Klobouk s oblohou
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23752/bmid_klobouk-s-oblohou-ckR-23752.jpg
5
694
694
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 32. díl >
Hlavní hrdinkou této knížky je už 11letá Tonička Bolavá z Křídy, která se dva roky poté, co zjistila, že má talent pro čarování, vydává do učení. Dostává se ke slečně Rovnovodovážné v horách, kde se učí každodennímu řemeslu čarodějek, spočívajícím v obyčejné pomoci ostatním lidem. To se ale brzo mění, protože se jí snaží vystopovat nebezpečný zlojroj, jenž chce ovládnout její mysl i tělo. V nejhorších chvílích jí naštěstí pomůžou nejen její známí Nac mac Fíglové, ale také Bábi Zlopočasná, nejlepší čarodějka (i když čarodějky žádné náčelnice nemají) Zeměplochy. Tonička tak získá nejenom respekt okolí a přátelství Esmé Zlopočasné (což budí úctu všech ostatních čarodějek včetně Toniččiných kamarádek), ale také pochopí, co to znamená být skutečnou čarodějkou.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno: 2005 , TalpressOriginální název:
A Hat Full of Sky, 2004
více info...
Přidat komentář
Kniha navazuje na děj Svobodného národa. Tonička je o dva roky starší (11 let) a jde do služby. Nebo spíše do učení na čarodějku. Musí se naučit nejen připravovat masti, ale i životní lekci, co znamená být čarodějkou. Jako všechny dívky má určité představy o tom, co se bude učit, ale to se nekoná. Navíc celou situaci zkomplikuje i jeden nezvaný host. Tentokrát do příběhu zasahuje více bábi Zlopočasná a nahlédneme více do světa čarodějek všeobecně.
Knihy s čarodějkami (od Soudných sester dále) jsou spíše příběhy věnované skupině konkrétních čarodějek a v tomto díle se autor zaměřuje více na fungování čarodějek všeobecně. Například, jak mladé čarodějky vnímají ty staré a jaké jsou trendy. A obsahuje hodně hlavologie. I když je kniha stále určena mladším čtenářům vůbec jsem takový dojem z ní neměla. Protože obsahuje hodně k zamyšlení i pro dospělé. Samozřejmě nechybí Nac mac Fíglové. Ti jsou důležitý a zároveň komediální prvek.
Pokračovaní příběhu Toničky navazuje přímo na Svododnej národ a děj se přesunul do hor Beraní hlavy - kniha je dost vtipná a děj zajímavý, ikdyž místy trochu natahovaný. A velké plus za Bábi Zlopočasnou, která má v knize docela dost prostoru.
P.S. První knihy s Toničkou opravdu vyšly původně s podtitulem Příběh ze Zeměplochy, ale pozdější díly už byly řazeny přímo do Zeměplošského cyklu, stejně tak novější vydání prvních knih s Toničkou (v originále) - takže řazení na Databázi knih je správné a kniha opravdu patří pod Zeměploškou sérii.
Přečteno podruhé. Ani nevím co napsat... Já prostě Toničku, Bábi Zlopočasnou a celý tenhle příběh prostě miluju.
Dlouhý úvod ke hlavní myšlence: nevysvětluj lidem nic o malých zvířátkách (bacilech), které jim infikují pitnou vodu. Neuvěří ti. To že se v okolí suchého záchodu zdržují zlí skřítci, kteří vodu otráví, to je to, co chtějí slyšet... A druhá hlavní myšlenka: řemeslo či povolání může být na první pohled jakkoliv úžasné a fascinující, ale každodenní rutina, je ubíjející opakující se makačka. A aby byl člověk dobrý, musí to dělat s patřičným zaujetím.
Druhý příběh o Toničce Bolavé, určený pro mládež, se odehrává přibližně rok po událostech ze Svobodného národa, kdy je Toničce už 11 let. Tonička tak stárne společně se svými mladými čtenáři. Tím se jako zeměplošská postava vymyká, protože je jednou z mála postav, u které se dá stárnutí v průběhu dalších knih pozorovat.
Tonička se vydává do světa jako čarodějnická učednice. Protože ačkoliv porazila královnu víl, je toho mnoho, co se ještě musí o čarodějnictví naučit. Přesto zůstává v horách Beranní hlavy, kde je největší hustota čarodějek. A začíná se pomalu dozvídat, že být čarodějkou znamená starat se o lidi, o které se jiní nestarají, a že čarodějka většinu problémů neřeší magií. Ale když je třeba, nebojí se magii použít.
Terry Pratchett se zde snaží (nejen) dospívajícím dětem nenásilným způsobem vštípit, že by si lidé měli více všímat svého okolí, kdy vždy se kolem nich najde někdo, kdo je osamělý nebo bezbranný a potřebuje jejich pomoc. Odhaluje, že lidé jsou schopní někoho odvrhnout jen na základě lživých pomluv a své omezenosti. A že to největší zlo se ukrývá v každém z nás. A že není nic špatného mít v sobě takové zlo ukryto, ale je nutné proti němu po celou dobu bojovat a nikdy se mu nepoddat. V tom není Tonička sama, boj s tímto druhem zla v zeměplošských románech běžně svádí i třeba Bábi Zlopočasná nebo Samuel Elánius.
Pratchett se zde opět snaží o jednodušší zápletky rozdělené do jednotlivých kapitol. Své dětské čtenáře ale nešetří a ukazuje i temnou stránku lidstva.
Můžete se opět těšit na Nac mac Fígly, kteří však v tomto druhém díle mají o něco méně prostoru. Dospělé čtenáře ale určitě potěší, že o to více prostoru tu pak má Bábi Zlopočasná, která se v předchozím díle jen lehce mihla. Toničku však naštěstí svou přítomností nezastiňuje a dává jí dost prostoru k tomu, aby se zde opět stala hlavní hrdinkou příběhu.
Pro mě jeden z těch nudnějších příběhů ze zeměplochy, celé se to trochu rozjede až s příchodem Bábi Zlopočasné, ale i s ní je to jen odvar jiných knih. Škoda.
Už aj prvá kniha s Toničkou sa mi veľmi páčila, ale táto sa mi páčila ešte o kúsok viac (neprišla mi až taká zmätená :D). Príbeh je zaujímavý, dej rýchlo ubiehal. Tonička je skvelá hlavná postava, na rozdiel od väčšiny Pratchettových postáv je rozumná a tak ma veľmi baví o nej čítať. Slečna Rovnovodovážna je tiež skvelá, no a keď sa na scéne zjaví Bábi... a tiež aj Nac mac Fíglové sú skvelí, vtipní a na ten ich jazyk som si už aj zvykla. Hlavný záporák, Zlojroj, je od začiatku tajomný a bola som veľmi zvedavá ako to s ním, a hlavne s Toničkou, dopadne. Na ďalšiu časť sa už teším :).
(SPOILER)
Rok po druhém čtení prvního dílu jsem se dostala i ke druhému čtení druhého dílu. I tady tedy takových 15 let od prvního čtení uteklo. Opět se mi kniha hodila do čtenářské výzvy.
Je pravda, že teď, když víme, co jsme v roce 2005 ještě nevěděli, lze polemizovat s otázkou, zda na sobě Pratchett cítil nějaké příznaky nemoci už v roce 2004 (nebo 2003, knihu mohl mít rozepsanou déle). Zatímco první díl ještě nemá tak jednoznačný směr, zde už je jasné, že jde o sérii, která se má výrazně věnovat otázce, kdo bude první mezi rovnými po Bábi. Až na Čaroprávnost (která ještě nehraje tak úplně podle pravidel), byla Bábi vždy "ta třetí" a že si ji Pratchett s přibývajícími roky vybere pro vážnější příběhy, se nabízela i v případě, že by neonemocněl. Asi se nikdy nedozvíme, jestli byl Zlojroj předzvěst nebo vznikl jen náhodou, je ovšem výborný.
Myslím, že knize nelze dost dobře vyčítat, že je primárně pro děti a hlavní hrdince je 11, což zřejmě chápání některých dospělých čtenářů dalece přesahuje, když brečí, že to není jako ostatní Zeměplochy, děj je jednodušší, postavy se vyjadřují o něco jasněji a humor není až tak sofistikovaný. Čtu poměrně dost dětských knih a knih pro dospívající a velké množství autorů se drží představy, že když je to pro děti nebo mládež, může to být mizerně napsané a úplně blbé. Ale pro mě je tohle příklad úrovně psaní a náročnosti, kterou od pětihvězdičkové knihy pro asi desetileté čtenáře očekávám (na dvě až tři hvězdičky stačí být tak Flanagan a kdo neumí psát ani jako Flanagan, ať pro děti snad raději nepíše).
***
„Je to ta naša veliká malá habounská bosorbaba, která sní o tem, že je kopcama, nebo sú to kopce, co sa jim sní o tem, že sú velikú malú bosorbabú?"
***
„A paní Našeptávalová," pokračovala paní Zlopočasná a její hlas se změnil v nespokojené bručení, „paní Našeptávalová vykládá svým děvčatům o kosmické rovnováze a hvězdách a cyklech a barvách, kouzelných hůlkách a... dalších hračkách, ano, ještě k tomu hloupých hračkách!" Odfrkla si. „No, můžu říct, že jsou všechny pěkné jako ozdoby, něco hezkého, na co se můžeš podívat, když pracuješ, něco pro potěšení, ale začátek a konec toho všeho spočívá v pomoci lidem, když je život dostane do úzkých. Dokonce i lidem, které nemáš ráda. S hvězdami je to snadné, těžké je to s lidmi."
***
„Naučit se, jak věci nedělat, je stejně těžké jako naučit se, jak je dělat. Možná dokonce i těžší. Na tomhle světě by bylo mnohem víc žab než dnes, kdybych nevěděla, jak se přesvědčit, abych na ně lidi neměnila. A taky spousta velkých růžových balonů."
***
Takže, pomyslela si Tonička, když se podívala dveřmi, tohle je to, co děláme. Žijeme na hranicích. Pomáháme těm, kteří neumí najít cestu...
***
Ano, pomyslela si Tonička. To jsou věci, které musíme udělat. A široko daleko není nikdo, kdo by tě ochránil, protože ty jsi ta osoba, od níž se čeká, že bude chránit ostatní.
Jenže její Druhé myšlenky říkaly: Jsem ráda, že jsem to udělala. Udělala bych to znovu.
***
Dveře za ní se začaly zavírat, ale ona se prudce otočila a vstrčila mezi ně nohu v bytelné botě a vykřikla: „To tedy ne, abys věděl, ty prohnaný ďáble!"
„Ale... já myslela, že tady existují nějaká pravidla!" řekla Tonička, která vstala a rozeběhla se k Bábi a ke dveřím. Všechna únava z ní najednou spadla. I unavené tělo touží po přežití.
„Ale? Vážně?" ušklíbla se Bábi. „Podepsalas něco? Složila jsi nějakou přísahu? Ne? Pak to nebyla tvoje pravidla. ..."
***
„Víš, co je taky součástí toho, být čarodějkou? Je to nutnost dělat rozhodnutí, která se musí udělat. Ta těžká rozhodnutí. ..."
Pribeh s Tonickou jsem si oblibila hned pri prvnim dilu a ani toto pokracovani me nezklamalo. Pribeh je zajimavy a rychle ubiha. Figlove byli zase uzasne oziveni, jen je skoda, ze se nekam vytratilo to jejich kristusmarija.
Zvláštní kniha je tento Klobouk s oblohou, velmi zvláštní kniha. Je to totiž kniha dvou tváří.
Osobně když jsem četl, začínal jsem s prudkými záchvaty smíchu. A postupem času a stránek, jsem se začal jenom tak maličko, snad bych řekl nostalgicky, usmívat. Nu a ke konci knihy, posledních padesát, či šedesát stran, už se v koutku oka objevila slzička. Nejednalo se o pláč, to nikoliv. Snad dojetí je nejlepší popis pro ten stav.
Není pravda, že to není vtipná Zeměplocha. Vtípky a typický humor pro tento svět tam visí ve vzduchu prakticky neustále a pokud jenom trošičku chcete, můžete ignorovat vše ostatní. Co je to něco? Inu na to mám soukromou hypotézu.
