Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/243077/bmid_utrpeni-mladeho-werthera-243077.jpeg
4
2301
2301
Námět k románu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta dle skutečné tragické události. dílo je kombinací románu v dopisech a románu-deníku. včetně závěrečné zprávy o Wertherově smrti.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1928 , Jan ToužimskýOriginální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Můžeme vůbec pohledem dnešního člověka objektivně hodnotit román, který de facto definoval pravidla preromantismu a měl tak zásadní vliv na romantismus?
Hranice mezi tím, zda je kniha plná nesmyslných přecitlivělých blábolů nebo hlubokých filozofických myšlenek je evidentně tenká, a každý si na to stejně udělá svůj názor. Polemizovat nad tím, zda byl Werther sobecký a sebestředný šílenec nebo inteligentní člověk, který měl akorát smůlu, mi tedy přijde zbytečné. Podle jeho stylu přemýšlení můžeme akorát usoudit, že mohl být skvělým umělcem, ti už takoví občas bývají.
Ovšem Goethe přišel s naprosto novým konceptem literatury, s myšlenkami, které jdou proti křesťanské víře (sebevražda, Wertherova tužba po již zadané ženě), ale úplně jinak, než osvícenství. Skoro celá kniha je v podstatě výčtem Wertherových myšlenek a názorů, děj je zde až na druhém místě, ale stále se jedná o román. Když k tomu přičteme to, že je kniha podle mne na 18. století relativně čtivě napsána, tak naprosto rozumím její dřívější popularitě a tomu, že se udržela dodnes.
Každpoádně Utrpení mladého Werthera rozhodně stojí za přečtení, napsal ho podle všeho inteligentní a vzdělaný člověk, a je to vidět.
Konečně jsem se dostala k jednomu z nejvýznamnějších děl romantismu. Vše se dozvídáme ve formě dopisů, což mě bavilo. Leč je to v podstatě kniha ,,jednohubka", kterou přečtete na jedno posezení, ukrývá v sobě velkou spoustu emocí. V prvním části je Werther šťastný, v okolí vidí ráj a potkává svou životní lásku. Druhá část se nese ve znamení hlubokého smutku, zoufalství, šílenství? Protože samozřejmě Werther nemůže mít tu, kterou chce nejvíce, bloumá světem, ale přesto se vrátí na místo, kde celá jeho láska vzplanula.
Nakonec však dospěje k trudnomyslnému konci.
(SPOILER)
„,Taking your own life.´ Interesting expression - taking it from who? Once it´s over, it´s not you who will miss it. Your own death is something that happens to everybody else. Your life is not your own. Keep your hands of it.“
To je hláška, která zazněla v seriálovém Sherlockovi, i když si nejsem jistá, jestli je původní. Kžadopádně to byla jedna z věcí, která se mi na konci knihy vybavila.
Werther je velice náročná knížka pro současné čtenáře, protože abyste ji plně pochopili, museli byste žít v tehdejší době. Potom by vám dávalo smysl, jak zásádní vliv měla kniha na tehdejší společnost. Přesto se jedná o dílo nadčasové a mnohdy nepochopené.
Nejsem si vůbec jistá, jestli můžeme někoho konkrétního vinit za Wertherovu smrt. Jestli by se tomu dalo předejít. Werther byl celý jeho život přecitlivělou osobou, která vnímala svět intenzivněji než ostatní, proto ho lidé často příliš nechápali. Jeho láska k Lottě byla něčím, co ho silně zasáhlo a jen stěží se tomu dokázal ubránit (vlastně nedokázal). V jeho duši přetrvávala vášeň a dobrota, která ho dovedla k sebenenávisti kvůli tomu, že miluje ženu cizího a zároveň mu závidí. Werther si vybral odejít ze světa, bylo to ale správné rozhodnutí? Ulevil tak sobě, ale ublížil lidem, které na světě setrvali i po jeho odchodu.
Může za to snad Lotta? Žena, která si nevybrala, aby se do ní Werther zamiloval. Stejně jako si ona nevybrala, aby k němu začala něco cítit. A mohla cokoliv změnit, když chtěla být věrná svému muži a být správnou manželkou? Měla Werthera odehnat dříve, než se do ní zamiloval? Ale jak to mohla tušit?
