Pastýřská koruna
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368942/bmid_pastyrska-koruna-O6P-368942.jpg
4
464
464
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 41. díl
Pastýřská koruna je poslední knihou Terryho Pratchetta. Napsal ji během posledního roku svého života, ještě předtím, než začátkem roku 2015 podlehl neodbytné a atypické formě Alzheimerovy choroby. 5. kniha v sérii Úžasná Zeměplocha - knihy o Toničce Bolavé. Uzavřou se tu dobrodružství Toničky Bolavé, jejích oddaných Fíglů i spřátelených čarodějek. Objeví se i zcela nový hrdina, který si jistě velmi rychle získá sympatie čtenářů, a nikoliv jen jejich. Dojde k válce s elfy, která je sice krátká, ale o to zuřivější, a jistě neprozradíme nic nečekaného, když řekneme, že elfové i tentokrát odtáhnou s krvavými nosy. Podíváme se do Ankh-Morporku, k trpasličí firmě, která se zabývá výrobou košťat, a zažijeme dosti nezvyklou přeměnu povýšené čarodějky paní Našeptávalové. Rozloučíme se s celou řadou starých známých a jde o loučení o to těžší, že o jejich dalších osudech si už můžeme nechat jen zdát. Bylo ještě tolik knih, které chtěl Terry Pratchett napsat. Kdyby zůstal naživu, byla by nepochybně i Pastýřská koruna mnohem obsáhlejší, ale i tak je to dobrá kniha a fanouškové Terryho Pratchetta s ní jistě zažijí řadu příjemných chvil.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno:
2018
,
Talpress
Originální název:
The Shepherd's Crown, 2015
více info...
Přidat komentář
S čarodějkami se mi loučilo s těžkým srdcem, je to sice druhá linka ze Zeměplochy, kterou jsem četl, ale za to nejlepší (série Mrakoplaš mě moc nenadchla). Škoda, že nám autor toho nedal více, ale bohužel všichni jednou za Smrtěm musíme, tudíž se nedá nic dělat. Jsem rád, že mi zbývá ještě několik linek, proto se prozatím s autorem neloučím.
Tak konečne sa s touto sériou lúčim. Tvrdohlavo som ju čítala snáď aj osem rokov a nemôžem povedať, že bude patriť medzi moje obľúbené. Ale niektoré časti sa mi veľmi páčili, aj keď myslím, že k žiadnej sa už nevrátim. Medzi moje obľúbené patrili hlavne tie, kde vystupovala Noční hlídka alebo čarodejky. Naopak, najmenej ma bavili tie s Mrakoplašom, prípadne tie, ktoré nepatrili do žiadnej podsérie. Ale som rada, že som sa prelúskala všetkými, aj keď Pratchettov štýl je na mňa až príliš špecifický. Séria s Toničkou sa mi spočiatku páčila, ale každá časť mi prišla slabšia. Až som skončila pri tejto, ktorá mi prišla taká priemerná. Čítala sa mi síce dobre, ale v podstate ma tam nič veľmi nezaujímalo, netrápilo ma, čo s postavami bude. Fíglovia mi väčšinou liezli na nervy. Aj keď začiatok aj mne prišiel veľmi smutný a v podobnom nostalgickom tóne sa niesla celá časť. Lenže som si uvedomila, že príbehy s Toničkou sú tie, ktoré mi v hlave utkveli najmenej a už pri čítaní som mala pocit, že príbeh ide jedným okom dnu a druhým von. Je to škoda, trošku som dúfala, že posledná kniha vo mne zanechá lepší dojem.
(SPOILER)
Ano, kniha je nedokončená a sama by si zasloužila tři hvězdičky. Jenže, my všichni fanoušci víme, proč byla nedokončená a nakolik si musíme užívat vůbec faktu, že je. Jasně, někdy scény divně skáčou, nejsou dotažené, některé postavy, jako by neměly prostor, děj se rozběhne až někde za polovinou a konec je jen na pár stránkách.
ALE některé dotažené kapitoly a hlavní scény (a že je opravdu jde lehce poznat), jsou prostě skvělé a za ty já přidávám onu čtvrtou hvězdičku. Ten, kdo čte Zeměplochu tak jako já mnoho let, prostě u jisté scény musel prožívat skoro až osobní ztrátu...
...a to, že SPOILER byla původně plánována jako znovuSPOILER čarodějky SPOILER, je super. Já si prostě zpětně představuju, že tahle linka byla dodělaná a usmívám se. Nu ať je Terrymu pokec se Smrťem lehký... Bylo to skvělých mnoho let...
