Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472832/uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-26u-472832.jpg
4
1688
1688
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Po poslechu několika skvělých rozhovorů se Ziburou jsem se na tenhle cestopis opravdu těšila. Musím ale přiznat, že jsem celkem zklamaná. Přijde mi, že 80 % knihy Zibura jen vypráví co a s kým pil, kde si kupoval alkohol a jak s kocovinou jezdil na kole. Těch zbylých dvacet procent jsou pak většinou krátké příběhy místních lidí, kterých je ale příliš v poměru k nějakému popisu krajiny. Co se mi ale líbilo je Ziburova stylistika - knihu to ale nezachránilo a já se většinou do čtení docela nutila.
Fenomén Zibura mě hodně zajímal. Uz jen ta krásná kresba na obalu. V každé kapitole obrázek, to má málokterá kniha pro dospělé.
Tak jsem se do toho s nadšením pustila … a nedočetla.
V cestopisu bych ocenila víc popisu přírody, okolí, památek. Když jsem knížku odkládala, tak jsem si říkala: Proč vlastně tento člověk cestuje? Podle všeho, aby poznával lidi. Aha, nový druh sociálního cestovatele!
Z popisu domorodců, toho co kde snědl a vypil, ale ukapává místo vděčnosti, kterou bych očekávala, když jsem hostem, spíše jízlivost.
Možná, ze to není pohrdání v pravém slova smyslu, ale snaha autora o všudypřítomný humor.
V úterý jsem byla na přednášce cestovatele Jiřího Kolbaby. Mluvil o Islandu, ne o území bývalého Sovětského svazu, a byly to dvě hodiny plné respektu, nadšení, uznání a nezmerneho obdivu. Ať už mluvil o ovcích, jídle nebo lidech.
Pan Zibura je jedinečný. Nemá v našich podmínkách konkurenci. Mezi originalitou a úspěchem je jakési pokřivené rovnítko. Takže jeho úspěch chápu.
Počkám několik let a pak po něm sáhnu znova. Třeba dozraje…
Budu si pamatovat, co tvrdí samurajové: Ze všechna důležitá rozhodnutí by měl člověk udělat do pěti úderů srdce, pak už zapojuje mozek.
(SPOILER) Moje druhá kniha od tohoto autora, který nezklamal. Čím dál víc obdivuju jeho odvahu vydávat se na daleké cesty na vlatsní pěst, navíc do takové destinace, jakými jsou právě Arménie a Gruzie - sama bych se bála projet je na kole nebo stopem... a těch stakanů vodky... někdy mi bylo prince Ládíka vážně líto.
Jelikož jsem Arménii i Gruzii navštívil, tak je pro mě tato kniha od Zibury nejzábanější a mně nejbližší. Také mi zde nejvíce sedne autorův styl, který je - kupodivu - v knihách trochu rozdílný. Těším se na další vyprávění.
"Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost"
Princ Ládík je bezesporu všemi mastmi mazaný, zároveň je to ale brilantní vypravěč, jehož prostřednictvím se úzká veřejnost dozvídá méně dohledatelné informace takřka z první ruky. Boří se tak v očích některých Čechů stereotypy, že v arménských horách nenajdete internet, že stopováním si dříve nebo později spálíš ruce, nebo že v oblasti Náhorního Karabachu probíhají jatka sedm dní v týdnu. Sledovat jejich kulturu, zvyky, horlivost a pohled na svět, vše umocněno jejich historií na mě udělalo dojem. Byť je Ladislav profláklý, cestuje ve velkém stylu. Trochu ho podezírám z fabulování a přikrášlování si informací, ale budiž - dělám to konec konců taky. Jinak je ale kniha skvělým příkladem toho, že cestování, místa, ušlé kilometry jsou super, ale to co si člověk nejvíce pamatuje jsou lidé a jejich životní osudy - to je to, co se na člověku otiskne ze všeho nejvíce. Pokud jste knihu ještě nečetli dám vám jednu radu i já - střízlivý knihu nečtěte - uvidíte, že se se stakanem české borovičky do knihy začtete mnohem více a bude vám hej. Lokh lyava a poklona cestování a svobodě
Tohle byla první kniha, kterou jsem od Ládi četla. Viděla jsem s ním pár rozhovorů a když jsem ji zahlédla v knihovně, ačkoli nebyla vůbec v plánu, tak jsem si ji vzala. Bylo to totální vystoupení z mé komfortní zóny, co se týče čtení. A bylo to celkem fajn, ale nic co by ve mě nechalo nějakou hlubší stopu. Ještě jsem si řekla, že od něj možná zkusím přečíst "Prázdniny v Evropě", protože by mi to mohlo být bližší, ale jinak se - za mě - žádné wow nekonalo...