Obecně nemám rád příliš těsné propojení autora s jeho dílem, ale zde se tomu nejednoduše nelze vyhnout. Inu, podle mě v atmosféře knihy visí Alzheimerova choroba. Visí tam mnohem strašlivěji nežli kosa Smrtě. Kniha vyšla v roce 2004, tato odpudivá choroba byla panu Pratchettovi diagnostikována „až“ v roce 2007. Nicméně myslím, že pan Pretchett cítil svou nemoc již mnohem dříve. To co o zlojrojích můžeme číst na straně 92, až nápadně připomíná příznaky průběhu Alzheimerovy choroby. Je to děsivé a právě od této strany pro mě začala být kniha… jiná.
Konec knihy je naprosto úžasný. Konec knihy je podle mne jakousi apologetikou té nemoci. Smířením, odpuštěním. Je to smutné, ale je to úžasné. Ale opakuji, jedná se o mou hypotézu.
Inu, ale abych se už dále nezakecával, zakončím to. Jediné co mi na knize vadilo, byla Tonička. Ne neustále, ale často. Marja, jak jsem s ní byl celkem v pohodě v první knize, zde mi to vynahradila. Občas se prostě chovala jako namyšlený parchant, bez špetky úcty. A k její inteligenci… Mno, pan Pratchett uměl napsat velice inteligentní postavy, ale Toničku bych k nim prostě neřadil. Opravdu ne. Pardon. Jinak ovšem v zásadě nemám nikteré kritiky ke knize, což znamená… no že je to sakra dobrá kniha.
Bude to asi znít zvláštně, ale pokud jste blíže obeznámeni s Pratchettovým dílem a navíc i s jeho osobním životem (jmenovitě mám na mysli jeho chorobu), začnete tyto finální knihy jeho života vnímat z jiného úhlu pohledu. Terry byl silným zastáncem euthanázie a schválně sledujte, kolik narážek na tento způsob odchodu ze světa v knize najdete. Jinak jde ale o podivně suchou a celkem nezajímavou Zeměplochu.
Mi-lu-ju-to. Naprosto.
Velmi milé vyprávění o nástupu Toničky do čarodějnické služby, která svižně a plynule směřuje k hlavní zápletce. Okořeněno o úžasný a laskavý humor, díky kterému jsem se nahlas smála na zastávce, v autobusu a v podstatě kdekoliv. Klidně i třikrát, čtyřikrát za stránku.
Nejde jen o prokreslenost příběhu a postav, ale zároveň kniha zkrátka má Něco mezi řádky a je to opravdu velké Něco, co ve vás rezonuje během dočítání i po samotném dočtení.
Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Nechám si ho za odměnu po nějaké ne až tak kvalitní knize, abych si spravila chuť.
Moje nejoblíbenější kniha. Celá série o Toničce je něčím tak strašně speciální, až se mi přišpendlila k srdci a myslím, že se nikdy nepustí.
Prostě úúúúúžasná pohádka, která pobaví. Já mám Toničku moc ráda :-) a musím říct, že bych jednoho Nac Mac Fígla brala i doma :-D
Můj první Pratchett. Skvělé, geniální, vtipné, napínavé, absurdní, moudré...a přitom je to taková blbost, že? :-D
Tonička nám trochu vyrostla a jde do služby. První díl mám zahalený v mlhách obláčcích a širém moři se Štastným námořníkem. Druhý díl vrhá Toničku do cizího světa mezi sobě rovné a do boje s krapet abstraktním nepřítelem. Taková Malá čarodějnice:-)
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
"„Stane se tím člověkem?" opakovala. „Ajto. Zvostane tomu aj vaše vzpomínání a všecko. Jenomže... vás to změní. Dá vám to spoustu sily, ale oplantá vás to a přívlastní si vás to. A ten poslední maličký zvostateček, co z vás eště zbývá... no, ten sa nejspíš bude bránit a bránit, ale bude čím dál tím menší a menší, až zmizí docela a z vás zvostanou enem vzpomínky."
Výrazně lepší než první díl. Humor je stejně vynikající jako pozorování mezilidských vztahů a zákonitostí. A hodně vážných témat. Tonička v dialogu s bábi Zlopočasnou výborné. Dost tady autor zabrousil do magie a občas mu to zaskřípalo, ale to je jen má rozmazlenost Lewisem a Tolkienem. Terry asi neměl na víc...
3/4