Utopie
Thomas More
Utopie anglického humanisty Thomase Mora, vydaná poprvé latinsky roku 1516, dala jméno celému žánru zamyšlení nad ideálním uspořádáním lidské společnosti. More navazuje na základní komunitární principy starokřesťanského učení, inspiruje se antickou literaturou, zprávami o zámořských objevech i texty svého přítele Erasma Rotterdamského. Nevyhýbá se ironii a vyprávění o zvycích obyvatel ostrova Utopie (z řeckého ú-topos, ne-místo) spolu s úvahami o možnostech regulace lidské pýchy či o reformě trestního práva vkládá do úst nepříliš důvěryhodného námořníka Rafaela Hythlodaia. Zvolený žánr platónského dialogu mu přitom umožňuje prezentovat společenské problémy z různých hledisek, aniž by přitom oslabil jejich palčivost.... celý text
Přidat komentář
Fantaskní vize ideálního státu. V 16. století to musela být neskutečná "pecka"! Škoda, že si z některých myšlenech vzali "mustr" totalitní režimy...
A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil.
V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní.
Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá.
Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl.
Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky.
A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.
More navazuje na tradici pátrání po dokonalé zemi tím, že si vytvořil svou vlastní a do detailu popisuje čtenářům její členění, fungování rodiny apod. Zjevně ideální země má vlastně ale i své nedostatky... nebo je tak můžeme vnímat z dnešního pohledu světa, protože Utopie užívá otroků a při analýze jednotlivých částí státu najdeme i další chyby. More určitě přišel s něčím zajímavým, ale dokonalé utopie člověk zřejmě nikdy nedosáhne, na to prostě nemá povahu.
Některé myšlenky jsou zajímavé, ale v konečném součtu vidím představu Moora ideální utopické společnosti jako dělanou pro komunistický režim.
Aneb všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.
Kniha, která pojednává o ideální společnosti, která je až dokonalá. Já osobně téma knihy vidím jako zajímavý nápad. More v některých názorech určitě předčil svou dobu. Bohužel nevím, zda by v reálném životě tento nápad vyšel. Knihu máte přečtenou za pár dnů, je psaná velmi čtivě.
„A táži se, vytvořila-li kdy příroda dobrotivější, něžnější a šťastnější povahu, než má Thomas Morus?“ píše Erasmus Rotterdamský. Já jsem si při čtení tuhle otázku kladla spolu s Erasmem. Vážně, Tomáš More je k zulíbání. Už tím, jak v předmluvě vysvětluje, proč mu sepsání útlé knížky zabralo tolik času: po příchodu z práce totiž prý nutně musí „žvatlat s dětmi“. :)
Stejně laskavý jako v úvodních částech je pak i při popisu svého ideálního státu. Člověk se nestačí divit, na co všechno myslel. Tak například ženy mají v hodovní síni sedět na straně stolu, která je dále od stěny, aby těhotné mohly snáze vstát v případě nevolnosti. Ohled bere i na zvířata, proto zakazuje lov jako ukrutnost a rozmařilost a řeznické povolání nedovoluje vykonávat svobodným občanům (jak sladké). Přitom jeho sklon myslet na všechno (kupodivu) nepřerůstá v totalitu: „Všude [v Utopii] se bere zřetel na svobodné rozhodování, aby se nedělo nic, k čemu by kdo byl nucen.“
A tak si Utopijci smějí svobodně volit řemeslo, být vegetariány či vegany, využívat eutanázii, rozvádět se (za určitých okolností), ba dokonce i nevyznávat žádné náboženství a nepřijít při tom o hlavu. Na počátek 16. století je to benevolence naprosto zarážející. K tomu připočtěme Morův ušlechtile liberální vztah k ženám (jež se v Utopii smějí vzdělávat, stávat se kněžkami či válčit) a toleranci ke všem formám teismu včetně pýthagorejské víry, že zvířata mají duši.
V jeho díle se odráží schopnost humanistů vzít na vědomí a začlenit do svých představ výdobytky antiky, znovuobjevené u starých autorů (demokracie, rozvod, pohřeb žehem..., dokonce i inkubátor pro kuřátka!). Myslím, že to svědčí o úžasné otevřenosti a velkorysosti Morovy mysli, nakloněné bez předsudků čemukoli dobrému. Byť, samozřejmě, ne všechny jeho představy jsou aktuální (nucené práce jako trest za cizoložství) či doporučitelné (budování měst podle jednotného vzoru, periodická výměna domů na základě losování). A některé pokládal za úsměvné i on sám (tezaurování zlata ve formě nočníků — ačkoli ho More hájí ohromně přesvědčivě, no ne?! — či zvyk prohlédnout si snoubence/snoubenku nahé).
