Clair16
komentáře u knih
Kokoro
Sóseki Nacume
„Zpoza živého plotu se ozvalo charakteristické vyvolávání prodavače zlatých rybiček. Mimo něj byl všude okolo klid. Ulička, táhnoucí se do hloubky jako vedlejší odbočka z hlavní, byla také oproti očekávání tichá. V domě bylo ticho jako obyčejně. Věděl jsem, že se ve vedlejší místnosti zdržuje profesorova paní. Věděl jsem i tolik, že zatímco se v tichosti věnuje šití nebo jiným ručním pracím, doléhá k jejím uším vše, co říkám. Jen jsem na to úplně zapomněl.“
Dost dlouho mi knížka připadala poklidná. Přestože jsou kapitoly příjemně krátké, rozvíjel se příběh pozvolna. Působil možná trochu nostalgicky, ale zároveň tak přirozeně, že jsem si musela připomínat, že vznikl před více než sto lety.
Vyprávění zpočátku podprahově slibuje tajemství, ale je zajímavé samo o sobě. Nenápadné popisy postupně přecházejí ve studii vztahů v tradiční venkovské rodině i studentském společenství v hlavním městě. Vystřídáním vypravěčů pak vzniká další samostatný příběh, podrobnější a ve středové pasáži pro mě možná až příliš rozvláčný. Všechny případné drobné výtky ale odpouštím kvůli závěru, který je stručnou a přitom velmi silnou sondou do myšlenek jednotlivce, kterému jediné provinění ovlivní celý další život.
Doporučuji číst, když jste čilí a nic vám neschází :-). Ale není potřeba se bát – román Kokoro je neotřelý, nadčasový a přináší spoustu podnětů k zamyšlení a zároveň třeba i jen plynutí – po řádcích i cizokrajných vodách.
Povídky o zmatených záletnících
Juan José Millás
U současných španělských autorů mě baví rozmanitost jazyka, drobné vtípky ukryté v jinak nekomplikovaných větách a přesah, který přináší malá podprahová dávka melancholie.
Povídky o záletnících jsou kratinké a důsledně procházejí celé spektrum nevěry, přesně tak, jak autor sám v úvodu slibuje. A i když jsou zábavné a odlehčené, nevytrácejí se okamžitě.
Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
„Pak jsem tam jednoho dne přišla a bylo to naposledy.“
„Robotický“ způsob vyprávění vzdáleně připomíná Kláru a Slunce. Vlastně částečně chápu některé výtky níž, protože děj se příliš neposouvá a popisy prakticky chybí.
Jenže kdo třeba v dětství nepřikládal význam i krátkému rozhovoru, od kterého očekával jiný vývoj? A kdo, možná dokonce ještě častěji, bez vlastního přičinění najednou nepatřil ke komunitě, která budila pohrdání, aniž by přesně věděl, proč?
Ishigurova úspornost ani zaměření na detaily pro mě zkrátka vůbec nejsou překážkou. Ať od něj čtu cokoli, sleduji jeho postavy s napětím. V případě Neopouštěj mě navíc i s emocemi, vzhledem k těžkému tématu. Zatím nereálnému, ale o to děsivějšímu – protože současné (a budoucí) technické možnosti by umožnily jeho rozvinutí mnohem rychleji a bez množství otázek, které si kniha kladla v kontextu doby, do které byla zasazena a v níž vznikla.
Smutná knížka i film, a přitom oba skvělé. Protože ten smutek není vyrobený pro efekt nebo dojetí, jen do hloubky ukazuje povahu jednotlivce i společnosti.
Věci mimo nás
Fred Chappell
„Téměř každému z nás se podařilo vymýtit ze sebe básníka a už navždy budeme jinými lidmi, než jsme si představovali.“
Chapellovy fantaskní povídky spojují zdánlivě neslučitelné – tragédie v příbězích, které nabízejí eventualitu šťastného konce, i humor a satiru v situacích, kde by se dalo čekat opačné vyústění. Jejich „sci-fi“ povaha se prolíná s všedním dnem a jednotlivé vypravěče nijak nevyvádí z rovnováhy. Příběhy prostupuje fantazie (opěvovaná i obávaná), zhmotnělé sny, nevítaní hosté i urputné myšlenky protagonistů…
Povídky procházejí časem a určitě obsahují spoustu náznaků, které jsem neuměla objevit. Co je ale spojuje především, je láska k literatuře a psaní – a jistě nakonec i k životu, v druhém plánu :-). 4,5 hvězdičky.
Muž vdaných žen
Alex Walló (p)
Může fungovat zpověď muže středního věku okořeněná skoro detektivní zápletkou? Proč ne, když ji předloží úspěšný autor thrillerů, zastírající navíc svou identitu pseudonymy.
S přeměnou Martina Goffy na Alexe Waló přichází i nové alter ego, spisovatel a příležitostný scénárista, popsaný jako milovník středně těžkých strojů i středně lehkých žen a producent literatury na pomezí braku.
„Nic víc neumím a nic víc ani není třeba,“ říká čtenáři i nakladateli, ale já s ním tak úplně nesouhlasím. Vystupuje skromně, morálními hodnotami se nevytahuje a za projevené džentlmenství nic nečeká… Dokáže se shodit a pochybnosti a temnější stránky života radši jen načrtne, aby pro optimismus zůstalo dost místa. Toho si cením, i kdyby napříště vystupoval jako Adalbert Kolínský nebo Eliška Kutnohorská.
Vnučka
Bernhard Schlink
Začátek byl pro mě obtížně stravitelný. Kdysi jsem kvůli diplomce musela přečíst Rozdělené nebe Christy Wolfové. Ta kniha nebyla extrémně tendenční, ale naprosto bez života, její hrdinové připomínali podivné loutky, jejichž úkolem bylo dotknout se tématu zdi, která rozdělila německý svět. Jenže těžko veřejně psát o ostnatých drátech pro systém, který vás v nich uvěznil.
A Bernhard Schlink jako by návratem do východoněmecké části Berlína atmosféru toho příběhu převzal. Když se z ní vlastním vyprávěním vymanil a konečně dávalo smysl, proč ji vůbec použil a k čemu se děj ubírá, chytil se naneštěstí do stejné sítě. Protože tak jako Christa Wolf v 60. letech nevěděla, kam se osud rozděleného Německa bude dál ubírat, netušíme ani my, jaký vývoj v současné Evropě nastane.
Autor rozehrál řadu témat a jeho hrdinovi, ani ne tak slabému, jak zkratkovitě navrhuje doslov, ale spíš mírnému a tolerantnímu, jsem přece porozuměla. Ale příběh je pro mě i tak něčím chladný, nebo spíš bezútěšný.
„Vzpomněl si na Pavlovův reflex, pes začne slinit pokaždé, když při úderu zvonu dostane žrádlo, a posléze slinil, i když jen zazněl zvon. Tento podmíněný reflex se zase dokázal odnaučit. Ale jakmile jen jednou dostal žrádlo při úderu zvonu, podmíněný reflex byl silný jako předtím.“
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Lukáš Boček píše s radostí. Dvě z postav vyprávějí sympaticky civilně, třetí snad až příliš strojeně, což se ale dá přičítat jeho psychopatické osobnosti. Nejméně pochopitelná je ovšem postava matky, ledové královny, která v černých kostýmcích prodává květiny, a doma, pokud nepije, okopává záhonky, přičemž všechno a všichni jsou jí dokonale lhostejní. Lidé se vztahem v přírodě tak prkenní nebývají, a tak věřím, že jde jen o literární fikci – protože pokud by měla coby rodič předobraz v reálném životě, udělila bych autorovi rovnou 30 hvězdiček za to, že přečkal dětství, a dál už nehodnotila.
Příběh sourozeneckého pátrání po rodinném tajemství je vystavěný tak, aby neztrácel napětí. A atmosféra je někdy tak přesvědčivá, že mi naskakovala husí kůže.
Kromě obrázků je kniha doplněna také hudebním podkresem, nabízí playlist ke stažení. Nevyhýbá se literárním odkazům, ale ty zůstávají školní – možná je určená především mladým čtenářům? Tomu by nasvědčovalo i závěrečné hledání „pokladů“, kterých je najednou až příliš a schovávají se trochu ne(eko)logicky. Zatímco zápisky různí vypravěči balí do igelitu a nechávají v zemi, plasty naopak pálí, u skrýší se navíc opakovaně potkávají i míjejí...
