé míň. Čtenáři může být někdy líto, že se o někom nedozví víc, a mezi řádky si musí dohledávat rodinnou návaznost, čímž je hezky vtažen do děje a může sám dumat nad svou vlastní rodovou linií a nad tím, co odkáže dál. Osobně si nemůžu zvyknout na francouzský přepis autorčina příjmení, když česky by se to normálně dalo napsat Turčaninov, ale dneska už by to asi nebylo korektní...
To si takhle jednou člověk vybere takovou nenápadnou knihu,i obalem nijak omračující a pak jen užasle čte.A taková : Chleba a kámen,tu bude mít člověk ještě dlouho v sobě.
Rád jsem Tvoji knihu poznal,Mario.Děkuji.
Usedlost
Severskou literaturu čtu ráda, a tak jsem byla zvědavá na tento román oceněný prestižní švédskou literární cenou. Kniha mě zaujala nejen zajímavými osudy jedné rodiny na odlehlém rodinném stavení v průběhu několika staletí až do současnosti, ale především poetickým jazykem a dech beroucími popisy nedotčené finské přírody. Tajemné lesy a močály, ale především lidé, kteří zde museli velmi tvrdě bojovat doslova o přežití, jsou vykresleni velmi sugestivně a pravdivě. Trochu mi to připomnělo jiný úžasný severský román Dita, dcera člověka, takže moc doporučuji nejen ke čtení, ale i k zamyšlení, odkud jsme přišli a co po sobě zanecháme.