Anebo za to může Albert, který byl sice ve Wertherových očích dokonalým mužem (i když pouze v některých chvílích), ale byl to on, kdo nechal sluhu, aby mu odnesl zbraně? Který Wertherovo uvažování nad odchodem ze světa bral na lehkou váhu? Který ho chtěl odehnat od své ženy?
A jak zničeně se museli všichni cítit po Wertherově smrti? Kdo se cítil nejhůře? Albert, který nařídil, aby mu byly zbraně odnešeny, nebo Lotta, která je sundala ze zdi (a ve Wertherových očích je tak požehnala)? Jak mohly postavy s takovým pocitem viny dále žít? Jak jejich život vypadal potom? A nemůže za jejich pocit viny Werther, protože to byl on, kdo si vyžádal zrovna jejich zbraně?
Já osobně ze všech proběhlých událostí nedokáži vinit nikoho. Láska a pocity... všechno jsou to věci, které nelze ovládat. Nevybíráme si, do koho se zamiluje a věřím, že Werther by si Lottu také nevybral, když věděl, že je ženou jiného. Protože na světě existují iracionální věci jako je lidské chování ovládané láskou, nenávistí a smutkem a dalšími emocemi... nedokáži nikým z knihy pohrdat.
Dávám tři hvězdy ***.
(SPOILER)
Utrpení mladého Werthera (1774; druhá verze 1787), nejslavnější román německého básníka, dramatika a spisovatele Johanna Wolfganga Goetha (1749- 1832), který založil autorovu světovou slávu a stal se největším dobovým bestsellerem, jsem už před lety četl ve starém překladu E. A. Saudka, teď jsem si přečetl překlad nový (Jana Zoubková, Odeon, 2022) vycházející z Goethovy přepracované verze. Krátký milostný román v dopisech (až v dovětku máme závěrečnou zprávu vydavatele) o ztroskotání nadaného a senzitivního mladíka má autobiografické pozadí, ovšem Goethe na rozdíl od svého hrdiny neskončil tragicky.
Werther ztroskotává nejen v lásce k Lottě, snoubence a později manželce jeho přítele Alberta, ale také ve své seberealizaci v zaměstnání a ve společenském životě. Přecitlivělý mladík bohatého vnitřního života nejprve od své lásky uteče, ale po návratu poté, co neuspěl v zaměstnání, znovu trpí vztahem k Lottě, která si s ním sice velmi rozumí, ale zároveň věrně miluje manžela. Nakonec Werther volí jako východisko ze své situace sebevraždu pistolí, kterou si půjčil od Alberta...
Román s minimem děje, plný pozoruhodných hrdinových úvah, postřehů a pozorování, vypovídá mj. o tématu odporu k životu, o znechucení životem. Werther "je schopen se nejen zamilovat, ale je zamilován do zamilování se, pociťuje pocity a prožívá prožitky," jak píše v Goethově biografii Rüdiger Safranski. Je to "milostný příběh a zároveň i líčení, co dokáže z okolností a osob udělat jeho /Wertherova/ síla obraznosti."
"Člověk potřebuje jen malou hroudu, aby na ní žil, a ještě menší, aby pod ní spočinul." (Werther)
Přecitlivělé blábolení ve vypulírovaném stylu.
Pokud by někdo chtěl, abych pana Goethea omluvil, anžto se na jeho písmu podepsala doba minulá, pak ať se dotyčný nenamáhá.
Jsou autoři mnohem starší (ještě před naším letopočtem) a Goethe je znal, kteří by mohli tohoto pána lecčemu naučit.
Místy jsem si nemohl pomoct a měl jsem dojem, že čtu parodii na díla pánů, kterým R. Cromptonová přezdívala krasoduši.
Tyhle sentimentální výlevy přikryla lavina času, takže se s nimi už nesetkáte - protože jste příliš mladí, abyste navštěvovali literární salónky, kde tihle zažívali svých pár minut slávy ve společnosti exaltovaných dám.
