V Caracasu bude nejspíš stále tma
Karina Sainz Borgo
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431483/bmid_v-caracasu-bude-nejspis-stale-tma-CcO-431483.jpg
4
90
90
Napínavý, komorní příběh začíná pohřbem matky, s níž hlavní hrdinka Adelaida prožila celý život a ke které ji pojila silná citová vazba. Svobodná, bezdětná, osamělá čtyřicátnice je náhle úplně sama. Ke všemu ji z jejího bytu i života vyhodí provládní ženské komando. V tu chvíli začíná Adelaidin boj o přežití. Náhodou se dostane do sousedního bytu, v němž najde jeho majitelku mrtvou. Druhá šance na život začíná, ale její cena bude vysoká. Dokáže člověk, postavený do mezní situace, zradit osobní etický kodex, porušit nejhlouběji zakořeněné morální zásady a zapřít v sobě lidskost a soucit, jen aby přežil? Může se jen tak vzdát vlastní identity a snadno se stát někým jiným? A je možné, aby si kvůli přežití osvojil cizí minulost, vzpomínky, tužby i obavy, a potom žil dál a neztratil se sám sobě? Novela představuje významný literární počin mladé spisovatelky, v němž bez příkras vypráví o syrové a surové realitě současné Venezuely.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , OdeonOriginální název:
La hija de la española, 2019
více info...
Přidat komentář
Přečetla jsem, ale nadšení se nekoná. Kniha je psaná hrozným stylem. Z příběhu mohla autorka vytěžit víc.
„Naslibovali nám hory doly. Nevyslyšené prosby se rozložily v žáru záště, která je přiživovala. Za nic z toho, co se dělo, nemohly Děti revoluce. Jestliže byla pekařství prázdná, na vině byl pekař. Pokud neměla lékárna léky, i kdyby to měla být ta nejzákladnější krabička antikoncepce, viníkem byl lékárník. Pokud jsme se doplazili domů vyčerpaní a hladoví se dvěma vajíčky v tašce, mohl za to ten, jemuž se ten den podařilo urvat vajíčko, které se na nás nedostalo. Hlad dal průchod dlouhému seznamu nenávistí a obav. Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl.“
Caracas je v knize Kariny Sainz Borgo temným místem, ovládaným gangstery, vojáky, vládními přisluhovači i příležitostnými násilníky útočícími prostě proto, že jim to chaos v ulicích a strach obětí umožňují. Ačkoli autorka v samém závěru knihy prohlašuje, že její záměr není svědecký, ale literární, je atmosféra hořícího, vydrancovaného, rozkládajícího se města natolik uvěřitelná, že ji lze těžko pokládat za zcela fiktivní. Její hrdinka se ztotožňuje s masou ustrašených, kteří sice neškodí, ale v rámci boje o přežití mlčí a přivírají oči, ale ve skutečnosti je mnohem odvážnější a hlavně odhodlaná nevzdat se a začít znovu – pro vlastní vnitřní sílu i vzpomínky na dětství, které mělo daleko k idyle, ale nabízelo ještě uchopitelná pravidla.
Jak uvádějí komentující níž, je to vlastně pořád tentýž příběh – ne literatury, ale lidstva. Stejně děsivý, jako skutečný. Nečte se s radostí, ale s vědomím, že je potřeba na opakující se dějinné situace upozorňovat, i když tím nezmizí ani je nepochopíme snáz.
Pokaždé jsem se zarazila když se v textu objevila zmínka o mobilu nebo mailu protože jsem si zase znovu uvědomila, že je to současnost. Moje mysl to pořád automaticky řadila do minulosti, přece není možné aby se lidé dnes takto chovali. Bohužel je, a je to strašné.
Kniha, po jejímž přečtení si uvědomíte, jak moc se tu všichni máme dobře, i přesto jakou vládu tam nahoře máme. Ve Venezuele zuří občanská válka, kdy se lidé snaží strhnout diktátora a jsou stříleni kdekoliv na ulici a to bezdůvodně.
Adelaida zůstává v tomhle pekle bez matky, která ji doteď svým způsobem chránila. Její byt je zabaven národní gardou jako sklad potravin a jediný způsob jak přežít, je vydávat se za svou zemřelou sousedku. V Caracasu bude nejspíš stále tma je kniha, která se zarývá hluboko pod kůži a nutí člověka přemýšlet. Nemá velký počet stran, přesto obsahuje důležité sdělení a myšlenky.