Jde vidět, jak se Zibura v psaní vyvíjel. První kniha byla taková nevinná a přišla mi dost pokusná. Druhá kniha byla zase skoro jako encyklopedie a autor chtěl asi napravit vše z první. Kdežto tato už je stylisticky krásná. Také však lze poznat, že i sám Ladislav stárne.Cestopis vypráví o Arménii, Gruzii a Horním Karabachu. Jelikož Zibura jezdí poznávat kulturu, dozvídáme se mnoho o těchto státech. Lidé jsou tam úplně jinak nastavení než u nás, i když se rádi řadí mezi Evropany. Jsou otevření, zvou cestovatele domů a každý si s nimi chce připít hlavně vodkou. Hory a památky mají taky nádherné. Přestože se tam údajně zase válčí... Velmi dobrá kniha
Mám ráda cestopisy, ale tenhle byl něčím zvláštní. Autor nepopisuje jen svou cestu, útrapy a památky. Sblížuje se s místními, ptá se jich, čím se živí a jak se jim v zemi žije. Přespává u nich doma, popíjí s nimi stakany, pojídá šašlik a vzpomíná na dobu za Sovětského svazu. Moc mě to bavilo, i když se mu upřímně divím, že mu tento kulturně antropologický výzkum za všechno to množství alkoholu a kocovin stál. Nicméně velmi čtivé, zábavné i poučné.
Ten název jsem trochu nepochopil. Asi to bude o slovu pěšky, ale mohlo se to tam nějak vysvětlit. Jinak moje druhé setkání s autorem, poprvé mi trochu vadil způsob načtení, ale teď jsem věděl do čeho jdu, takže to bylo fajn. Vtipný a oddechový cestopis s velkou (až moc) spoustou alkoholu a kávy. Až mi bylo místy za Ladislava blbě.
Co mě na Ladislava cestopisech baví, jsou filozofické pasáže, nicméně opravdu lituji jeho partnerku. Asi se doma moc neobjevuje...
(SPOILER) Zibura postoupil do dalšího levelu. Název knihy je trochu zavádějící. Může svádět k tomu, že putování po těchto zemích nebylo dobré, že už o nich nechce ani slyšet. Důležité je v titulu ovšem to slovo pěšky. Ladislav totiž dospěl k tomu, že trvat na tom, aby chodil všude pěšky, není úplně ideální a praktické. Cestuje tedy také na kole a hlavně stopem. Jeho vývoj jde ale dál i po stránce obsahové. Zibura už není ten mladý nezkušený a mnohdy naivní cestovatel. Stále víc je cítit profesionální přístup k psaní knih a to bohužel nemusí skousnout každý fanoušek jeho první knihy. Jde pořád o dobré čtení, stále prostoupené mnoha sarkasmy a vtípky, doplněné životními moudry, ale tak nějak mi to přijde už hodně se opakující. Kniha mi přišla až moc dlouhá, poslední cca třetina už skoro nudila. Tentokrát ti, Ládíku, dávám "jen" 80%. 21. 5. 2021.
Sedne mi Ládíkův smysl pro humor. Audiokniha se poslouchala dobře. Bavila mě tedy o dost více než jeho cesta po Nepálu a Číně, ale zase o trošku méně než cesta po Turecku a Izraeli
Arménie a Gruzie nejsou zrovna moje vysněné turistické cíle, ale jsem moc ráda, že jsem se prostřednictvím této knihy o zemích něco dozvěděla. Jinak kniha byla zábavná, zajímavá a ano, souhlasím s některými komentáři, jen toho alkoholu bylo trochu moc :-)
A ještě jedna drobnost - uvítala bych v knize aspoň přibližnou mapku autorovy cesty, někdy mě opravdu zajímalo, v které části dané země se zrovna nachází, ale atlas je na tyto země dost skoupý a hledat na internetu během čtení se mi moc nechce.
Opil jsem se. Další den jsem se opil. Další den jsem se zase opil. Poněkud monotematická kniha. Četla jsem všechny čtyři dosud vydané knihy a tato byla suverénně nejslabší.
Arménie a Gruzie a je svérázný kus země. O krásách Gruzie a pohostinnosti místních lidí jsem se přesvědčíla na vlastní kůži a tak mě zajímalo, jaké zážitky si přivezl princ Ládík. Možná proto se mi líbila o jeden gruzínský fous víc než předchozí kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Tentokrát se princ Ládík rozhodne vyměnit své dvě nohy za dvě kola, ale to by nebyl on, aby to nemělo ten správný nádech neobyčejnosti. Horské kolo s přehazovačkou nečekejte.
