-

Thomas More

Přidat do oblíbených Koupit knihy

anglická, 1478 - 1535

Populární knihy

Utopie
Utopie
Dopisy z vězení
Dopisy z vězení

Nové komentáře u knih Thomas More

Utopie Utopie

„Výborné čtení. Kniha napsaná před 500 lety, ale ten přesah do dnešních dní je neuvěřitelný. Když si vezmu ten závěr... jako by autor popisoval dnešní dobu. Upřímně řečeno s něčím se dá polemizovat, ale s mnohým takřka vůbec. Vřele doporučuji, už jen pro útlost této knihy. Přemýšlet nad jejím poselstvím pak budete jistě ještě dlouhou dobu poté.“... celý text
— Luky024

Utopie Utopie

„Fantaskní vize ideálního státu. V 16. století to musela být neskutečná "pecka"! Škoda, že si z některých myšlenech vzali "mustr" totalitní režimy...“
— aktijnov

Utopie Utopie

„A bylo to zajímavé čtení, ne že ne. Klasicky jsem knize věnoval mnohem méně času, než by si zasloužila, ale kdyby vás čekal stejný semestr jako mě, taky by jste to tak udělali, nebylo zbytí. Několik dlouhých dnů jsem nemohl překlenout stranu třicátou, dnes jsem si však řekl, dost, Vojtěchu, dost bylo oddalování. Sedl jsem si k tomu, začetl se a královsky se pobavil. V prvé řadě se jedná o vtipné čtení plné zajímavých myšlenek a anticipací dosud nevyřčeného. Zároveň je to kniha nemísta, čehosi nejsoucího, ani dobrého per se, ani špatného per se. Je to kniha celku, který je však po částech paradoxní. Je to kniha hrozně zajímavá. Pokusím se postupně jednotlivé zmíněné body projít, s tím se ale také pokusím nezabřednout do jednotlivostí, ty už tu popsali jiní. Proč kniha zajímavých myšlenek anticipujících dosud nevyřčené? Vidím pro to dva důvody. Kniha nezbytně vyvolává asociace dvěma myšlenkovým směrům. Utilitarismu coby směru normativní etiky, komunismu coby druhu společenského zřízení. V tom směru kniha jistě rozebírá velice zajímavé myšlenky (nevytváří, More z velké části netvoří, jen brousí a vylepšuje, dává funkčnější tvar), které před ním nastínili Platón (komunismus) a Epikúros (hédonismus). More se však blíží tomu, co teprve mělo přijít. Likviduje některé zcela absurdní myšlenky Platónovi a přibližuje se tak Marxovi a zároveň přepřádá myšlení Epikúrovo do čehosi více podobného myšlení Benthamovu, v něčem dokonce anticipuje myšlení Millovo. Už proto je kniha mimořádně zajímavá. Je to kniha nemísta. Nezapomínejme, utopie, třebaže s tím slovem jazyk udělal mnohé, nemusí nést konotace pouze pozitivní. Stricto sensu je utopií Orwellův svět z 1984. Má se jednat o svět který je dokonalý (absolutní) v nějakém konkrétním smyslu, ne nezbytně takový, který je dokonalý v dobrém smyslu. To je jistě Utopia. Je to svět zajisté dokonalý, není to svět, ve kterém by jeden chtěl nezbytně žít. Rousseau napsal ve své nejznámější stati, že byl-li by národ bohů, vládl by si demokraticky. V Utopii platí, že národ bohů si vládne socialisticky. Je to národ masy bez individuality, který potlačil veškerou svébytnost, veškeré ego. Je to národ, ve kterém každý dělá co dělat má. Však se na to podívejte, je to tak dokonalé, že je to až absurdní. Dokonalí lidé, dokonalé místo k životu, dokonalý jazyk! Absurdní. Ale stále platí, je to dokonalé. Zůstáváte-li však lidmi, v Utopii byste žít nechtěli. Ani More by ostatně nechtěl. Je to kniha paradoxů. Obsahuje popis zřízení krajně liberálního, které je však strašlivě centralizovaný. Je to národ pluralistický, který je ale přísně jednotný. Je to stát svobodné vůle jednotlivce, ale pouze pokud se to celku hodí. Je to stát volnosti ducha, pokud ovšem nemá být někde zapřažen. Je to místo krajně nenásilné, které je ovšem implicitně násilné v tom nejděsivějším slova smyslu. Pohleďme na to. Ten svět je popsán tak, že v něm je svoboda individua preferována nad cokoliv jiného. Ale co deset let si bez přihlédnutí k vůli individua musíte vzít na starost nový dům, musíte chodit dělat na pole, musíte vykonávat činnost pro kterou jste vyučeni, při nejlepším se můžete vyučit novou. Můžete věřit v co chcete, ale ta víra musí u každého vypadat stejně. Můžete si dělat co chcete, ale víceméně tak, jak to dělají všichni ostatní. Smíte spáchat sebevraždu, ale jenom pokud k tomu máte svolení, pokud jej nemáte, bude vaše tělo svrženo do močálu. Můžete si chodit kam chcete, ale pouze pokud k tomu máte svolení. Daný stát neobsahuje násilí. Neradi války, neradi bitky, neradi násilné kratochvíle. Všechno v něm funguje zdánlivě samo, bez problémů a nutnosti státního donucení formou výkonu zákonných ustanovení represivní složkou. Podivejte se na to, však tam nemají mnoho zákonů, o represivních silách se vlastně nehovoří. Ale je to tak skutečně? Právo nemusí být psané, násilí nemusí být institucionalizované. Přeci každý v tom státě je brancem a platí, že "přítomná pohotovost očí všech lidí činí nezbytným věnovat se buď obvyklé práci, nebo jenom výjimečně čestné prázdni". To připomíná kulturu udavačství totalitních režimů. Tento koncept panoptikonu je inherentně násilnější, nežli institucionalizované složky. A tak tu stojí, Utopia. Je to fascinující a zajímavý pohled. Ale budí strach.“... celý text
— Set123