Proč Utrpení mladého čtenáře... pardon, Werthera přežilo do naší doby zůstane záhadou.
A pokud jde o vlnu sebevražd, které Goethe způsobil, to se není co divit - i já toto píšu na střeše výškové budovy, odkud se hodlám vrhnout dolů střemhlav, ježto jsem ztratil veškerou naději ve svět a literaturu zvlášť.
Werther nebyl moc sympatickou postavou - na začátku rozmazlený floutek, který očekává, že vždy bude po jeho a na konci ve výsledku slaboch, který volí jednoduchou cestu ven. Ani Lotta ale nebyla symbolem ctnosti. Nedefinoval bych tento příběh jako klasickou love story, obě postavy mají mnoho negativních aspektů a především Werther rozhodně není žádným princem na bílém koni. Kniha je ovšem napsána krásným jazykem, čte se dobře a obsahuje množství zajímavých myšlenek. Goetheho dílo určitě stojí za přečtení, ovšem drobně zaostává za Faustem.
Nesmírně zajímavé formou a inspirací. Wertherovo chování a "utrpení" mě upřímně iritovaly, na druhou stranu...to, že si před smrtí vše uspořádal, uhradil pohledávky a vše ostatní, bylo nečekaně racionální.
Opravdu mě těší číst knihy s odstupem vícekrát a srovnávat, jak odlišně je vnímám a jak mě (ne)osloví.
Kniha vypadá jako krátká jednohubka, ale i přesto mi dala zabrat a jsem ráda, že se mi jí podařilo dočíst.
(SPOILER)
Tak krátká knížka a já k ní mám tolik co říct. Vždycky se divím, že někdo sepisuje o knížkách elaboráty, nechtějí se mi nikdy číst. Ups:
Děj sám o sobě není nijak objevný: Werther se zamiluje do Lotty, nenaplněná láska, sebevražda. Naopak mi to spolu s informací, že šlo o převratnou knížku na cestě k romantismu, dalo víc volnosti soustředit se na detaily.
V začátku knihy Goethe počítá s tím, že je tehdejší čtenář zvyklý na něco jiného. Když je na řadě kapitola/dopis, který se zrovna nešťourá Wertherovi v nitru, začíná větou: "Dopis ti, doufám, bude po chuti, je jen a jen historický."
Pak je v textu několik zmínek dobových autorů a děl - vždycky s vyznáním sym- a antipatií, podle toho, do jakého lit.směru to či ono spadá. Bavilo mě si je dohledávat.
Goethe si průběžně předšlapává cestičku debatami o náladách nebo sebevraždách.
Na konci už Goethe do čtenáře napere několik stran svého překladu Ossianových zpěvů - ryzí romantický výlev. Průtrž jmen a emoční uragán. Tím bažinatým textem jsem se prokousávala fakt krkolomně. Nicméně zpětně chápu, proč svoje místo v knize potřebovaly: Goethe nastavuje ve své době nový styl a způsob, zaměření na nitro a Ossian je tak drásavý, že popostrčil Goetheho Werthera do pomyslného cíle. A propos, v audiu od Českého rozhlasu bylo tohle grand finále vyškrtané.
Knížka je smysluplná jako celek, někam směřuje, témata otevírá crescendem, graduje na vícero úrovních.
Mohla jsem se rochnit v nadčasovosti psychologie, v obrazech všednosti, ve vlivu roční doby i v úvahách o smyslu bytí. Na těch cca 100 stranách je toho nevyčerpatelně.
Taky jsem si mohla porovnat různé překlady a média. Audio na ČRo mě nalákalo, dalo mi hrubou kostru a pomohlo mi s těžšími pasážemi. Ale nemělo hloubku. Tištěná knížka je pro mě TO čtení, to feeluju. Jenže jsem zvolila vydání z Levných knih, které jde až moc na ruku čtenáři, až mizí dobovost i romance. Obsahově nejvíc mi dala e-kniha od MKP, i když to zase není nejpohodlnější forma.
Takžeeee, jo. Další knížka, které jsem věnovala víc, než jenom přečtení. A zase jsem z toho hin.