...a kompletní Zeměplocha přečtena. Víc už jí nikdy nebude :(
(SPOILER)
Poslední zeměplošský román také ukončuje podsérii o Toničce Bolavé. Je kratší, než Pratchett plánoval, protože jej nestihl před svou smrtí zcela dokončit. Naštěstí měl ve zvyku napsat nejprve to hlavní a pak postupně doplňovat méně důležitý děj, takže nanejvýš jen vycítíte, že zde chybí nějaké podrobnosti.
Tonička už je plnohodnotnou čarodějkou, přestože dost mladou. Po smrti Bábi Zlopočasné se musí starat nejen o Křídu, ale také o část Lancre, o kterou se starala Bábi. Být na dvou místech najednou nejde a tak má potíže zastat práci za dvě čarodějky. Elfové navíc vycítili, že Bábi se jim už nemůže postavit a považují to za příležitost znovu proniknout do světa lidí a ovládnout jej pro svou krutou zábavu.
Toničce pak začne s jejími povinnostmi pomáhat mladík, který se rozhodl stát se čarodějkou. Tím poslední zeměplošský román dokončuje jakýsi kruh, protože kdo si vzpomene, už třetí zeměplošský román byl o dívce, která se naopak chtěla stát mágem. Pratchett tak zde opět dává najevo, že pokud o něco opravdu stojíte, je nutné za tím jít, i když vám okolí tvrdí, že dosažení vašeho cíle je nemožné.
Elfové jsou už trochu vyčpělým nepřítelem, se kterým mělo co do činění v minulosti jak trio lancreských čarodějek, tak i samotná Tonička. Stejně tak i mladík, co se chce stát čarodějkou je jen opakovaným tématem z Čaroprávnosti. Pokud ale čtete Zeměplochu postupně, těžko vás neosloví smrt Bábi Zlopočasné. A když se v závěru knihy spojí všechny čarodějky proti útočícím elfům, je to zábavné číst. Jako by si Pratchett řekl, a teď si tu dáme na závěr finální bitvu ve stylu marveláckých filmů.
Nejkontroverznější na posledním zeměplošském románu je však smrt jedné z hlavních postav Zeměplochy Bábi Zlopočasné. Mnoho fanoušků se s tímto Pratchettovým rozhodnutím špatně vyrovnávalo. Nejspíš i proto, že přestože i v Zeměploše postavy občas umíraly, nikdy se to nestalo žádné důležité postavě. Dokonce i český překladatel Jan Kantůrek měl k tomuto Pratchettovu rozhodnutí výhrady. A to nikdy předtím Pratchettovo dílo nekritizoval.
Smrt Bábi Zlopočasné však dává smysl ve více ohledech. Jedním z nich je, že Pratchett již zřejmě cítil, že jemu samotnému se krátí čas, a byl to tedy pro něj i určitý způsob, jak se vyrovnat se svou vlastní smrtí. Druhou věcí je to, že Pratchett se v podsérii o Toničce Bolavé snažil nenásilným způsobem vzdělávat dospívající mládež, pro kterou byla Tonička zejména určena. Učil je tedy nevzdávat se, mít pochopení pro starší a nemocné, být ohleduplný k ostatním, nebo třeba poukazoval na domácí násilí.
Smrt tak byla dalším pochopitelným tématem, které se snažil mládeži přiblížit. Z jeho slov si tak můžete vzít zejména to, že i když je smrt pro pozůstalé smutná, patří do koloběhu života. Je v pořádku být chvíli smutný, ale život jde dál a nemá smysl přestat žít jen proto, že vás opustila milovaná osoba. Stejně tak je důležité vybrat si svou vlastní cestu, svůj vlastní způsob, jak procházet životem, a nesnažit se jít ve stopách svého předchůdce za každou cenu.
Pratchett nám díky svým 41 zeměplošským románům ponechal jako odkaz mnoho pro zasmání. Přestože je ale Zeměplocha považována zejména za humornou fantasy, čtenáři v ní najdou i mnoho k zamyšlení. A Pratchett právě tato závažná témata ukrývá pod vrstvou humoru a nenásilně tak předává svou moudrost jiným. A díky jeho knihám je tak svět o něco lepší. Je to dobrý způsob, jak alespoň trochu nenásilně změnit myšlení lidí.
(SPOILER)
2015 byl těžký rok. Nejdřív naše babča, pak Pratchett a nakonec Bábi (takhle dlouho po vydání originálu už je snad i velký spoiler malý). Hodně toho skončilo. Už žádné další příběhy. A ani se to nestihlo odvyprávět všechno. Počkala jsem 7 let, než jsem si knihu přečetla (a je to trochu podvod, protože to je poslední příběh ze Zeměplochy ale není poslední Zeměplochou, kterou jsem nečetla).
Pastýřská koruna je důstojným závěrem jedné éry. Mnohokrát jsem slyšela nebo četla názor, že Pratchett, to je jen takový humorista, žádná opravdová literatura. Čekám, že se do učebnic literatury dostane. Vedle vší spotřební fantasy, toto jsou knihy psané opravdově. Je jasné, že nemalá část fanoušků bude fňukat, že si autor dovolil nepsat od roku 1961 (kdy mu bylo 13 let a vyšla mu 1. povídka - ve školním časopise) resp. od roku 1971 (kdy mu v nějakých 23 letech vyšel 1. román) až do roku 2015 (kdy v 66 letech zemřel) stále stejně. Překvapení, že? Ať se nad tím ve svých 66 letech zkusí zamyslet, třeba jim to dojde.
Velmi se mi líbil konec knihy. Mám ráda Pratchettovo otáčení kolem i jeho přístup k tvorbě ("slepování scén" a práce na více románech najednou) a toto je přesně takový konec, který bych od něj čekala a který se mi líbí. Škoda, že nebyly také více rozpracované ty kůlny.
***
Jenže odměnou za tu spoustu práce se zdálo být ještě víc práce. Když kopete větší jámu, dají vám prostě větší rýč
***
"Budeš to dělat, mladíku a bude se ti to líbit. Musel jsem to dělat já, když jsem byl mladý, a stejně tak přede mnou i můj otec. A ty to budeš dělat také. To je tradice. Rozumíš? Každý mužský člen naší rodiny prožil ve tvém věku křest krví. Kdo si myslíš, že jsi, abys říkal, že je to špatné? Stydím se za tebe!"
***
Zatímco se Toniččina ruka plížila k zápěstí Bábi Zlopočasné, ještě teď, kdy každý atom jejího těla čarodějky hlásil, že Bábi tady už není, pokoušelo se to mladé děvče v ní zachytit byť jen sebemenší záchvěv života.
***
"Víte, když jsme byli oba mladí, spojovalo nás jisté pouto, ale ona chtěla být nejlepší z čarodějek a já doufal, že se jednoho dne stanu arcikancléřem. Bohužel, naše sny se nám vyplnily."
***
"Kolik jsi vlastně měla manželů, Stařenko?" napadlo Toničku.
Zdálo se, že Stařenka chvilku počítá. "No, tři vlastní a řekněme, že při počítání těch cizích mi došly prsty."
***
Novinka se rychle rozšířila a vypadalo to, jako by každý z blízkého i širokého okolí chtěl nechat nějaký dárek Bábi Zlopočasné, čarodějce, která tam pro ně vždycky byla, i když ji doopravdy moc v lásce neměli. Esme Zlopočasná nedělala hezké věci. Dělala věci, kterých bylo zapotřebí. Byla tam pro ně, když dorazili k jejímu domku, a když ji potřebovali, vyšla ven v jakoukoliv denní či noční dobu, když ji požádali (a někdy i když ji nepožádali, což nebylo vždycky příjemné), a díky ní se tak nějak cítili bezpečnější.
***
Tonička se ze všech sil držela na uzdě. Jestli bylo něco, co nenáviděla víc než drahé děvče, tak to bylo drahá Toničko.
...
"Bábi Zlopočasná vždycky říkala: Udělej to dobro, které máš před sebou, a mně je úplně jedno, kdo mě vidí prát prádlo nějakému starému člověku. Je tady spousta práce a velká část z ní je špinavá, paní Našpitálová."
...
"Já se pohybuju na tom namáhaném konci čarodějnictví, což znamená, že dělám to, co je třeba, a nejlépe, jak umím. A všechno je v lidech, paní Našeptávalová, ne v knihách. ... Jsem uznaná nástupkyně Bábi Zlopočasné, kterou na čarodějku vychovala Sousedka Břichobolná, která se učila od čarodějek, jejichž rodokmen se táhne až k Černé Alisse, a to se nezmění bez ohledu na to, co si o tom myslíte vy."
...
Tonička se podívala na dveře a pomyslela si, já dělám, co je potřeba, paní Našeptávalová, ne to, co bych dělat chtěla.