Bohužel mne jeho vyprávění ani za mák nezaujalo a ani mne nijak neoslovil styl humoru, nedočetl jsem a odložil ad acta.
Příjemný humor, netradiční cestopis. Je záviděníhodné s jakou lehkostí a svobodomyslností celkem bez přípravy se autor vydává na cestu, také máte chuť hned někam vyrazit. Trochu moc pijanských historek, ale hezké pasáže a zamyšlení o způsobu života v cizině a až dojemném vlastním vlastenectví.
Mám ráda humor Ladislava Zibury, mnohokrát jsem se při čtení nahlas zasmála. Někdy jsem si říkala, jestli už není těch alkoholových historek v knize moc, ale asi to do Gruzie a Arménie patří. Nicméně i když Ladislav vyloženě nepopisuje turistické cíle a zajímavosti, i tak mě na přírodní krásy Arménie nalákal.
Knížka se ke mě dostala na základě doporučení.
Knížka se čte hezky, líbí se mi, že to není psané jako deník a smysl pro humor má Zibura skvělý.
Bohužel jsem asi měla velká očekávání. Pro mě málo zajímavostí o zemi. O Gruzii vím po této knížce pouze to, že jsou to pijani. Každopádně Zibura je sympaťák a klobouček za to, co podniknul :)
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
(SPOILER) Jsem opět nadšena. Ladislavovy knihy mám moc ráda, zúčastnila jsem se i jedné jeho přednášky. Zbožňuji laskavý humor prince Ládíka, proložený hlubšími pasážemi, které mě vždy dostanou, možná až dojmou. Vyzdvihuji i překrásné ilustrace, Tomski&Polanski odvedli opravdu skvělou práci.
Tato konkrétní kniha o cestování Gruzií, Arménií a Náhorním Karabachem je novinkou minimálně ve způsobu cestování, kdy Ladislav zkombinoval pro něj typickou chůzi s jízdou na kole a stopem. Rovněž intermezza, zaměřená na historickou zajímavost či drobný příběh nebo vysvětlení, dotvořila krásně skladbu knihy. Konkrétně dějiny Arménie se mi četly těžko, úděl arménského národa se smutnými příběhy o pohřešovaných členech rodin, předcích vyvražděných v rámci genocidy a neustálém pnutí mezi sousedícími národy jistě život neusnadní. Schopnost Arménců se nade vše povznést a užívat si maličkostí a každodenního života mě osobně motivovaly k tomu být vděčná a pokorná.
Někteří recenzenti kritizují Ladislavovy knihy kvůli opakujícímu se typu vtipů. Já jsem se však na každý další vtípek nesmírně těšila, takový humor je mou krevní skupinou a nepřijde mi laciný ani trošku. Zaujal mě koncept časové podvýživy v našich uspěchaných životech, trochu znechutilo, jak Láďa omylem snědl ježka, pobavily příběhy o tom, jak se pozval k jehovistům domů nebo jak si na něm matka zkoušela nalepování řas.
Příběh o tom, jak zachraňoval štěňátka, mě odzbrojil, a proto si sem přepisuji pár vět:
--- V případě, že na mě psi zaútočí, do nich zkusím kopat. A když spadnu na zem, jen si zakryji obličej a budu dělat mrtvého. Jak prosté. "Něco zkuste a uvidíte. Vypálím vám boudu, odvleču štěňata do útulku a posypu zahrady solí," představoval jsem si v duchu, abych si dodal odvahy. ---
--- Namísto nich se v křoví schovávalo něco dokonale nepravděpodobného - dvě malá štěňátka. Jedno se mi zakouslo do tkaničky a odmítalo pustit. Jen zbabělec si vybíjí zlost na dětech svých nepřátel, proto jsem se rozhodl k situaci postavit jako muž. "Ježíši, pusinky maličký, kdo vás tu takhle nechal?" zeptal jsem se štěňat, která mi odpověděla jen dalším naříkáním. ---
--- Mám s sebou tašku plnou štěňátek, která neopustím, dokud jim nenajdu novou rodinu. Hlavně jim nesmím dát jména. Kdybych jim dal jména a pak je musel opustit nebo nedejbože utopit, urvalo by mi to srdce. Když jsme o tři hodiny později odpočívali v lese, Bob a Sebastian pobíhali kolem igelitové tašky. ---
Když si procházím naposledy knihu, koukám na ilustrace a připomínám si jednotlivé příběhy, vlastně mi dochází, že mi po dočtení knihy bylo smutno, že už je konec. Naštěstí nám všem Ladislav připravil ještě minimálně dvě další!
A nakonec jedna věta pro připomenutí: "Když má člověk dobrou náladu, svět mu to vždycky oplatí."