Uzlové písmo

03.12.2023

Je to kniha, která vznikla po vynucené tvůrčí pauze, kterou Diviš myslím trávil ve výrobě. Je to také jeho první skutečná kniha poezie (První hudbu bratří počítám spíš mezi juvenilie). Hned v první básni Diviš mluví o "démonu řeči", a ten je v jeho básních opravdu znát. Jsou to vášnivé, vychrlené texty, ale zároveň mají jakousi poctivou, až klasickou formální stavbu. Zároveň myslím, že Diviš jako básník narostl až když pohlédl do očí svým vnitřním démonům.

Tady se stále ještě zaklíná povinným civilismem, všednodenností a jakousi nadějí. Možná jí i sám věřil. Básně hodně zachycují "radostný" všední život" člověka - chodí se do práce, ryje zahrada, miluje se se ženou, patří se užasle na dítě. Poslouchá se lomoz nedaleké hospody. Ale všechno tohle "květňácké" klišé "poezie všedního dne" Diviš přerůstá svou mocnou obrazností. Byť se v Uzlovém písmu teprve nadechuje, rozcvičuje aby později předvedl nevídané. Ano, "holanovské" genitivní metafory jsou časté, ale Diviš je mnohem spontánnější básník něž Holan, takže jako epigona jsem jej ani v této fázi tvorby nevnímal. Ale tohle je nádherné:

Projíždím na kole periférií
plnou štětu, otlučenin, zdí,
kouří se z kalužin, a je mi, s podivením,
jako bych byl kdesi v smaragdovém Caracásu
v zahradách popleněných přívalem...

(Rolička nevyvoleného filmu, IV)

Diviš - mystik už od počátku, extatik i v socialistických kulisách.