Ale nenudila jsem se. A přeju hodně štěstí.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Alena Mornštajnová ve mně umí vyvolat vzpomínky. Kromě toho, že jsem taky byla malá holka, nemám s dětskými hrdinkami popsanými v Haně, Listopádu nebo Lesu v domě nic společného, a přece stačí nepatrná zmínka a vybavují se mi dávno zapomenuté předměty, situace nebo dobové kulisy.
V případě téhle knihy to vzhledem k tématu není důvod, proč se mi líbila. Cením si poctivosti, s níž autorka ke každému dílu přistupuje. A jejího vidění světa, v kterém je vždycky aspoň špetka naděje, i když se dobro a zlo prolínají. Příběh je vystavěný přesvědčivě, se smyslem pro detail a dávkování náznaků, které se postupně potvrzují, aby k nim zároveň pokaždé přibyl kousek nového zjištění.
Tísnivá atmosféra, z níž se vyprávění nevymaní ani na okamžik, je možná zároveň vysvětlením, proč se násilí a manipulaci tolik daří – stačí jen vytvořit podmínky, za kterých není nic jisté.
Zápletka mohla být základem pro detektivku, reportáž, psychologický rozbor. Ale takhle, v každodenním popisu souvislého řetězce ubližování a lží schovávaných pod povrchem, má pro mě mnohem větší přesah.
Kdy už přijdou dobré zprávy?
Kate Atkinson
Děti – to je možná společný jmenovatel všech knih Kate Atkinsonové, které jsem četla. Zatímco v muzejním Zákulisí se staly nadějí a svou existencí zahojily dřívější trauma, v pozdějších románech, detektivních i dalších, zůstávají ohrožené.
V Dobrých zprávách je násilí páchané na dětech a mladých lidech klíčové stejně jako vliv nesmazatelné zkušenosti na jejich budoucí život. Ale přes obvyklé autorčiny postupy, repetici motivů, citáty, vystavění příběhu „severským“ způsobem, kombinujícím naivitu s brutalitou, tentokrát vnímám nové prvky. Akcentovanou milostnou linku, smířlivost – a především přiznaně otevřená vrátka k dalšímu vyprávění.
Až po dopsání příspěvku zjišťuji (a dodávám pro přispěvatele níž), že cizojazyčně existují další dvě volná pokračování a v pořadí šesté se chystá letos. A dokonce seriál BBC? U nás se tyhle knížky dočkaly vydání s větším zpožděním – a přitom jsou zábavné až návykové.
https://www.kateatkinson.co.uk/jackson-brodie/
Něco za něco
Kate Atkinson
Kate Atkisonová je zpátky! Vím, tahle knížka není zrovna na seznamu novinek, a navíc na Neuzavřené případy navazuje s dlouhým časovým odstupem. Ale mě kdysi právě „případy“ (po bezkonkurenčním V zákulisí muzea) oslovily nejvíc, zatímco k seriózním autorčiným příběhům z válečného období se mi tolik přilnout nepodařilo.
Samozřejmě i tady bych mohla mít výhrady. Postav, které by se daly označit za hlavní, je tu snad až příliš, rozjezd je pozvolný, závěr zase doslovný a klíčová scéna, která většinu aktérů svádí na jedno místo, přepjatá tak, že ji musí shazovat i sama autorka.
Přesto její ironie, dialogy, nahlédnutí do minulosti a povah protagonistů i způsob vyprávění, kterým mě jednou nebo dvakrát dokonce dohnala k automatickému přeskakování řádků, všechny nedostatky snadno zahladí.
Něco za něco je navíc až laskavá kniha. Místy jako bych se přenesla do dob, kdy po rozuzlení pátral Kalle Blomkvist anebo pan Auťák s parťačkou, archeoložkou v kalhotovém kostýmku. Je to oddechovka, která si možná skutečné přívržence detektivního žánru nezíská, ale jak píše Rubbertrouble níž, fanoušky K. A. by měla.
„Když byl Jackson u policie, připadaly mu důvody, pro které se lidé navzájem vraždili, často triviální, ale zevnitř je to asi jiné. Jednou měl na starosti případ, kdy osmdesátiletý muž vzal svou manželku po hlavě kamenickým kladivem, protože mu připálila ovesnou kaši k snídani. Když Jackson tomu staříkovi řekl, že mu to nepřipadá jako důvod, který by obstál u soudu, muž dodal: „Ale ona ji připálila každé ráno osmapadesát let.“ („Mohl jste si s ní o tom promluvit dřív,“ podotkl tehdy ke staříkovi seržant, jenže tak to v manželství nechodí, to Jackson věděl.)“
Manazuru
Hiromi Kawakami
Skutečná literatura je denní snění, říkával Škvorecký. Tady je snových vizí nepřeberné množství. Příběh začíná v realitě a také se do ní v závěru vrací, ale předivo fantazijních vjemů násobně převažuje. I v Podivném počasí v Tokiu se hrdinka na krátký čas ocitla mimo město s podobnými pocity. Přestože by mohly působit podivně, nejasně, nahodile, při čtení dávají smysl. V paměti zůstává, jak na sebe navazují, a jakkoli jde jen o dojmy, mají svoje poslání. To zdejší by se dalo shrnout jako smíření s tím, že nejsme schopni ovlivnit cizí životy, a někdy tak docela ani svůj vlastní. Nebo ještě stručněji, že „nakonec všichni odejdou“, ale vždycky zůstává naděje, že to není napořád.
„Co bys řekla sušeným houbám šiitake?“ zeptala se matka. „Říkáš sušené šiitake? No, vlastně proč ne“, odpověděla jsem trochu nezávazně. Než jasně přiznat, že je to dobrý nápad, je lepší odpovědět takhle váhavě, protože tak je zachován obecný tón konverzace. Kdybych na rovinu připustila, že to je skvělý nápad, obě bychom se cítily poněkud nepříjemně.“
Je nás pět
Matias Faldbakken
Že drsná severská „pohádka“ postavená na entitě na pomezí Otesánka a umělé inteligence neskončí bez obětí, se dá tušit od začátku. Ten je každopádně svižný a bavil mě víc než zbytek knihy, který byl na můj vkus až příliš napěchovaný amfetaminem, genderovými (a dalšími) klišé, neujasněnými motivy a sarkasmem. Matias Faldbakken se dokáže smát postavám i s nimi a četba jeho řádků většinou není nudná, jen je ten humor dost ostrý a k tomu sebevědomě přehlížející. Stranou kritiky nechává jen starší generaci, která instinktivně umí rozlišit dobré od špatného, a stejně tak zůstává vážným v popisu tragické události z minulosti. Těchhle pár náznaků se mi na knížce líbilo nejvíc. U mě to nepřekvapí, ale proč se stejným směrem ubírá autor, který je právě podle vybraného tématu i jeho zpracování „moderním“ člověkem a s temnými stránkami civilizace má evidentně vlastní zkušenost? Těžko říct. Snad se při čtení pobavíte víc. Ale když tenhle pokus vynecháte, zase až tak velká ztráta to nejspíš nebude.
Čistý, skromný život
Viktor Špaček
„Zavírejte, táhne sem svět“... Zmiňovaný Renčínův vtip se mi dohledat nepodařilo, ale ať je skutečný, nebo fiktivní, dal by se použít jako motto, kterým se všechny vyprávějící postavy téhle povídkové sbírky řídí. Nestěžují si nahlas ani se neprosí o soucit, nemusíme jim stoprocentně rozumět, ale i když se jejich příběh nedozvídáme celý, působí věrohodně. Svou samotu snášejí, jak nejlíp umí, a pořád ještě se nevzdávají možnosti, že budou jednou zase šťastní. Je snadné jim i autorovi fandit.
„Také čtenáře mám rád. A oni to cítí. Kolegyně mi jednou řekla, že jsem ten nejvyrovnanější člověk v Praze. Sedím za pultem, lidé stojí přede mnou ve frontě, šedivým plastovým kopytem načítám kódy knížek, pípá to. Některé ženy jako by mě neviděly, ty slušné se ale i usmějí. Není nic hezčího než ženský úsměv. Zadíváme se vlídně do očí, tam i tam v nich najednou něco povolí, cosi se otevře, lekneme se, co se to stalo, podíváme se na sebe znova, ano, skutečně to tam je, no ne, je to vůbec možné? – A čtenářka je pryč. Ženy jsou tak krásné. A milé. A křehké. A citlivé. A tak by chtěly lásku. A tak ať zůstanou za pultem.“
Café Groll
Jan Štifter
(SPOILER) (Nicht nur) Männer sind Verbrecher, und einige nicht einmal lieb...