Utopie Utopie

„More navazuje na tradici pátrání po dokonalé zemi tím, že si vytvořil svou vlastní a do detailu popisuje čtenářům její členění, fungování rodiny apod. Zjevně ideální země má vlastně ale i své nedostatky... nebo je tak můžeme vnímat z dnešního pohledu světa, protože Utopie užívá otroků a při analýze jednotlivých částí státu najdeme i další chyby. More určitě přišel s něčím zajímavým, ale dokonalé utopie člověk zřejmě nikdy nedosáhne, na to prostě nemá povahu.“... celý text
— ArkAngel

Dopisy z vězení Dopisy z vězení

„Silné. Pro mě i citově devastující, tak jako Husovy „Listy z Kostnice“. A inspirativní. Svatý Tomáš More byl jedním ze 2 % Angličanů, kteří odmítli přísahat, že hlavou anglické církve je Jindřich VIII. Jinými slovy: 98 % národa, respektive jeho představitelů, se dalo přimět, aby odpřisáhlo donebevolající zhůvěřilost, nemravnost a pitomost. Svatý Tomáš nikoli. V dopisech se sice vyznává, že je tělesně křehký a téměř se bojí i oděrky — ale mučedníkem se stal s vnitřním klidem, laskavou trpělivostí a noblesou. Jeho listy z Toweru, někdy načmárané jen uhlíkem, nám dávají poznat, co se mu honilo hlavou před smrtí. Utěšuje se třeba myšlenkou, že přirozená smrt leckdy není méně bolestivá než stětí; nebo že má na rozdíl od obětí loupežných přepadení alespoň dost času k přípravě na ni. Líčí také den, kdy odmítl přísahat na Supremační akta, včetně podrobností (horko onoho dubna 1534... nebo překvapené ubezpečování úředníků, že je zatím první, koho napadlo říct ne). Dopisům z vězení předchází několik listů ze šťastnějších období. „Kdo nad slzami svých dětí nepláče, je bezcitný a nezaslouží si být nazýván otcem,“ píše třeba v listu vlastním dcerám a synovi. Na strastiplné cestě bažinami a vichřicí do Calais pro ně skládá báseň a vzpomíná, jak jim dával ovoce a koláče nebo je si bral na klín, aby se s nimi pomazlil. S nejstarší dcerou Markétou řeší její vzdělávání v řečtině, latině a astronomii — dokonce i po jejím sňatku a porodu. Nenapadá mě žádný případ láskyplného vztahu otce a dcery, který by se vyrovnal vztahu sv. Tomáše s Markétou. A když mu vyhoří sýpky, stará se především o škodu sousedů a o to, aby nikdo z čeledi nebyl propuštěn dřív, než najde jinou práci. Zkrátka Tomáš More je jedním z těch lidí, u nichž se oficiální kanonizace kryje se svatostí jakožto vlastností charakteru. Osobnost laskavá a ohleduplná až na hranici smrtelníkových možností. Jsem moc vděčná za příležitost poznat ho alespoň prostřednictvím „Utopie“ a teď i korespondence. Knihu uvádí studie (ale bez poznámek pod čarou) církevního historika F. P. Sonntaga. Čtivá a informativní, byť mi její interpretace „Utopie“ přijde neudržitelná. Občas se v textu vyskytne faktografická chyba (Karel V. nebyl synem, nýbrž vnukem Ferdinanda a Isabely; Erasmus napsal Chválu Bláznivosti, nikoli Loď bláznů, ta je dílem Sebastiana Brandta) a zkomoleniny (latinizovaný Lucianus místo Lúkianos). Překlad by si zasloužil revizi s přihlédnutím k německému originálu a opravu slovosledu. Předmluva k českému vydání vyznívá prostomyslně a fanaticky. Ovšem za poselství Tomáše Mora 100/100.“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora