Malí bohové
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/253423/bmid_mali-bohove-253423.jpg
5
1286
1286
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 13. díl >
Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmírem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno:
1997
,
Talpress
Originální název:
Small Gods, 1992
více info...
Přidat komentář
Opět velice zábavný, ale tentokráte i k zamyšlení díl Zeměplochy.
Náboženství zde není pouze parodováno, ale je ukázáno, že může být i dobré. Bavil jsem se od začátku do konce.
O skvělém příběhu a překladu není potřeba se ani bavit.
Četla jsem už několikrát a mám ke knížce rozporuplný vztah. Je skvěle napsaná, jako vždy, ale spíš mi nesedí téma :). Má skvělé části - filozofové v Efebe, kteří zpochybňují existenci bohů, mrazivé části o válce a válečných strojích. Části k zamyšlení, kdy Svatkup nechápe některé důležité rozdíly. Ale přesto je pro mě tato Zeměplocha jedna z nejtěžších.
Rozbor fungování církve, inkvizice, náboženské (ne)tolerance a rozličných bohů měl spád a vtip, takže nemám problém ohodnotit knížku všemi hvězdami. Exkvizitor Vorbis byl opravdu velká svině, ale jeho koncovka byla opravdu božsky zázračná. A zvláště mě zaujal způsob, jak přesvědčit orla, aby se zachoval podle přání pasažéra. Příběhem také letmo prošel orangutan knihovník a hlavní hrdina Bruta v knihovně usilovně zapracoval hlavou, takže 17. úkol ČV 2024 považuji za splněný.
Cuius testiculos habes, habeas cardia et cerebellum. Jo když máte v hrsti jejich testiculos, budou Vás následovat.
Om, Bruta, Didactylos, Urno, Tyran, Svatkup, Sv. Paznehtul s Angusem, Kohl-Lik Aťtratím, diákon Hrotek, Lu-Tze, SMRŤ a démonický Vorbis.
Kniha o malých bozích s Velkými a charakterově jasně a krásně danými postavami.
Vynikající Kantůrkův překlad.
Dám si zelený jogurt, na špejli.
Bavilo mě to.
I když míň než např. příběhy o Hlídce nebo o čarodějkách.
Poučení z této knihy?
I malí bohové mohou rychle vyrůst, i velcí bohové mohou být rychle zapomenuti.
První Zeměplocha, kterou jsem četla a zároveň první kniha, při jejímž čtení jsem se tenkrát v tramvaji smála nahlas už při čtení prologu.
Ponechávám původní hodnocení. Stalo se to takovým standardem, že dávám 4 hvězdy každé znovu přečtené zeměplošské knize. A je to tak správně, protože už z toho nemám ten woow efekt jako před dvěma dekádami, ale pořád si strašně cením kvality příběhů a moc příjemně se tím pročítám. Příběh Bruty a jeho prorocké poutě do Efebe (a zpět) si bere na paškál víru (omg!) a samotné Bohy. Jak Bohové vznikají a zanikají a nejsou to náhodou úplní sr*či převtělení do malé želvy? Inu, přečtěte si sami :-) Nejraději mám příběhy opakujících se hrdinů - mágů, čarodějek, noční hlídky, ale tenhle "spin-off" byl jeden z těch dosud nejlepších.
Must have pro věřící i zaryté bezvěrce. Zábavnou formou přestavené různé formy víry, včetně náhledu na ně z různých stran s nádechem humoru. A tak to má být.
Pokud jste nečetli žádnou z knih Zeměplochy a jste u Pratchetta ještě vanilkou, je dobrým testem, zda vám jeho specifický humor a vyprávění bude sedět.
"Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, ze se nemáte ke komu modlit." Toto je velkoboží dílo. Skvělý humor, nádherná satira.
