Karina Sainz Borgo

Nové komentáře u knih Karina Sainz Borgo

„Přiznám se, že jsem trochu rozpolcená. Na jednu stranu je to fantastický námět, mám moc ráda takové to syrové čtení o kruté realitě života v různých zemích nebo i společenstvích a sektách. Na druhou stranu se mi to ale nečetlo moc dobře. Hlavní hrdinka mi na svůj věk (jestli si dobře vzpomínám okolo čtyřicítky?) přišla absolutně nesamostatná, nevyspělá, nesympatická a nezdravě fixovaná na zesnulou matku. Možná i z toho důvodu se většina stránek točila okolo jejích vzpomínek na život s mámou, a já se tak těšila, že se o životě ve Venezuele dozvím víc než jenom jaký je tu nedostatek zboží a jak se zabíjí v ulicích. A taky to na můj vkus bylo celé takové až "filozofické" a špatně se to četlo. O kostrbatých, těžkopádných a neuvěřitelných dialozích ani nemluvě, ty byly jak z první třídy. Ke konci už jsem spoustu stránek přeskočila, jen abych zjistila, jak to s hlavní hrdinkou vůbec dopadlo.“... celý text
— Aiden888

V Caracasu bude nejspíš stále tma

„Přečetla jsem, ale nadšení se nekoná. Kniha je psaná hrozným stylem. Z příběhu mohla autorka vytěžit víc.“
— Dandy1

V Caracasu bude nejspíš stále tma

„„Naslibovali nám hory doly. Nevyslyšené prosby se rozložily v žáru záště, která je přiživovala. Za nic z toho, co se dělo, nemohly Děti revoluce. Jestliže byla pekařství prázdná, na vině byl pekař. Pokud neměla lékárna léky, i kdyby to měla být ta nejzákladnější krabička antikoncepce, viníkem byl lékárník. Pokud jsme se doplazili domů vyčerpaní a hladoví se dvěma vajíčky v tašce, mohl za to ten, jemuž se ten den podařilo urvat vajíčko, které se na nás nedostalo. Hlad dal průchod dlouhému seznamu nenávistí a obav. Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl.“ Caracas je v knize Kariny Sainz Borgo temným místem, ovládaným gangstery, vojáky, vládními přisluhovači i příležitostnými násilníky útočícími prostě proto, že jim to chaos v ulicích a strach obětí umožňují. Ačkoli autorka v samém závěru knihy prohlašuje, že její záměr není svědecký, ale literární, je atmosféra hořícího, vydrancovaného, rozkládajícího se města natolik uvěřitelná, že ji lze těžko pokládat za zcela fiktivní. Její hrdinka se ztotožňuje s masou ustrašených, kteří sice neškodí, ale v rámci boje o přežití mlčí a přivírají oči, ale ve skutečnosti je mnohem odvážnější a hlavně odhodlaná nevzdat se a začít znovu – pro vlastní vnitřní sílu i vzpomínky na dětství, které mělo daleko k idyle, ale nabízelo ještě uchopitelná pravidla. Jak uvádějí komentující níž, je to vlastně pořád tentýž příběh – ne literatury, ale lidstva. Stejně děsivý, jako skutečný. Nečte se s radostí, ale s vědomím, že je potřeba na opakující se dějinné situace upozorňovat, i když tím nezmizí ani je nepochopíme snáz.“... celý text
— Clair16

V Caracasu bude nejspíš stále tma

„Srdcervoucí.“
— Martianus

V Caracasu bude nejspíš stále tma

„Pokaždé jsem se zarazila když se v textu objevila zmínka o mobilu nebo mailu protože jsem si zase znovu uvědomila, že je to současnost. Moje mysl to pořád automaticky řadila do minulosti, přece není možné aby se lidé dnes takto chovali. Bohužel je, a je to strašné.“... celý text
— IvikaS

Přejít na knížky autora