Usedlost přehled

12.12.2024

Tohle byla tak krásná kniha. Zajímavé na ní je to, že hlavní postavou je usedlost někde na severu Finska a kratičké ale výmluvné střípky životů lidí, kteří ji během posledních 400 let obývali. Čtení téhle knihy je jako jízda na pomalé řece, než se pořádně rozhlédnete, už vás proud žene dál. Ale ničemu to nevadí, jednotlivé příběhy na sebe přímo nenavazují, ale ukazují lidskou pomíjivost a určitou bezvýznamnost našich životů na pozadí divoké přírody, která se proměňuje mnohem pomaleji. Oceňuji autorku a její schopnost psát jednotlivé kapitoly tak uvěřitelně a přitom z tak různorodých pohledů. Byl to čtenářský zážitek i díky skvělému překladu a kdo by se rád vydal do tajemných severských lesů a mokřadů, určitě otevřete tuhle knížku.

19.11.2024

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele této knihy a vysvětlím proč.
Ta kniha je výborně usazená v místě, kolem kterého jdou dějiny a jím procházejí lidské osudy, které na sebe navazují. Oceňuji onu navázanost, ty "háčky", kterými se každá kapitola - příběh další generace - navazuje na tu předchozí. To je někdy až důmyslné a překvapivé. A člověka vlastně baví, jak je daný příběh s tím předchozím propojen. Dále oceňuji atmosféru, nebo genius loci místa, odlehlého "dvoustatku" nedaleko lesa, mokřadů a blat, s nimiž je třeba také vycházet v soužití dobře. Tím se do příběhů dostává jakési transcendentno, nebo alespoň tajemno, a pracuje se s ním zde jako se samozřejmostí, ať si křesťanství říká, co chce. Dál musím pochválit některé z příběhů, které jsou skutečně velmi silné.
Chyběla mi však určitá vypravěčská bravura, která by knize dala tah. A dokonce se to ani autorce nedá vytknout, protože ona ten tah mít nemůže. Způsob, jak je konstruovaná, je principielně rozpadlý a roztříštěný - je to série různě silných příběhů, malých povídek, někdy umně spojených malými háčky, ale autorce se nepodařilo vytvořit ten spodní proud návazností. Nemyslím dformální spojení, které jsem nazval "háčky". Myslím jako generační řešiště, kterým tečou osudy. Tu roztříštěnost podporuje i podle mne zcela zbytečné střídání různých žánrů (popis, dopisy, deníky), které jsou spíš výsledkem toho, jak to chtěla autorka oživit, ale je to tam jen několikrát, nemá to opodstatnění ani v celku, ani ve struktuře. (I když se mi třeba líbil zrovna nápad s dopisy, které píše jedna kamarádka druhé, a nevidíme jedinou její odpověď a jsou to dopisy právě z Usedlosti ven.) No a pak mi scházelo to, že kniha nemá jednostně nastavenou poetiku v míře tajemnosti. Zatímco v první kapitole je samozřejmé, že lesní žena chce zastavit usadivšího se vojáka v dalším zúrodňování mokřadů, tento přirozený život s lesem postupně umlká, pak se v druhé půli knihy omezí jen na jeřáb a na výra, který věští neštěstí, a jediným leitmotivem je ona žlutá květina, neznámá orchidej, která jakoby téma přirozené tajemnosti lesa zastupuje. To je podle mne velmi slabá linie, a vypadá to, že autorka, která dosud psala Young Adult Fantasy, když se vrhla na román pro dospělé, a jakoby si to uvědomila až v půli psaní a tak začala tuto fantaskní linku omezovat, až ji uspala úplně. A je to škoda, protože to jí právě velmi dobře šlo. Navíc bych s ní souzněl i ideově, les a jeho tajemství je přirozenou součástí našich životů, jen s tím umíme míň a míň pracovat - což může být i pochopení této linky, ale abych nevkládal autorce něco, co tak nemyslela.
Zkrátka je to dobrá kniha, ale pokud si přečtete Stefánssona Tvá nepřítomnost je tmou nebo Tokarczukové Pravěk a jiné časy, pochopíte, že Usedlost se autorce sice povedla, ale výrazem, překvapivostí, tahem a vypravěčskou bravurou je to o řád níž.