Útěk na koloběžce
Luboš Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475161/bmid_utek-na-kolobezce-ZVk-475161.jpg
4
28
28
I lidé s mentálním postižením mají své potřeby, příběhy a bláznivé činy. Lehce humorná a provokativní sonda do milostného života mladíka, který má o kolečko méně v hlavě, ale o kolečko více v srdci, a na dvou kolečkách prchá z ústavu sociální péče. Laurin Petrska se narodil s lehkým stupněm mentálního postižení a po rodinné tragédii a nejrůznějších životních peripetiích skončil v Ústavu sociální péče v Kytlicích, kde přehodnotili jeho postižení jako středně těžké, což od té doby považoval za pravou příčinu všech svých problémů. Snad by v ústavu mohl žít až do konce života, jenomže se zamiloval. Do dívky z jiného konce republiky. Pro svoji lásku Simonu je připraven udělat cokoliv - opustit celý svůj dosavadní život, včetně jediného místa, které zná, a vyrazit ji hledat. S mapou vytrženou z atlasu a na koloběžce. Příběh místy dojemný, místy znepokojivý, jindy humorný bere čtenáře do míst a rozpoložení mysli, kam by se jenom tak nepodívali.... celý text
Přidat komentář
Řekl bych, že tato kniha vlastně nenastavuje zrcadlo mentálně postiženým jedincům, ale naopak okolnímu světu. Lidé, které hlavní hrdina potkává, se velmi často chovají podivněji a bláznivěji než on. To mě bavilo. Přicházel jsem na to pomalu a pak už jsem si to jenom vychutnával. Pěkný styl a jazyk, četl jsem to skoro na jeden zátah. Pozor, tohle není psychologická kniha, odborná literatura, ale román, takže myslím že recenze hany1070 je trochu mimo.
Laurin se vydává na cestu za svou přítelkyní Simonou. Během výpravy se musí vypořádat nejen se svým hendikepem ,ale také s lidmi na které narazí,protože ne každý má pro jeho cestu pochopení. Milé a pohodové čtení.
V této knize jsem našla laskavý humor, který mi hodně připomínal tvorbu pana Karla Poláčka. Ale nelíbilo se mi, že pan Luboš Pavel k humorným situacím využívá a mně právě přišlo, že spíš zneužívá, prostoduchost hlavního hrdiny tohoto románu. Sice to kritizuji, ale přiznávám se, že jsem se u spousty situací opravdu od srdce zasmála. Některé situace jsou opravdu hodně absurdní a nevěřím, že se ve skutečnosti takto mohli odehrát. Nicméně jsem ráda, že jsem se k této knize díky čtenářské výzvě dostala. Sama od sebe bych si jí nevybrala, ale stráveného času jejím poslechem rozhodně nelituji. Audioknihu načetl sám pan autor. A načetl jí dobře.
‚‚Potřebují lidé víc svobodu nebo lásku? Potřebují obojí, ale když si musí vybrat, co je důležitější? Ano, potřebujeme pochopení a přijetí. Pak jsme schopni žít i v omezených podmínkách.‘‘
Laurin, tak trochu netypický hrdina. Nemá ani svaly, ani oslňující charisma nebo nadpřirozené schopnosti. Narodil se s lehkým mentálním postižením. Po rodinné tragédii a dalších lekcích, které mu život uštědřil, byl umístěn do Ústavu sociální péče v Kytlicích. Možná by tam zůstal do konce života, ale na sportovních hrách se seznámil se Simonou.
Mělo to však jeden háček, Simona byla z jiného konce republiky.
Ze zoufalé touhy po lásce a spřízněné duši z ústavu utekl a vydal se ji hledat. Na koloběžce a s mapou vytrženou z atlasu.
Kniha vznikla po autorově tříleté pracovní zkušenosti s lidmi s mentálním postižením.
Kdyby měl někdo zájem se podívat na zajímavý dokument se spisovatelem Lubošem Pavlem, mimo jiné i o tom, jak vznikla kniha Útěk na koloběžce:
https://www.tvnoe.cz/porad/33161-poutnici-casu-se-spisovatelem-lubosem-pavlem
Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy na základě zmíněného dokumentu a nelitovala jsem :)
Pěkná , čtivá kniha k zamyšlení. Plně souhlasím s michal2601
Knihu doporučuji.
Příjemné, pohodové a místy až téměř pohádkové čtení nejen o tom, že naše sny jdou zrealizovat, jakkoliv se zdají být bláznivé. Nabízí se nám i skvělý vhled do myšlení a způsobu uvažování člověka mentálně postiženého.
Hrdinou je dospívající Laurin, jenž se v ústavní péči ocitl pro svou lehkou mentální retardaci. Jeho vášní je nakupování časopisů.