Hloubku knížce dodává, že autor podle svých ideálů skutečně žil. Jeho návrh společného vlastnictví se obyvatelům postkomunistických zemí nemusí líbit (a taky nelíbí, jak vidím tady v komentářích), jenže on sám ho aplikoval způsobem, kterému nelze nic vytknout: živil sirotky a rozdílel svoji sklizeň mezi hladovějící lid. Vzdělání umožnil nejen fiktivním utopijským ženám, nýbrž také svým třem dcerkám. I utopijský vztah ke smrti očividně popsal podle vlastní filosofie, jak stvrdil statečností při svojí popravě. To je mimochodem věc, která mě nepřestává deptat: jak, bože, mohl někdo popravit Mora?! Vždyť byl tak roztomilý, sladký, vtipný, laskavý a šlechetný. (Sakra, Jindřichu VIII., to ti nezapomenu.)
„... A táži se, vytvořila-li kdy příroda dobrotivější, něžnější a šťastnější povahu, než má Thomas Morus? ...“
Docela chápu, proč si teze Thomase Mora tak oblíbili komunisté. On to More ve své době viděl jinak, leč jeho utopie je spíše tvrdou totalitou, kde se všichni sice mohou mít dobře, ale tak nějak je to podmíněno, že nebudou chtít víc, než je jim přiznáno samým fungováním systému. Tedy všem stejně, žádný osobní majetek, žádné osobní ambice. Utopii nakonec fakt nejlépe pochopili komunisté. Ale stejně jako Thomas More nepochopili, že lidé jsou různí a nelze je redukovat na stejné.
Utópia Thomasa Mora (Vydavateľstvo Spolku Slovenských spisovateľov, 2017) mohla byť v minulosti vnímaná ako utopický filozofický traktát, bohužiaľ ja som ju vnímal už len ako čistú dystopiu. Thomas More nebol vo svojej dobe ešte konfrontovaný s takými politickými systémami ako bol Mussoliniho fašizmus, Hitlerov nacionálny socializmus alebo Stalinov derivát komunizmu.
Znaky všetkých týchto neskorších režimov totiž jeho Utópia obsahuje. Od rovnostárstva a uniformity v oblečení a bývaní, existenciu otrokov, trestov smrti, obdoby eutanázie, povinný teizmus, totalitu v myslení, spoločné rodiny, všeobecnú militarizáciu spoločnosti, intervenčné vojny, ich vedenie a stratégia, organizovanie atentátov na nepriateľskom území, zrušenie súkromného vlastníctva a peňazí u obyvateľstva vlastného štátu, pracovná povinnosť, nútené práce u odsúdených...
Vyvažuje to akýmsi fiktívnym šťastím, rovnosťou, všeobecným vzdelaním a spokojnosťou obyvateľov Utópie, ktorí sa realizujú v maximálnej možnej miere a uvedomelo pre svoj štát a spoločnosť.
Je pravdou, že v dnešnej dobe sa mi Morova Utópia hodnotí ľahšie. Ľudstvo už malo určitú skúsenosť s vyústením praktík režimami pokúšajúcich sa o niečo podobné. More túto skúsenosť ešte nemal. Verím, že svoju Utópiu písal s dobrými úmyslami. Žil v dobe Henricha VIII. Anglicko tej doby netvorili len Tudorovci známi z rovnomenného seriálu. Tvorila ho hlavne početná mestská chudoba, keď za krádež chleba z hladu nasledoval ten istý trest ako za vraždu - šibenica. Keď roľník na vidieku hromadne prichádzal o strechu nad hlavou kvôli výnosnejšiemu chovu oviec. Prebiehali početné vojnové konflikty a povstania. Verím, že za takéhoto stavu More videl východisko práve v takom systéme aký opísal vo svojej Utópii.
Nadôvažok bol vizionárom a docela presne predpovedal praktiky totalitných systémov viac ako štyri storočia pred ich vznikom. Avšak v jeho Utópii by som určite žiť nechcel...
Docela ušla. Jen mi trochu vadil ten zastaralý jazyk ve kterém to bylo napsáno a komunistický doslov.
Momentálne neviem čo k tejto knihe napísať, asi len to, že som sa ju nútila dočítať. Vo svojej podstate nebola zlá, mala pár dobrých myšlienok, ale celkovo ma to nejako nazaujalo a neobohatilo. AJ
nebylo to špatná kniha ... četla se zajímavě ... jak by vše mělo v ideálním světě vypadat ... ale více mě bavila druhá část ...
Mám-li komentovat tuto knihu, nejsem v jednoduché situaci. Na stranu jednu jde o historicky cenný pohled do myšlení vzdělaného Angličana 16. století, který si uvědomoval nedostatky své doby (úvahy o zločinnosti a trestech), na stranu druhou jakožto člověk zaživší komunismus nemohu s Morem souhlasit téměř v ničem, co se týká Utopie...