Poslechnuto jako audiokniha. Další z povinné školní četby, ke které se vracím díky ČRo a jsem za tuto možnost ráda, do tištěné knihy bych se asi neodhodlala.
Werther je mladý, zamilovaný muž, který je ve své zamilovanosti značně sobecký a sebestředný...
Nečekala jsem, že Goethe, ta ikona německé literatury, které jsem se tak dlouhou vyhýbala, mě tak překvapí. Čekala jsem nějakou hutnou, frázemi prodchnutou těžkou klasiku, která mě unudí. Ale ne, Utrpení mladého Werthera bylo všechno, jen ne nudné. Werther je člověk, kterého bych ve svém životě nechtěla. Nafoukaný a sebestředný mladý muž z vyšších vrstev, který očekává, že se všechno bude řídit podle něj. Srážka s realitou je pro něj tvrdá a ukáže se to, co probleskuje celou dobu, že je to pouze slaboch.
Audio ČRo: Asi deset let zpátky jsem četl k maturitě. Tehdy mě to dost oslovilo. Dnes vidím zvláštnosti, že se Werther chová jako puberťák a emař. Jsou tam však silné až filosofické momenty. Hezká jednohubka, která umí fungovat, ale nějaké linky mohou být problematické. Nicméně je taky otázka kolik z toho je oběť romantismu.
(SPOILER) Neschopný uspět sám ve světě a najít si nějaký cíl nebo kariéru raději ve jménu lásky ničí život a manželství své vyvolené. Romantického hrdinu si představuji jinak, méně sobecky.
„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
(apoštol Pavel v prvním listu Korintským)
Hele, je mladý Werther fakt příběh o lásce? Já vím, takhle je v naší kulturně-historické paměti zapsán a kdybych se nějakou časovou smyčkou dostal zpět před maturitní komisi a tam se mě na Werthera ptali, jistě bych si nic nekomplikoval a hezky způsobně jim řekl, že jde o román o nenaplněné lásce, která končí tragickým koncem. Ale ... je to opravdu tak? Je to opravdu láska, co mladého Werthera trápí? Protože „moje“ láska (lépe řečeno: ideál mojí lásky) by neznamenala toužit po Lottě, ale toužit po tom, aby se Lotta měla co nejlépe, aby zažívala plnost radosti, dober, plnost štěstí. Protože láska je přece obrácena k druhému, ne? Měla by taková být, pokud chce být hodna svého jména.
Ale mladý Werther mi přišel jako člověk, který je obrácen k sobě. Působil na mě tak už tehdy někdy před čtvrtstoletím, když jsem jeho příběh četl poprvé a moje současné nové čtení můj postoj nijak nerevidovalo. On totiž nepozoruje přírodu, on pozoruje Werthera, jak pozoruje přírodu. On není zasažen osudem opuštěných dětí, ale dojímá se nad svojí starostí o ně. On vlastně nemiluje Lottu, on ... je zamilovaný do milujícího sebe. A protože se považuje za člověka převyšujícího své okolí, i jeho láska musí nějak převyšovat, vynikat. I kdyby na ni měl upozornit vlastní smrtí.
Docela jsem si při čtení pohrával s myšlenkou, jak by se asi proměňoval jeho vztah k objektu svého obdivu? Říkal jsem si, za jak dlouho by mu zevšedněla, kolik času by uběhlo, než by začal Vilémovi psát o tom, jak je jeho Lotta vlastně průměrná a prostřední. Vydržela by mu jeho láska déle, než zaujetí pro práci nebo sympatie ke knížeti? Nejspíš ano. Nejspíš jsem teď k Wertherovi nespravedlivý. Ale nemůžu si pomoct, vždyť jemu na Lottě vlastně nezáleží, snad jen jednou vyjádří přesvědčení o tom, že by mu s ní bylo lépe než s Albertem, ale to je opravdu jediný náznak toho, že by přemýšlel o jejím dobru, o tom, co je nejlepší pro ni. To je spíš posedlost a chtivost (ani ne tak tělesná, jako nezrale majetnická), neschopnost se vyrovnat s tím, že něco chce a nedostane. Sám to píše: „Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím, a nemám než ji.“
Ani svojí smrtí z tohoto pojetí svého žití nevystoupí. Sice manželům přeje „kéž bych vám svou smrtí vykoupil štěstí!“, ale způsobem svého odchodu ze života naopak ještě naposledy zatne dráp do soužití Lotty a Alberta, aby jim ještě i po své smrti zůstal jako trn v patě, jako němá výčitka a připomínka.