Chápu, že to je satira na náboženství víru, což je poněkud potměšilé ve světě, kde bohové reálně existují. Ale především mi nesedlo provedení, jako bych četl Hry o trůny, mučení, pederastie, pečení lidí uvnitř a vně kovových soch...
Úvod dalšího z příběhů ze Zeměplochy se mi zdál poměrně pomalý a nezáživný. Říkal jsem si, že výběr této knihy byla chyba. Možná nepomohlo ani časté přerušení čtení, s čímž ale tak velké problémy, navzdory mizerné paměti, nemám. Postupně jsem se na čtení víc a víc těšil, až se ke čtení zase vrátím, což mi připomínalo chuť přečíst Stín od Adama Przechrzty najednou. Posledních cca 120 stran jsem tedy raději dal na jediný zátah. Jednak jsem si nechtěl ničit krásnou vazbu limitované edice častým cestováním, druhak mě na hlavní postavě a jejím průvodc začalo opravdu záležet a zajímalo mě, jak s nimi autor naloží..
Kritika náboženského fanatismu je tu dovedena takřka do dokonalosti. Humor není žádná prvoplánová řachanda. To vlastně u Pratcheta nikdy, on jen vtipně glosuje a poznamenává. Ale velmi decentní zesměšnění psychopatů, kteří jsou u moci, dává příběhu ty správné grády. Ne každému musí tento humor sedět, u mě si sednul jak hýždě na hrnec.
Kniha mi nasadila vyloženě brouka tesaříka do hlavy nad příbuzenským vztahem mezi Kohl-Likem Aťtratím z Omnie a Kolíkem Aťsepicnu z Ankh-Morpork. Jsem zvědav, kde bych se o tomto vztahu dozvědl víc. Kolíkovy párky bych možná ještě zvládl, ale Khol-Likův jogurt už opravdu ne.
Občas kritizuji, že Terry Pratchet závěry moc neumí. Tentokrát jsem se hrubě mýlil! Za mě byl konec skvělý nářez a Terry má u mě v tomhle směru úspěšný zářez.
Mimochodem, jak praví autor, želva je skvělé jídlo.
(SPOILER)
Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy.
Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení.
Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu.
Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!.
"A jak se ti zamlouvá Karotka?"
"Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice."
A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat.
*
Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže.
Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.
Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.
*
"Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych"
"Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta.
"Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano."
"A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly."
"Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval."
"A co jsi mu tedy řekl?"
"No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva.
*
"Bruto!"
Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu.
Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh.
*
"Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?"
"Ano, pane."
"To musí být hrozné."
Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?"
Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl.
"Proč neutečete?" zeptal se.
"Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby."
"A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta.
"Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco."
"Vy se vracíte sám?"
"Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě."
"Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala.
"A jakej je v tom rozdíl?"
"No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně."
"Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat."
*
Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět.
*
Vorbis se ho bál.
Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva.
*
"Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf.
Bruta si povzdechl.
"Jenže já jsem já," řekl nakonec.
Bezva dobrodruzo, tentokrat se smejeme na tema nabozenstvi. Zelvak Om a jeho kletby nemaji absolutne chybu :D.
Církev, utlačování, inkvizice. Bohové a jejich následovníci. Těžké téma pojaté tak, že z něj člověk nemusí mít depresi. A často se zasměje. Myšlenky i přesah, vtip, pointa. Za mě moc fajn čtení. Od nynějška se na želvy, především ty jednooké, budu dívat úplně jinak. Moje třetí zkušenost s Pratchettem a těším se na další!
Téma utlačovaného národa pomocí mučení a zabíjení u mě fakt nepadlo na úrodnou půdu. Vtipné by mi to asi nepřišlo nikdy, ale při každodenních zprávách z Ukrajiny se mi z těch vtipů skoro zvedal žaludek... Snad dám dalšímu Pratchettovi ještě šanci, ale teď od něj chci klid.