Moje hodnocení: 10/10
Jiná země, podobný režim a diktátor. Tolikrát už jsem o tom četla, jen byla v popředí např. Dominikánská republika a Trujillo nebo Rudí Khmérové v Kambodži. Pokaždé je to stejná porce krutosti, nepochopitelného násilí a lidského zoufalství. Varování? Těžko, historie se stále opakuje, lidé se nedají dostatečně poučit.
V této knize se hrdinka snaží přežít, dalo by se říci, že za každou cenu. Tím pro mě příběh vybočoval, stával se skutečnější a pochopitelnější. Líbil se mi i mírně poetický jazyk a celkově styl vyprávění.
V této knize se dostáváme do Venezuely, která je zmítaná občanskou válkou. Hlavní hrdinka Adelaida právě pohřbila svou matku a zůstala sama. V té nelehké a kruté době je to opravdu boj o přežití, a ne každý bude mít to štěstí.
U této knihy jsem moc nevěděla, co mám čekat, říkala jsem si Odeonka, to bude fajn, ale tedy to co jsem dostala, bylo úžasné. I když to zrovna asi není to správné slovo, neboť celý příběh byl tak drsný, krutý, syrový až depresivní. Nejhorší na tom je, že je to inspirováno skutečností a že se to opravdu děje. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak je rád, že žije tam, kde žije.
Kniha je o smrti a přežití. Ale také o svědomí a hledání sama sebe, svého místa na zemi. Kromě současnosti nám Adelaida vypráví i své vzpomínky z dětství a z minulosti a ukazuje nám tak obraz relativně pohodového života ve Venezuele.
Ač je to smutné téma a někdy opravdu drsně popsané, autorka kolikrát zvolila tak krásné věty a přirovnání, že číst tento příběh byla opravdu nádhera. Knížka plná emocí a zároveň napětí.
Skvělý příběh, který si přečtěte.
Jako fakt drsný, jak mě to na začátku desilo, tak jsem to musela dočíst. Bože díky, za českou domovinu
Autorka se sice dušuje, že jde jednoznačně o fikci, ale nejhroznější na celé novele je fakt, že se to tak docela klidně mohlo i odehrát. V knize líčí neštěstí ženy, která - aby přežila - náhle musí změnit svůj vlastní žebříček hodnot a začne se vydávat za někoho jiného. Nabízí se nám obraz země, která se ocitla ve zničujícím víru občanské války, pod tlakem diktátorské nadvlády, a kde jsou ničení, pouliční boje, zkáza, masakry a loupeže na denním pořádku. Hrdinka Adelaid ve své počáteční naivitě stále doufá ve spravedlnost a když pochopí, že se jí nedovolá, je navíc i postavena před těžkou volbu. Díky jejímu osudu se dozvídáme, jak vlastně v takových podmínkách lidé přežívají - a jak ne-funguje stát. Neutěšenost jejího stavu zmírňují kapitoly jejích vzpomínek na dětství, které se jí stává jedinou útěchou.
Autorka skvěle vykreslila nejen atmosféru válkou a terorem zmítané země: stav, kdy se prioritou stává holé přežití a vše se točí jen okolo něj, všudypřítomný strach, hyenismus i prospěchářství a úplatky. Zároveň zcela věrohodně a autenticky vystihla psychiku a pocity ženy, která ztratila vše, dokonce i vlastní identitu. Spolu s ní otvírá problematiku smyslu lidské existence, téma identifikace jedince a etického kodexu.
Je to kniha, z níž mrazí, a rozhodně není určená pro depresivní jedince. Síla její výpovědi spočívá právě v té krutosti, drsnosti, ale i v naději. Při čtení si uvědomíme, že když je hlad, tedy ten opravdový, duše se stává čímsi podřadným a cosi jako "dobré mravy" přestává existovat.
Najdeme zde i odkazy na jiné zajímavé autory. Zaujala mě i grafika obálky. Jediné, co mě mrzelo, je špatná korektura: našla jsem zde spoustu překlepů, což znatelně snižuje hodnotu knihy, vzhledem k tomu, že nakladatelství Odeon nabízí to nejlepší ze současné světové literatury.
"Venku utvářely noc a zmatek svůj vlastí zákaz vycházení. Země prožívala temné dny, pravděpodobně nejhorší od dob občanské války."