Vykresluju tady Werthera jako tak moc sobeckého psychopata, že mi ho až začalo být líto. :-) A říkám si, že bych měl také vznést něco na jeho obranu. No, jako jeho hypotetický obhájce bych asi zmínil, že je do značné míry obětí své epochy. Jako na dítěti romantismu je na něm dobře znázorněno, jaká to byla doba (což, předpokládám, byl Goetheho záměr). Po desetiletích racionalismu, kdy se osvícenectví pokoušelo odkouzlit svět, vše vysvětlovat, analyzovat a zprůhledňovat, je postoj extrémní citovosti a primát vlastních pocitů vlastně docela pochopitelnou reakcí. Jen se ve Wertherově případě to kyvadlo trochu urvalo z pendlovek. Trochu hodně.
(SPOILER) Klasické dílo, které ve své době mělo určitě statut "bestseller", může dnes na mnohé lidi působit přehnaně a křečovitě. Román psaný formou dopisů líčí velice podrobně rozpoložení mladého muže, který se beznadějně zamiluje do zadané ženy. Jeho vroucí láska je tak silná, že se nedokáže soustředit na nic jiného a postupně se sám více zamotává to tenat tohoto nešťastného citu, až dojde k neodvratnému rozhodnutí ukončit svůj život. Uvědomuji si, že doba, kdy byla tato kniha napsána rukou fenomenálního básníka, byla úplně jiná, přesto se přikláním k názoru, že hlavní hrdina byl citově nevyrovnaný, labilní a přehnaně sentimentální. Myslím, že jsem člověk, který rozhodně není žádný cynik a myslím, že jsem i dost empatická, ale toto už na mě bylo moc ubrečené.
Takový klasický příběh neopětované lásky, který skončí tragicky. Co mě tam zaujalo nebo spíš jsem si uvědomila, že lidi víc vnímali sebe, co cítí, jak to mají... na druhou stranu, hlavnímu hrdinovi to moc nepomohlo.
Utrpení hlavního hrdiny člověk při čtení přímo cítí, protože utrpení bylo to číst.
Ale zase ten jazyk, určité části knihy, ...stálo to asi za přečtení.
Zcela rozumím vlnám módního zájmu o knihu. Téma zakázané a neopětované lásky bylo, je a bude atraktivní nejen v literatuře. Ačkoli autor nitro citem vláčeného hrdiny vykreslil mimořádně přesně a ten zkratkovitě podaný konec byl velice působivý, na můj vkus je celý text až moc přepjatý a hrdina jednoduše mému srdci nepřirostl.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Čím začít? Začátek mi evokoval rozjasněný klid, skoro až blaženost z pobytu v přírodě a krajině, o samotě pochopitelně, náruč přírody, velebnost toho, co je nad námi. Návrat k přírodě k té době patřil. Krásné popisy, jazyk, neotřelé výrazy. Užívala jsem si to. Pak to příjemné jiskření, když potkáte někoho, do koho se zamilováváte, nemyslíte na nic jiného než na tu bytost, a dělá vás to lehčím, možná i lepším. Následuje trýzeň, když zjistíte, že se svou láskou nikdy nebudete moct být. Rozuměla jsem jí. Litovala jsem toho nešťastníka. Pak se obzor rozšíří o trápení milované. Pro ni bylo W. zbožňování obrovskou zátěží. To mě, upřímně, vůbec nenapadlo, byla jsem zahlcená duševním stavem hlavní postavy. Příběh pro dnešního čtenáře jako z jiného světa. Konec všichni známe... Aspoň že mu vyšly ty lípy.