Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2497/utrpeni-mladeho-werthera-S2D-2497.jpg
4
2300
2300
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“ 6. vydání... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Aurora (Praha)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Ze začátku mi kniha připadala velmi nezajímavá, ale čím víc se děj blížil ke konci, tím mi bylo Werthera - a jeho marné lásky k Lottě (i přes Albertův odpor) - na jednu stranu trochu i líto. Na druhou stranu jsem se těšila, až jeho neustálé litování sebe sama skončí....
Kniha stará víc než 200 let se z dnešního pohledu hodnotí těžko, tehdy to možná bylo zajímavé, ale dnes - mě to prostě vůbec nebavilo a musela jsem se nutit k dočtení knihy.
Děsí mě, jak moc jsem s hlavním hrdinou soucítila a jak vysoko knihu hodnotím - vzhledem ke konci a obsahu vůbec. Ale to jeho rozervané nitro... to se prostě nedalo. Smutné. A opravdové.
Musím se přiznat, že na konci jsem se na Wertherovi smrt skoro těšila. Druhá polovina knihy mi přišla jako neustálé fňukání...
První polovina knihy mi nic moc neříkala, přišlo mi to, jako obyčejný příběh, ale čím víc se kniha blížila ke konci, tím víc jsem začala příběh s Wertherem prožívat. Nemám moc ráda tyhle příběhy, ale tady dávám 5 hvězdiček, protože kniha na mě udělala velký dojem.
Od této knihy jsem očekávala mnohem víc. Dílo bylo nezáživné a téměř bez děje. Věřím, že někomu se tato kniha moc moc líbí, ale u mě tomu tak opravdu nebylo. Jedna hvězdička za pár hezkých pasáží v knize.
Příběh nešťastné lásky viděné přes zveličující brýle romantismu. První polovina knihy se mi zdála naplněná jakousi nadějí, radostí z nešťastné lásky a z toho moci být s milovanou osobou. Druhá polovina příběhu se zase vyznačovala pozvolným sestupem do depresivního poznání, že tato láska je předurčena k tragédii. Celou knihou se jako červená nit táhne pro romantismus příznačná láska k přírodě. Stejně tak charakteristická je chorobná touha po zadané ženě, která musí skončit nešťastně.
Ach Wertře... Netušila, že už v 18.století byli lidé takového smýšlení, nebo jen tehdy?
Moc citů, moc smutku, moc romantika. Možná to chce cítit utrpení a smutek, abych tomu rozuměla.
Kniha pro mě byla utrpením. Nemůžu si pomoci, ale děj byl nudný, vleklý a nic mě nenutilo číst dál. Knihu jsem četla snad 2 měsíce, což je u knížky této velikosti otřesné. Dalo mi to nesmírně zabrat. Dovoluji si říct, že poprvé a naposled
Tohle pro mě moc nebylo. Deprese, přemíra patosu, utápění se v citových výlevech. Holt romantismus.
Všechny depresivně laděné příběhy (a hudba) mi skvěle otevírají oči a učí mě vážit si toho, co mám.
Werther je plný vášně, Werther umí vyjádřit své intenzivní pocity (na papír), Werther se setkal s láskou, o které se občas točí filmy. Tu pravou lásku. A proto se mi líbil.
Upřímně, co k tomu říct? Toto dílo má dle mě jediný problém a tím je, že kdo není zrovna zamilovaný nebo s Wertherem nějak nesoucítí, považuje knihu za jakýsi kýč. Kniha je plná citů a občas člověk najde i nadčasovou myšlenku, nad kterou stojí se zamyslet. Já knihu četl v době, kdy jsem Werthera chápal a rozuměl mu. Od té doby se mi kniha strašně líbí, ale rozhodně to není kniha, kterou si člověk přečte pro zábavu. Pokud se člověk dostane do stejné situace, je nedocenitelná – ostatně pokud se nemýlím, tak nějak to myslel i Goethe v úvodu knihy.
Nedokážu odhadnout, kolik z výsledného dojmu udělal text samotný, a kolik přidala neblahá proslulost této knihy (vlna sebevražd po vydání, změna "nálady" celé jedné generace, nová vlna módy v oblékání atd.). Přestože na sentimentalitu moc nejsem, Utrpení mladého Werthera se mi četlo dobře a je fakt, že ať už je vám hrdina sympatický nebo ne, nějaké emoce z toho kápnou v každém případě.
Četla jsem již 3x a pokaždé je to o trochu lepší...i tak ale s Wertherem neumím tak úplně sympatizovat...
Čtení této knihy pro mě nebylo úplným utrpením, ale moc k tomu nechybělo. Oceňuji pouze několik částí, kdy ze sebe Werther nechrlil city, jak na běžícím pasu.
Když tohle člověk čte, musí být v souznění s Wertherem - cítit, vědět, co tím vším chtěl říct. Musí mít taky nějakou tu bolístku v srdci, aby vše pochopil správně.
Podle mě to byl totiž ne příliš originální příběh:
Chudák mladý Werther, neustále usiluje o dívku svých snů, byť mu je jasné, že ji nikdy nemůže získat. Ze všeho smutku a lítosti nad sebou samým páchá sebevraždu, aby ukázal jak moc trpěl a jak moc mu Lotta ublížila.
Je to už nějaký ten pátek co jsem tuhle knihu četla. Stejně se ale i s odstupem času můj názor na knihu nezměnil, jak to u některých knih bývá (potřebují čas, aby jste mohli zpracovat veškeré zážitky a dojmy).
Četla jsem to jako 14-ti letá holka a tenkrát mi přišlo nudné a zdlouhavé číst o zhrzené, neopětované lásce. Nenacházela jsem krásu ve Wertherových nešťastných pocitech, které vyléval na papír. A sama vím, že by mě to s největší pravděpodobností nebavilo i dnes.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
To není jenom milostný román v dopisech, to je taky jeden z hlavních textů reprezentujících hnutí Sturm und Drang. A taky je to tak trochu dílko filosofické - koneckonců, jak tu už pár lidí přede mnou zmínilo, myšlenek, které nás zasáhnou i dnes, je tam víc než dost. Za všechny alespoň tu, která mě osobně zasáhla nejvíc: "Kdybychom se místo toho, jak jsme slabí a těžkopádní, jen stále probíjeli kupředu, shledali bychom často, že se i se svým loudáním a křižováním dostáváme dál než jiní se všemi svými plachtami a vesly - a - to přece dává pravé sebevědomí, když jiným stačíme, anebo je dokonce předstihujeme. (20. října 1771)"