Vlastně mám docela ráda princip nespolehlivého vypravěče a s ním spojená překvapení.
Jenže tady toho nesedí příliš. Hlavní postava lékaře je rozporuplná; je současně mamánkovský i zhýralý, naivní i cynický, vzdělaný i buranský – a podobně jsou na tom i ostatní protagonisté. Dobře, mohou být podivínští, ale co motivy jejich jednání? Pověsil by chudý vesnický kluk, vděčný svým rodičům za to, že ho nechali vystudovat, svou profesi i poslání ze dne na den na hřebík? A co bohatá dědička nebo lékárníkova dcera? Zavřely by oči a přikrčily se, kdyby je někdo obral o veškerý majetek? Zůstali by zkrátka všichni letargičtí? A uchýlili by se k podrazům, lžím a pomstě v období, kdy se nad nimi stahují mračna? Nedělám si iluze o české společnosti, ale přece doufám, že aspoň někdo měl a má v sobě zbytky cti. Anebo duši. V to ostatně jistě věří i autor, který účastníkům téhle podívané vtisknul prorocké sny – ty byly nenápadné a líbily se mi, stejně jako styl psaní.
Závěrečná šokující zápletka nesedí fakticky. Metoda podvržených dokumentů, na základě kterých byli lidé zatýkaní, byla vlastní nacistům, kteří tak předstírali právní rámec svých hrůzných činů. Nově nastoupivší samozvaní komunisté se takovými detaily nezatěžovali. Stíhali nepohodlné prostě proto, že směli. Měli své špehy a křivá svědectví, ale tenhle postup by nespíš nepoužili, možná i proto, že všem, kteří válku zažili, byl dobře znám. Pokud se s nimi spojila emigrující představitelka vyšší střední třídy, jen aby se pomstila za desetiletí prošlou nešťastnou lásku, jsme už u brakové literatury.
I výborný vypravěč se chce někdy pobavit, případně spěchá zaplatit složenky. Ale bezcitnost přítomná v maličkostech (třeba ten novinový "toaletní" papír s nekrologem) je podle mě zbytečná. A nebo je autorovi vlastní, což by mě mrzelo ještě víc.
Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
„Mimo domov jsem byl v naší vesnici na severu Francie, o necelém tisíci obyvatel, jako dítě celkem oblíbený. K tomu je třeba připočíst i vše, co se vypráví o dětství na venkově a co jsem měl rád: dlouhé procházky po lese a stavění chýší, oheň v krbu, ještě teplé mléko právě donesené z farmy, hry na schovávanou v kukuřičném poli, konejšivé ticho uliček, stařenka, co rozdává bonbony, jabloně, švestky, hrušně v každé zahradě, živá paleta barev na podzim, chodníky tak pokryté listím, až do těch hromad zapadáte po kotníky...“
Tenhle úryvek jsem objevila náhodně, když jsem po dočtení knížkou znova listovala. Napoprvé jsem ho ale prakticky nezaregistrovala, protože jeho poetika se ztratila ve výčtu vzpomínek, které zdaleka tak mírumilovné nebyly.
Eddy, tedy Éduard Louis, převyprávěl svůj příběh s přímočarostí dětí ze stanice zoo anebo prostě jen každodenních obětí, které po tom, co se směly nadechnout, mají konečně možnost promluvit.
Nemyslím si, že by chtěl šokovat. Zdá se dokonce, že nikomu nic nezazlívá. Ani prvoplánovým trýznitelům ve škole, ani letargickým rodičům poznamenaným všudypřítomnou bídou, rutinou televizních stanic a špínou zdí i historek, které mají o to radši, čím jsou morbidnější, protože pak se aspoň něco děje.
Že se skoro dítěti podaří z takového prostředí odejít, je malý zázrak. A to, že kromě otevřených možností získá i uplatnění a úspěch, by zasloužilo i jiné než literární ocenění.
Láska a její kat
Irvin D. Yalom
Deset příběhů z ordinace psychiatra a psychoterapeuta, vyprávěných na pomezí beletrie a faktu – záměrně neuvádím pojem „odborná literatura“, protože I. D. Yalom témata předkládá velmi srozumitelně i pro laiky a prakticky bez oborové terminologie.