Bouchnutí dveří, které bylo jakousi tečkou za jejich rozhovorem, přinutilo Toničku k zamyšlení a najednou si řekla, já to chci dělat po svém. Nevím, jak si ostatní čarodějky myslí, že bych to dělat měla, udělám to po svém. Nemohu pro ně být Bábi Zlopočasnou. Mohu být jen sama sebou, Toničkou Bolavou. A uvědomila si ještě něco jiného. "Paní Našeptávalová ale měla v jedné věci pravdu," řekla nahlas. "Vážně zkouším udělat příliš mnoho. A jestli má Žanina pravdu a blíží se něco děsivého otřásla se, s čím si budu muset poradit, no, pak musím pevně věřit, že se paní Klíšťové podaří najít nějaké děvče, které bude užitečné. Potřebuju nějakou pomoc."
...
"No dobrá," řekla Tonička. "Mohli byste mi udělat laskavost?"
"Šak ba," přikývl Rob. "Chtěla bys, aby tá Našeptávalová kepka sletěla cestú do mláky, co?"
Tonička si povzdechla. "Ale ne. Já nejsem takový druh člověka."
"No ja, ale my zme," odpověděl jí pohotově Rob. "A také to je to totok tradica, kapíro? Šak by si akorát šňupla svojého pepřu. A my sa tradicijí držíme, lebo zme vlastně súčásťú folklóra." pak se na Toničku usmál s výrazem plným naděje.
***
Tonička si myslela, že v Pošukovi Lulu často zápasí jeho fíglí polovina s jeho polovinou městskou, ale protože každý Fígl miluje dobrý boj, je pro něj takový vnitřní boj výjimečnou rozkoší.
***
"Moc by mě zajímalo, Graciáne, začala, proč chceš být čarodějkou a ne mágem, což je tradiční mužské zaměstnání?"
"Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, že jsem muž, slečno Toničko. Neberu to tak, že jsem někdo. Já jsem prostě já," odpověděl tiše.
Dobrá odpověď! pomyslela si Tonička.
***
"Tohle nejsou obyčejné borovice, jsou to Věštecké borovice. Znají budoucnost. I když vezmi mě čert, jestli vím proč. K čemu potřebuje taková borovice znát budoucnost? Dokážou předvídat, kdy budou pokáceny ale my je stejně pokácíme. Utéct nám přece nemůžou, ne? ... "
***
"Dobrá," přikývla Stařenka Oggová, "se mnou můžeš počítat. Já byla vždycky bojovnice. Když chceš být čarodějkou, musíš být bojovnice. ..."
Bohuzel posledni kniha meho milovaneho autora. A bohuzel je protkana smutkem, smrti a zamyslenim se nad ni. Ale nenadelame nic, muzeme jen cist knihy znovu a znovu.
(SPOILER) Poslední kniha autora, který mi přirostl tak pevně k srdci, že je snazší vyrvat si srdce než dostat z něj jeho a celý jeho svět. Je příznačné, že poslední kniha, kterou napsal před svou smrtí, začíná smrtí jedné z nejvýznamějších postav celé Zeměplochy. Je velká škoda, že tato kniha nebyla Dopsána zcela, ale souhlasím s vydavatelem, že i tak je to plnohodnotná kniha. Bohužel nikdy nespatříme její plný potenciál ani mnoho dalších knih, které nám Smrť svým zásahem upřel. Věřím, že pro Terryho přišel osobně a s mečem. *srdce*
Četl jsem všechny Pratchettovky, tedy kromě téhle. Sice ji doma mám, ale číst ji nechci a nebudu. Abych mohl vždy říct, že ještě je jedna Pratchettovka kterou jsem nečetl. Jeho humor byl nádherný, rafinovanými, velmi citlivý a pln pop-kulturních narážek. Je smutné, že autorova poslední léta k němu moc laskavá nebyla, bohužel jsem měl možnost mluvit s lidmi co ho osobně znali a viděli jeho poslední léta naživu. A faktem je, že Tonička je jedna z jeho nejméně povedených postav aspoň z mého subjektivního pohledu. Možná si ji jedno přečtu, jednou, možná.
Tohle dílo mě přesvědčilo o tom, že Terry Pratchett měl sérii o čarodějek ukončit bábi Zlopočasnou a Toničku vůbec nezačínat. Ty knížky už vůbec nejsou ta vtipná a nápaditá Zeměplocha, které se občas dotkne nějakého skrytého, ale temného tématu. I vlivem autorovy nemoci a obav ze smrti zřejmě, je tahle kniha celá hodně temná a ponurá. Trapnej svobodnej národ humornou stránku nezachrání a je spíš ne škodu (to si myslím už od počátku co v knihách jsou). Navíc děj se tak trochu recyklace toho co jsme už četli.