Na jedné sportovní akci se seznámí s podobně postiženou dívku Simonou, prudce se do sebe zamilují, jenže ona je klientkou ústavu až v Litvínově, tedy na druhém konci republiky. Chlapec od té doby myslí jen na ni a žije představou jejich dalšího setkání. Nerozumí mapám, nemá schopnost orientace, nezná hodnotu peněz, neuvědomuje si možná nebezpečí, nevlastní ani občanský průkaz, uvažuje jako prosťáček s duší malého dítěte, navíc se ztíženou schopností číst - přesto se rozhodl, že se za dívkou vypraví, a svůj záměr zrealizuje.
Podaří se mu utéci z ústavu, kdesi najde koloběžku, rychle se na ní naučí jezdit a stane se tak na dlouho nezbytným doplňkem jeho nevelkého inventáře, včetně mapy, kterou s sebou narychlo přibalil.
Během své cesty se setkává s různými typy lidí /stařec s trabantem, svérázná léčitelka/, pochopí, že ne všichni jsou hodní a jeho záměru zrovna nefandí /manželský pár, který si z něj udělá otroka/, několikrát ujde i zatčení policií, ocitá se na psychiatrii i v doupěti narkomanů a k dovršení všeho přežije i pád z okna. Mnohdy prožívá situace natolik absurdní, že jeho zážitky jsou chvílemi až za hranicí uvěřitelnosti.
Zajímavě působí záznamy jeho vnitřního dialogu: občas totiž nahlas vede sám se sebou jakési rozhovory, tento vnitřní hlas pak nazývá "Móňou". Jeho cesta trvala rok - a najel na ní přes 200 kilometrů.
Celý děj je líčen retrospektivně: autor vychází z Laurinových skutečných vzpomínek.
Úvodní a závěrečná kapitola knihy fungují jako spisovatelův komentář, v němž přibližuje okolnosti dění, popisuje své setkání s ním a zmiňuje vlastní motivaci, proč se rozhodl jeho zážitky sepsat. Pro samotný příběh je použita er-forma. Vyprávění má spád, příjemně a svižně utíká, občas působí jako scéna z nějakého filmu.
Autor skvěle vystihl i zarážející až otřesné poměry, panující v ústavní péči: téměř vojenský režim, důmyslný systém trestů, sexuální obtěžování, útisk ze strany vychovatelů, nevhodné ošacení. Zároveň se zaměřil na světlou budoucnost v podobě různých agentur, viz agentura "Lepší zítřek", kam Laurin docházel na terapie.
"Když nedřepěl na svém kavalci, sedával Laurin s ostatními klienty ve společenské místnosti. Ta připomínala komunistickou jídelnu na základní škole. Všechno bylo bílé a modré, aby to vypadalo čistě, a umakartové, aby to moc nestálo. Většinou si tu někdo jen tak listoval v časopise, někdo si čmáral pastelkami a ostatní jen tak seděli a občas utrousili nějakou myšlenku."
"Kde asi dostane najíst? Někdo mu přece musí dát najíst. Nemůže jet celou dobu do Litvínova úplně bez jídla. To se přece nesmí. Tohle nemůžou člověku udělat."
"Nerozuměl tomu, že papírové herní peníze neplatí v reálném životě. Byl přesvědčený, že si za ně může koupit salám nebo rohlík a jenom ti mizerní prodavači, u kterých nakupoval, jsou hrozně neochotní a odmítají mu zboží prodat, protože chtějí všechno mít jenom pro sebe."
"Velmi trpěl při představě, že ho při vstupní prohlídce do ústavu označili za klienta se středním mentálním poškozením. Moc dobře si pamatoval, jak mu bylo jako dospívajícímu hochovi diagnostikováno pouze lehké mentální poškození. Považoval tuto lékařskou chybu, která se stala při vstupní prohlídce, za zdroj všech svých stávajících problémů. Všechny dokumenty, které našel na poště či úřadě, schraňoval v naději, že mu pomohou v přešetření jeho případu."
"Bože, cos mi to vy-vytvořil za boty? Po-podrážka se mi utrhla." Pak najednou přestal volat a mumlal si pro sebe: "Nešlo by to nějak vyměnit? Nešlo by to?" Vtom se tu objevil druhý hlas. Jeho neviditelná přítelkyně mu odpověděla: "Co čekáš? Že ti z nebe spadne bota?"
"Stál tu jako kus rezavého železa, připraven se po tolika letech existence na dešti rozpadnout na malé železné piliny."
"Vyčerpal všechny argumenty, jak rodině vysvětlit, že existují nějaká pravidla této země, podle kterých by se měli řídit, a i když snad není nikde výslovně napsáno, že zamilovaný člověk s mentálním nebo bůhvíjakým postižením nesmí jet navštívit svou lásku, připadalo mu nejsprávnější vrátit ho co nejdříve do rukou profesionálů, kteří ho znají a mají se o něj starat, a ti určí, co se smí a co ne a co se s ním stane. No, jen se na něj podívejte, jak si brumlá, mluví sám k sobě a šermuje rukama! Cítil fyzickou nechuť s ním být déle než půl hodiny."