Třináctý dál zeměplochy je jeden z nejvážnějších a zaměřuje se na náboženství a fanatismus. Hrozně dlouho mi trvalo se začíst, ale jakmile se Bruta dostane do Efebe tak se kniha pořádně rozjede. Poslední dvě třetiny knihy jsou hodně vtipné a napínavé, jen ta první mě moc nebavila. Půl hvězdy navíc za cameo v knihovně a Omnijského obchodníka.
"Maminko, můžu si vzít s sebou do batůžku želvičku?"
Teď už je to jasný, definitivně chci želvu! Akorát, že želva není, pane tesaři (Kantůrku nebo Pratchette?), obojživelník ;-)
Má oblíbená témata náboženství a filosofie, tož to jsem byla ranec zvědavá, jak si z nich Terry ztropí žerty. A taky že jo. Samozřejmě ale přidal i trochu té hlubokomyslnosti. A jako vždy trefil hřebíček na hlavičku! Výpisky z četby to dosvědčují:
"Nemluv o mně! Nevzpomínej moje jméno! Řekni třeba, že jsi písař nebo něco takového!"
"- písař," dokončil Bruta nepřesvědčivě.
"Jasně," přikývl Urno. "To je vidět na první pohled. Ten výmluvný mozol na palci a ukazováku, kterými držíš pero. A oba rukávy umazané od inkoustu."
Bruta se podíval na levý palec. "Ale já nemám - "
"Jasně," přikývl Urno s lišáckým úsměvem. "Jste levák, že?"
"Ehm, já používám obě ruce. Ale všichni říkají, že to není žádný zázrak."
"Aha," přikývl Didactylos. "Bilevák?"
"Vezmi si tedy člun. Když už musíš. Přál bych si jen, aby to bylo -"
"Fér?" dořekla za nej Mořská královna. Postoupila kupředu. Om ji cítil všude kolem.
"Nic takového neexistuje," odpověděla. "Život je jako mělčina. A nakonec zemřeš."
"Kde je Vorbis?" zavrčel dychtivě.
TEN SE ZACHRÁNIL.
"Ano? To není žádná sprvedlnost!"
JSEM JEN JÁ.
Krkavce nic nežralo, jen ostatní krkavci. Zato krkavci požírali věci, ze kterých by se udělalo i supovi špatně od žaludku. Krkavci by sežrali i supa, který zemřel na žaludeční nevolnost. .... Podle krkavčí zkušenosti bylo jedlé všechno, když se to nechalo odležet dost dlouho.
Za sebou uslyšel tiché ťukání. Krkavec zkoumal zobákem Brutova chodidla, ale jeho průzkum skončil, když se mu kolem nohy sevřely želví čelisti.
"A mám dě, midero!"
Vypadal nervózně jako ateista za bouře.
"To není žádná spravedlnost!"
JSEM JEN JÁ.
Trocha té utopie pro lepší den. Kéž by se tak skutečnost dokázala postavit na podobně šťastné konce. Ale možná je to jen šance milion ku jedné.
Oproti ostatním knihám že Zeměplochy podle mne tato obsahuje nejméně humoru (odhaduji tak 1/4), o to více však nastavuje zrcadlo pozemských církvím, náboženstvím a fanatismu. Je to brilantní. Je to smutné. Je to neskutečné. Ale hlavně je to boží :)
"A přece kráčí!!!“
Zasloužených 5*.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
Malí Bohové jsou Zeměplošský standalone, který Pratchett pojal, jako své pošťouchnutí do náboženství. Jakéhokoliv. A jak už to tak na Zeměploše bývá, nejedná se o jednustranou krutiku. Autor si nevybírá stranu, jen zdůrazňuje, že svět je vlastně velká sranda. Ze Zeměploch, které jsem zatím četl je tohle určitě nejzamyšlenější kousek, nejen nad bohy ale nad lidmi jako takovými. Ale nejsme ochuzeni ani o roadtrip a nejeden mord, protože bez toho by to tak nějak nebylo ono.