"Než úplně zmizely hotové peníze, revoluční vláda oznámila, že na rozkaz našeho Comandanta Presidenta se papírové bankovky postupně stáhnou z oběhu. A ačkoliv cílem dekretu bylo bojovat proti finančnímu terorismu, jak to nazývali vládní činitelé, nebylo možné vytisknout další peníze, které by nahradily ty původní. Oběživo, které nuceně cirkulovalo mezi lidmi, nemělo žádnou hodnotu, dokonce ani před pálením. Větší cenu měl papírový ubrousek než svazek stovkových bankovek, které nyní hořely na chodnících jako předzvěst."
"Dny se podobaly spíš válečnému stavu než životu: vata, obvazy, léky, špinavé postele, tuhé skalpely, toaletní papír. Najíst se nebo se léčit, nic víc. Člověk stojící před námi v řadě byl vždy potenciální protivník, ten, kdo má víc. Živí bojovali zuby nehty o zbytky. V onom městě bez řešení jsme se rvali i o místo, kde skonat."
"Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl."
Pochmurné a místy až husí kůži nahánějící líčení současné Venezulské situace s vládní diktaturou v čele a s důsledky politiky „socialismu 21. století“, zavedené za vlády Huga Cháveze, v závěsu.. Hlavní hrdinka je touto realitou postavena před jedno z nejtěžších dilemat: popřít sama sebe, vzdát se svých kořenů a přežít nebo zachovat svou celistvost a historii, ale zemřít?
Celkově dobře zpracovaná novela, trefný jazyk a souhlasím s hs777 opravdu krásná obálka.. Už dlouho jsem neviděla tak věrné a symbolické vyjádření obsahu knihy na jejím přebalu, jako v tomto případě..
Po matčině smrti je bezdětná, ne úplně mladá dcera v prostředí rozvrácené, tyranské a de facto válečné Venezuely vystavena volbě, zda dokáže překročit své morální zásady v zájmu vlastního přežití. Velmi silné a vyzrálé dílo vzhledem k věku autorky, která před diktaturou své země uprchla do Španělska. Anotace prozradila prakticky vše, a přesto jsem přečetla jedním dechem. Výborný překlad, výstižný název a krásná obálka.
Rozhodně to není žádná odpočinková četba. Příběh plný beznaděje, násilí, touze po svobodě, naději k návratu k míru a své vlasti. Některé části knihy jsou popsány dost realisticky ,až z toho mrazí. Hodně silná kniha.
Prezidentská diktatura, do níž se přerodilo politické zřízení Venezuely, změnila zemi v místo, kde se lidem rozhodně nežije blaze. Vládne tu právo silnějšího, hodnota měny klesá, potraviny jsou na příděl a morální hodnoty se u těch, kteří chtějí přežít, propadly na samé dno. Karina Sainz Borgo patří k těm, kteří zemi raději opustili, a nyní žije ve Španělsku. Živí se jako žurnalistka, ale rozhodla se vydat román, v němž čtenářům představuje svou rodnou zemi ve vší své hrůze. Tenhle krátký román vyšel v originále jako La hija de la española (tj. Dcera Španělky), ale u nás jej najdete pod názvem V Caracasu bude nejspíš stále tma – jestli vás situace v téhle jihoamerické zemi zajímá, rozhodně doporučuji. Počítejte ale s tím, že to nebude žádná odpočinková četba.
Hlavní hrdinka je bezdětná čtyřicetiletá Adelaida, která právě pohřbívá svou matku, čímž přichází o to nesilnější citové pouto, jaké jí ještě zbývalo. To ale ještě netuší, že osud si pro ni přichystal další ztráty. Když se jednou vrátí ke dveřím svého bytu, najde vyměněný zámek a její byt okupuje Maršálka se svým provládním ženským komandem. Když se pak dostane do vedlejšího bytu, najde v něm mrtvou svou sousedku a náhle se jí pootevřou dveře k (možná) světlejším zítřkům. Zvládne se po ztrátě matky a bytu oprostit i od svých morálních zásad? Dokáže opustit i svou vlastní identitu a stát se někým jiným, to vše jen proto, aby přežila?
Na pozadí nočních přestřelek, přepadávání, kupčení s životně důležitými statky a potlačování svobody slova se odehrává příběh docela všední ženy, která stojí před obrovskou výzvou a v myšlenkách se vrací k dětství, které tak moc odlišné od současné situace v Caracasu.
Velice silný a temný příběh.