Občas jsem si nebyl jistý, kolik toho Laurin opravdu řekl a co si autor sám domyslel (například dialogy postav, které působili až filmově) Buď jak buď, knížka je to útlá a dá se zhltnout za jedno odpoledne. Pro mně přijemné odpočinkové počtení.
Příběh vypráví o mladém muži LAURINOVI, který se narodil s lehkým stupněm mentálního postižení. Vyrůstal v dětském domově a později byl umístěn do Ústavu sociální péče v Kytlicích. Zamiluje se do dívky SIMONY a rozhodne se, že uteče z Ústavu na koloběžce a má namířeno do Litvínova. Laurin takto putuje celý rok. Na své cestě potkává různé lidi a zažívá různá dobrodružství. Autor popisuje také milostné scény lidí s mentálním postižením. Knihu hodnotím mezi 60 - 70 %.
Kniha má ÚVOD a ZÁVĚR. Kapitoly jsou krátké a jsou pojmenovány.
Jak je v anotaci uvedeno, jedná se o místy dojemný, znepokojivý a humorný příběh. S tímto tvrzením souhlasím, avšak úplně jsem se do této knihy nemohl začíst tak, jak bych si přál. Hlavní hrdina je rozhodně nevšední a pomocí něj můžeme nahlédnout do myšlení lidí s mentálním postižením. Román vznikl po tříleté autorově pracovní zkušenosti s lidmi s mentálním postižením.
Kniha je určitě svým zpracováním zajímavá a mnoho knih s tímto námětem a hlavním hrdinou jsem nečetl.
Kniha má pěkný přebal.
Citáty z knihy:
Potřebují lidé víc svobodu nebo lásku? Potřebují obojí, ale když si musí vybrat, co je důležitější? Ano, potřebujeme pochopení a přijetí. Pak jsme schopni žít i v omezených podmínkách. Pro lásku jsme schopni vykonat i dlouhou a náročnou cestu. Všichni, i lidé s postižením. Ten Laurinův útěk nebyl z touhy po svobodě, zoufale mu chyběla spřízněná duše.
Nahlédnutí do světa mentálně hendikepovanych lidí a střet jejich světa se světem běžným. Moc hezky napsané.
Velmi inspirativní kniha nahlížející do života člověka, který je úplně jiný, než většina lidí, které asi v životě potkáte. Jeho roční pouť na koloběžce je místy dojemnou, místy sladkobolnou výpovědí o stavu lidské duše i naší společnosti.
Štítky knihy
putování první láska hledání smyslu života psychologické romány mentální postižení české rományAutorovy další knížky
| 2021 |  Útěk na koloběžce |
| 2015 | Příběhy Malého Tibetu |
| 2015 | Pan Šimral přichází |
| 2017 | Poplach v slepičím rajónu |
| 2016 | O Kuliferdovi |
Dnes Vám chci představit knihu, ve které
je rozebráno téma hodně emotivní.
Tato kniha upoutala mou pozornost už
jen tou hezkou obálkou a anotaci, kterou mi na ni pan autor poslal.
zde jsou krásně vyličené charakteristiky postav, lidí , kteří jsou mentálně zaostalí a přesto jsou schopni milovat, těšit se z každé blbiny a nemají
zábrany před projevem svých citů.
A lidé, kteří by jim měli aspoň trošičku
život zpříjemnit, tak jim ho v těch ústavech ještě znepříjemňují.
A nejenom v nich. Ale i venku na ulici, prostě všude. Místo, aby se na tyto bytosti dívali s respektem, tak jimi opovrhují a mají narážky a špatně
se k nim chovají.
Jak by se cítili oni sami v jejich kůži ?
Mnozí si ani neuvědomují, že by se mohli stát jedním z nich.
Hlavního hrdinu Laurina jsem si oblíbilahned na začátku.
Ty jeho slovní hlášky
s posledním slůvkem “právěve větách
mě strašně bavily.
Autor tak bravůrně popsal jeho pocity a pocity a myšlenky s názory lidí, se kterými se na své cestě za svou láskou
setkal.
Jako bych ho měla před očima.
Místy jsem se nasmála, skoro i pobrečela a měla vztek spolu s ním nad chováním
některých lidí. A že jich bylo…Ano, našli
se i ochotní lidé, kteří mu pomohli, ale narazil i na pěknou řadu zmetků…
Ano, věřím, že pracovníci v ústavech
to nemají vůbec lehké. A proto by toto povolání neměl vykonavat člověk bez sociálního cítění.
Ale musíme i těmto lidem dát šanci. Také mají právo na život a oni neměli možnost volby.
Celou dobu jsem fandila Laurinovi,aby se opravdu se svou Simonou setkat.
A jestli se mu podařilo ujet přes 200 km na koloběžce a schledat se s ní??
Tak to si musíte knihu přečíst.
Ještě jednou děkuji za knihu panu autorovi a určitě si ráda přečtu další jeho knihy.
Dávám 5