Mnohé súčasné sci-fi filmy či knihy postulujú akúsi lepšiu, prípadne pseudo-utopistickú spoločnosť. Počiatky je možné nájsť už u Platóna, no tým utopistické a reformačné snahy nekončia. Nasleduje práve Thomas More, či Morus, a jeho slávna „Utopia“. Či už chcete zistiť viac o vývine utopizmu cez Platóna až k počiatkom utopistického socializmu, či ak len chcete zistiť, o čom ten krátky spis je, neváhajte. Možno je toto dielo písané na dnešnú dobu ťažkopádne, no uznajte, že išlo, a stále ide, o filozoficko-vedeckú prácu (a rozhodne je oveľa viac čitateľná než mnohé dnešné filozoficko-vedecké spisy). Z môjho pohľadu, neváhajte a siahnite po tomto titule. Odporúčam.
Krátký a krásný spisek, v němž Thomas zvládnul kritiku současnosti i představu ideální společnosti zároveň a který čtenáře neunaví přemrštěnou náročností. Naopak ho vede k mnoha zamyšlením. Namátkou mě zaujalo, že ač katolík v 16. století, More obhajuje náboženskou svobodu či že původ zla lidské společnosti vidí v přirozené pýše člověka nebo jak kritikou kapitální společnosti předběhl svou dobu. Je toho však víc. Za zmínku stojí, že na několika místech poukazuje na chyby utopické společnosti i na to, že se nejedná o návod, ale pouhý popis ideálu.
Musím ještě poukázat na vydání z roku 1978, které jsem četl, protože konečný dodatek z ruky Petra Křivského je na mnoha místech humornou ukázkou tendenční režimové literatury poplatné své době, což je vskutku výrazný kontrast Morově Utopii.
Kupodivu mě víc bavila první polovina knihy.
Kniha je rozdělena na dvě poloviny: v první jakýsi zcestovalý Rafael kritizuje poměry v Anglii a vyjadřuje své názory, jak by ve státě mělo co vypadat. (Říká například, že řešit vysokou kriminalitu přísnými tresty nic neřeší. Hladový člověk raději bude riskovat krádež, byť ho můžou chytit a popravit, než aby rovnou umřel hladem.)
Nevěří mu, že by mohlo existovat místo, kde to vypadá tak, jak popisuje, ale on tvrdí, že takové místo navštívil, jmenovalo se Utopie... A přichází druhá polovina, vyprávění o městě Utopii.
Některé myšlenky mi přišly zajímavé, ale jiné mi připadaly spíš hloupé. Navíc mi přijde, že More by lidi až moc řídil, což by asi pro dnešní liberálně smýšlející lidi bylo nepřijatelné. Mně navíc, jako člověku, který má celkem rád soukromí, by takový ten společenský-komunistický život moc nevyhovoval.
Na filosofické dílo neobvykle čtivé a záživné.
Zaujímavosťou je, že sám More na konci knihy tvrdí, že s viacerými utópijskými zákonmi a mravmi nesúhlasí. A že v štáte Utópia je mnoho vecí, ktoré by skôr prial štátom, než dúfal v ich uskutočnenie. A preto si kladiem otázku či Morova Utópia je jeho predstavou o najlepšom možnom štáte, alebo skôr bystrou satirou takejto spoločnosti? Spoločnosti, ktorá zostáva len utópiou, neexistujúcim miestom; keďže prípadná realizácia "rovnej spoločnosti" by znamenala stratu našej jedinečnosti a slobody. Pretože súhlas a poslušnosť všetkých ľudí možno dosiahnuť len za cenu násilného donútenia.
Moreho Utopii jsem chtěl přečíst jen díky mému zájmu o podobné společnosti a také jsem si říkal, že poznám prazáklad (pokud pomineme Platona), ze kterého vycházeli i ostatní autoři a inspirátoři. Ze všeho nejzajímavější byl pro mě samotný rozbor a závěr s vysvětlením, jak More vlastně žil a jak k dílu přistupoval. Samotná novela mě až tak nebavila a je velmi protivná už jen tím, že ideální společnost počítá i s otroctvím, což mě vzhledem k humanistické pověsti autora zarazilo. Ale zas co bychom čekali od 16. století... Pro mě nyní slovo utopie neznamená nesmysl, který nemůže fungovat, ale spíše myšlenku na hranici zoufalství se sobectvím, maskující se za rovnost.
Zajímavá četba idealizovaného chodu a pravidel společnosti, lidí žijících v popisovaném utopickém prostředí.
Výborné čtení. Kniha napsaná před 500 lety, ale ten přesah do dnešních dní je neuvěřitelný. Když si vezmu ten závěr... jako by autor popisoval dnešní dobu. Upřímně řečeno s něčím se dá polemizovat, ale s mnohým takřka vůbec. Vřele doporučuji, už jen pro útlost této knihy. Přemýšlet nad jejím poselstvím pak budete jistě ještě dlouhou dobu poté.