3 hvězdy pouze za nostalgii.
Kniha je plná nostalgie. Je to poslední kniha pana Pratchetta a je to z ní opravdu cítit. Loučím se při ní nejen s postavami, v prvé řadě Paní Esmeraldou Zlopočasnou, taky stařenkou Oggovou a královnou Magrárou, s Fígli a Toničkou Bolavou. Ankh-Morporkem, lordem Vetinarim, kterého mám též moc ráda. A vlastně s celou Zeměplochou.
Dočítám poslední stránky a je mi tak strašně líto, že další už nebudou... R. I. P. bábi. R. I. P. pane Pratchette. R. I. P. pane Kantůrku, bez Vás by to taky nebylo ono.
Ale pro nás, milovníky Zeměplochy a jejích příběhů, tady zůstanete napořád.
Dlouho jsem odkládala četbu, protože jsem nechtěla, aby to skončilo. Je to zvláštní pocit, když víte, že už nic nového nebude. Žádné nové příběhy ze Zeměplochy. Ale nic nebrání tomu, přečíst si všechno několikrát znovu (jak už se u některých knih stalo). Díky za všechno, Terry.
Každý muž potřebuje mít svůj chlívek. Konečně rozumné řešení sdíleného prostoru....
Zjistil jsem, že jsem vlastně nečetl tuto poslední autorovu knihu. Měl jsem trochu strach, jak se budu po několika letech zase dostávat do prostředí Zeměplochy. Zbytečně. Po pár stránkách jak bych ji nikdy neopustil. Ono nemilovat autora po přečtení více než 50 jeho knih jde jen těžko. A to vše i přesto, že sérii s Toničkou jsem až zas tak nehltal jako např. díly s Hlídkou. Vzhledem k situaci musíme autorovi prominout i někdy spíše zkratkovitý popis tam, kde by se jindy rozepsal bohatěji. Zůstává jen obrovská lítost, že už nikdy si nic nového ze Zeměplochy nepřečtu.
Trochu mě to zaskočilo, ale zároveň je asi v pořádku, že se v poslední knize Terryho Pratchetta znovu setkáme se Smrtěm, který neodchází sám.
Málo v kterých knihách jsem našel tolik nahé pravdy o životě jako v sérii Terryho Pratchetta o Toničce Bolavé. Nikdy jsem nepovažoval jeho knihy za pouze vtipnou fantasy, neboť pod slupkou opravdu vytříbeného smyslu pro humor a promyšlené fantastiky se toho dalo najít bez přehnané dramatičnosti hodně o lidské povaze. Jeho knihy ač napěchované až po okraje stran vším veselým a zábavným, co k Zeměploše vždy patřilo, měly pro mě také všudypřítomnou hořkosladkou atmosféru z nastaveného zrcadla našemu světu. Při čtení Pastýřské koruny jsem měl tento pocit asi nejsilnější, umocněný nejspíše vědomím, že jde o poslední knihu, poslední příběh a rozloučení. Všechno má svůj konec. Věděl to pan Pratchett, ví to Tonička a víme to i my, ačkoliv se nám to těžko připouští.
Škoda, že je to poslední kniha "Velkého" spisovatele. Teď, už je jen jedna možnost, a to začíst číst celou sérii o Zeměploše znovu od začátku.
Pastýřská koruna ve mě vyvolala vlnu nostalgie - ostatně, ono všechny díly s Toničkou Bolavou tak trochu nostalgické a smutnější jsou. Rozloučení se autora s celým světem (naším i tím Zeměplošským) právě jejím pohledem bylo ze čtenářského pohledu krásné.
Škoda jen, že ji T. Pratchett už nestihl propracovat tak, jako ostatní knihy o Toničce... Přesto jsem ráda, že jsem se mohla s Toničkou ještě jednou setkat.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
Plný počet hvězdiček dávám spíš z nostalgie.
Na knížce jde bohužel poznat, že ji bohužel Terry nestihl dotáhnout úplně tak, jak si představoval a jak by si zasloužila, bohužel.
Nicméně jsem ráda, že ji máme alespoň v této podobě a hrozně těžko se mi četla, protože jsem měla v hlavě zvoneček, že je poslední. A prostě se mi nechtělo opouštět Toničku a svět čarodějek.
Ale vše jednou končí, bohužel.
Jsem panu Pratchettovi neskutečně vděčná za knihy, které vytvořil. Hodně mi během puberty pomohly a obzvlášť Tonička mě doprovází dodnes. Moc ráda se k ní vracím, četla jsem celý její příběh už podruhé, a určitě ne naposledy.