Toto edici Světová literatura chybí - hodně knih je UK, Germany, France - možná více této španělsky psané prózy. Ke knize samotné - paráda - od poloviny to hltáte stránku za stránkou (přečteno za večer), dost morbidní podoba Venezuely..paráda
Z knihy mám husí kůži, aktuální temná situace ve Venezuele překonává i ty nejstrašnější obavy. Je zřejmé, že ani bolševizmus 21. století nefunguje. Rozpad hodnot, boj všech proti všem, státní teror. Příběh je přitom vyprávěn křehkou, fyzicky slabou ženou (38). Lze doporučit všem, kteří ještě blouzní o "spravedlivé" společnosti "socialistického" typu Venezuela/Kuba a zároveň ze všeho viní Unii Ameriky.
Příběh jedné občanky země, kde se k moci dostala komunistická lůza. Ze začátku mě trochu rušil poněkud reportážní styl, ale od cca třetiny to nabralo grády, že jsem to ani nevnímal.
Velmi zajímavá a temná sonda do událostí Venezuely a jejího obyvatelstva. Hlavní hrdinku jsem tiše obdivovala za to, jak se s osudem poprala, a ne jen s ním - ale i se svým strachem. Kniha se dá hezky brát jako dokument a zároveň fikce, přesto ve vás namíchá koktejl rozporuplných emocí, kdy si řeknete, že jste rádi, že žijete v klidné zemi. Poetický jazyk byl třešničkou na dortu. Není to jednoduché čtení, ale děj vám bude plynout rychle.
Příběh ze kterého jsem měla místy husí kůži a přesto stále musela číst dál. Pocit, že se domov změnil v nebezpečné místo, musí být strašný, stejně tak rozhodování, zda zůstat tam, kde to známe, ale už nás tam nic nedrží, anebo utéct do bezpečí, ale do neznáma. Držela jsem hrdince palce a nejvíc mě dostal konec.
Já mám asi dneska smolnou ruku na výběr knih či co. Druhá kniha během dne, kterou odkládám jako nedočtenou.
Takhle - nemohu říct, že by kniha snad byla nekvalitní, to si určitě nemyslím. Věřím, že ty kvality kniha mít bude, akorát já v tomto případě nejsem cílová skupina a ty kvality nedokážu ocenit. Venezuela a její dějinné události během 20. století (a vlastně kdykoliv) jsou pro mne zcela cizí témata, která mne ničím nelákají. A to je to, kvůli čemu knihu odkládám. Nic mi to neříká, není mi to nijak blízké. Věřím však tomu, že pokud jsou Venezuela a její historické události něčím, co je vám blízké nebo co vás blíže zajímá, tak má podle mne tato kniha silný potenciál vás zaujmout - určitě více než mne.
Čekala jsem něco trochu jiného - ale určitě ne to, že politicko-historické pozadí země tu bude tak moc silně zastoupeno. Zároveň musím říct, že mi asi také neseděl autorčin styl psaní, který byl pro mne osobně těžkopádný a kostrbatý. Ale to může být jen můj subjektivní dojem.
Nechci tuto knihu odsoudit jako špatnou, to akorát já si asi v tomto případě špatně vybrala něco, co cílí úplně na jiný druh čtenáře, než jsem já.
Štítky knihy
totalitní stát komunismus osamělost společenské romány totalitní režimy Venezuela venezuelská literatura politické romány oběti komunismu hispanoamerická literatura
V Caracasu bude nejspíš stále tma
Přiznám se, že jsem trochu rozpolcená. Na jednu stranu je to fantastický námět, mám moc ráda takové to syrové čtení o kruté realitě života v různých zemích nebo i společenstvích a sektách. Na druhou stranu se mi to ale nečetlo moc dobře. Hlavní hrdinka mi na svůj věk (jestli si dobře vzpomínám okolo čtyřicítky?) přišla absolutně nesamostatná, nevyspělá, nesympatická a nezdravě fixovaná na zesnulou matku. Možná i z toho důvodu se většina stránek točila okolo jejích vzpomínek na život s mámou, a já se tak těšila, že se o životě ve Venezuele dozvím víc než jenom jaký je tu nedostatek zboží a jak se zabíjí v ulicích. A taky to na můj vkus bylo celé takové až "filozofické" a špatně se to četlo. O kostrbatých, těžkopádných a neuvěřitelných dialozích ani nemluvě, ty byly jak z první třídy. Ke konci už jsem spoustu stránek přeskočila, jen abych zjistila, jak to s hlavní hrdinkou vůbec dopadlo.