Uvěřitelné příhody doktora Papula
Miroslav Skála
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/25964/uveritelne-prihody-doktora-papula-25964.jpg
4
34
34
,,Jsou lidé, kteří procházejí žitím jako nůž anglickou slaninou, bez zadrhnutí, lehce, takřka nepozorovaně. A je - li pravda, že čas života můžeme měřit jen na událostech, jež člověka potkaly, pak tito lidé nežili. Ale jsou pak lidé, kteří k sobě přitahují příběhy jako magnet piliny. A k nim patřil doktor Hrabě (Papul). " Tak představuje autor hrdinu poslední části své humorné trilogie ,,cest" (Svatební cesta do Jiljí, Cesta kolem mé hlavy za 40 dnů, Uvěřitelné příhody doktora Papula). Je to postava z pomezí skutečnosti a fantazie, z rodu královských šašků, malý kombinátor, který s potěšením hraje s lidmi hry, v nichž je usvědčuje z kornatění myšlenek, prosvěcuje baterkou ironie a dává jim svým humorem injekce proti sebeklamu a dvojakosti. Děj novely se tentokrát rozvíjí na osamělé chalupě v horách, kde se dom mezních životních situací, naaranžovaných hrdinou, dostává i jeho přítel vědec, stejně jako novinář, který má o jejich pobytu napsat reportáž. Spolužití těchto tří, ke kterým posléze přibude i žena, přinese velkou papulipidárnu (= vysvětlení tohoto termínu naleznete v knize).... celý text
Přidat komentář
Dala jsem šanci autorovi u druhé aknihy, bohužel se mi tento styl nelíbí. Opět jako u první knihy jsem nenašla nic rozumného. Tato kniha byla o něco lepší, ale....Již se k autorovi už nevrátím. Přiznám se, že jsem hodně a hodně přeskakovala, vůbec mi to nebavilo.
Milá, úsměvná a čtivá oddechovka. Rozhovory, myšlenky i jednání hlavních hrdinů, mnohdy až absurdní, opravdu pobaví. Stojí za přečtení.
Dlouho se mi nestalo, že bych se u knížky hlasitě smála. Tady se mi to stalo několikrát. Naprosto ulítlé příběhy i konverzace. Fabulace a imaginace, přesně podle mého gusta. Bavila jsem se královsky. Škoda jen, že idylu narušil příchod lepé ženy, pak to trochu začalo drhnout, ale do té doby to bylo skvostné.
Pro mě hrubě podceněno, Uvěřitelné příhody jsou má nejoblíbenější kniha od Skály a některé historky (třeba nošení laviček do parku) si nezadají se Saturninem. Zdejší hodnocení příliš nechápu...
Je mi zatěžko hodnotit, protože jemný Skálův humor je mi sympatický, některé postřehy a cynická ušklíbnutí rovněž, ale co si budeme povídat, kniha jako celek moc nefunguje. U Svatební cesty do Jiljí ta mozaikovitost fungovala, protože šlo o zasvěcovací cestu, kde se střípky na konci spojí v celek. U Cesty kolem mé hlavy už se ty střípky nespojovaly, šlo spíše o psychologickou a psychickou výpověď. A zde opět mozaikovitý příběh, jehož nosná část není moc nosná, nabalované historky ne až tak často uvěřitelné (i v rámci nadsázky samotné knihy), a opět se střípky na konci nijak nespojí, pokud tedy MOŽNÝ SPOILER nebereme v úvahu, že kniha měla být obhajobou bigamie. Ale některé pasáže jsou skutečně skvělé, vtipné, pobaví, jiné jsou slabší, ne tak vtipné. Nejvíce mne asi dostal hudební popis sedýnky jejich platonické lásky, když spěchala na vlak, a pak prohlášení, že nejúčinnějším deodorantem je cyankáli, protože mrtvý člověk se zaručeně nepotí. Přišlo mi, že ve druhé části se už poněkud vaří z vody (léčitelství, Danuška) a bezradným mi přišlo i celé zakončení.
Mám rád Miroslava Skálu a Uvěřitelné příběhy... považuji za jeho nejlepší a nejvtipnější knihu
Autorovy další knížky
| 2004 |  Svatební cesta do Jiljí |
| 1979 | Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů |
| 1981 |  Uvěřitelné příhody doktora Papula |
| 1984 | Holubník na odvrácené straně Měsíce |
| 1963 | Hovory s veverkou |
Ke knize jsem se vrátila po více než čtvrt století a nadchla mě stejně jako při našem prvním setkání. Ovšem o to více si nyní uvědomuju, že tohle není kniha pro dnešní dobu, pro dnešní čtenáře. Ať už jde o téma (Kerblík a jeho reportáž), prostředí (kopanická chalupa) a hlavně o způsob vyjadřování. Ta úžasná košatá souvětí vědátora Emila – Papula, ty neuvěřitelné debaty plné pádných argumentů a nezpochybnitelných pravd, skutečným a mistrným dialogem se rozvíjející diskuse o léčitelství, stavebnictví či o bigamistické poradně jako plynulé následovnici Felicitas. A co teprve moudrý Papulipides, o němž kdysi slyšel i ignorant a neznaboh Kerblík!
Prostě lahůdka, kterou bych přirovnala třeba k tvarůžkám, ať zůstávám v našich končinách: někteří ji nemohou ani cítit a po krátkém seznámení ji (navždy) odloží. Jiní na ni nedají dopustit a vždy znovu, kdykoli se jim dostane do rukou, se kochají konzistencí, chutí a vůní. A možná je i třetí skupina, do té patřím právě já: ač jsem knihu četla „dávno, dávno tomu“, dodnes dokážu téměř zpaměti citovat:
„Být stále s jedním člověkem, pod jednou střechou, v jednom bytě, dokonce v jedné posteli, k tomu je zapotřebí stavu poblouzněné mysli, který, žel, nebývá trvalý. Po patnácti letech vám nevadí, jaký ten druhý je, ale že vůbec je. Papulipides k tomu moudře poznamenává: lidé by měli být uvrženi do manželství nejvýše na deset let a při dobrém chování by jim měla být třetina prominuta.“