Přestože autor působí jako svědomitý a citlivý terapeut, který bádá i jedná v nejlepším zájmu pacienta, občas mě napadalo, jestli se aktéři příběhů v procesu vlastního poznávání netrápí až příliš. Nebylo by nakonec správnější nenapravovat jejich zaběhnuté vzorce chování, a ponechat je v jejich původních, třeba i stylizovaných nebo společensky ne vždy vítaných?
Závěrečná povídka mě ale přesvědčila o opaku a díky ní přes ostražitý počet hvězdiček knížku hodnotím 90 procenty.
Její autor mi koneckonců v úvahách, které k některým příhodám připojil, vychází vstříc. Přiznává, že při sebelepším přístupu je naše možnost poznat druhého člověka značně omezená. I přesto má ale takové úsilí smysl – stejně jako snaha být šťastný.
Fazóna
Miika Nousiainen
"Ztráta Suvi je horší než jakýkoliv dřívější rozchod. S nikým jiným jsem se necítil tak přirozeně. Všechny ty řeči o spřízněných duších jsou protivná klišé, ale klišé jsou vždycky pravda. Proto se z nich klišé stala."
Citát vybírám více méně náhodně, protože z Fazóny by se podobných krátkých vět s posláním dalo vyjmout skoro nespočítatelné množství - za předpokladu, že přistoupíme na určitá pravidla. I když příběh vypráví hned několik postav, jejich smýšlení, jazykové prostředky i humor jsou velmi podobné, v případě tří ústředních přátel před čtyřicítkou až identické. Finská úspornost pomáhá a pověstnou skandinávskou laskavost drží na uzdě až do finále, které sice není přeslazené, ale přesto možná až příliš nárazově optimistické.
Doporučila bych jako odpočinkovou četbu v situacích vyžadujících povzbuzení. Čtyři hvězdičky vidím tentokrát v nižším spektru, ale to neznamená, že bych si svět podle Nousiainena nepřála.
Světlo ženy
Romain Gary (p)
"Nechápu, že láska může skončit."
"Ano, jako by to vrhalo nedůvěru na celou instituci."
Přestože se děj odehrává vlastně jen během několika hodin, nepůsobí vyprávění uzavřeně právě proto, že je nabité netradičními slovními spojeními, glosami, skoro až bonmoty. Není samozřejmě pravděpodobné, že by tak lidé, známí i cizí, mezi sebou ve skutečnosti mluvili. Přesto autor nevytvořil absurdní svět. Svůj příběh založil na extrémně složitých životních situacích obou hlavních protagonistů, a zkratku, kterou pro náhodné setkání použil, vynahradil jejich spletitými úvahami - ironickými, zmatenými i naléhavými.
Přes umělecké pojetí je popsané zoufalství autentické stejně jako snaha najít východisko a snad i úsměv tam, kde v našich běžných perspektivách chybí.
Linie krásy
Alan Hollinghurst
Linie krásy je pro mě zvláštní v tom, jak nenásilně spojuje klasický, vytříbený jazyk s často odvrácenou stranou salónního života v 80. letech 20. století. Už samotný vypravěč má v sobě stejný rozpor - přes estetické vnímání, dosažené vzdělání a celkovou citlivost se snadno (a bez vysvětlení) pouští na zakázaná území. I jednotlivé události, poskládané s nedbalou, až fitzeraldovskou elegancí, nemají vodítko ani bližší výklad, prostě jen přicházejí a mizí podobně jako hosté na okázalých večírcích místní smetánky.
Přesto obraz, na který název mimo jiné odkazuje, drží pevně při sobě a všechny protiklady tvoří uvěřitelný celek, stejně nadějný, jako důvodně smutný. Bez konkrétního vyznění ukazuje časově ohraničenou životní etapu, naplněnou hledáním příležitostí a směřující k poznání, jak jsou všechny domnělé jistoty, včetně života, křehké.
Komnata ozvěn
John Boyne
Komnata ozvěn je sarkastická, pravdivá i "literární". Její postavy jako by byly nakreslené v organigramu, každá má vlastní náboj s příbuznými prvky (vždyť jsou rodina), a zároveň pověstného kostlivce ve skříni, který se už těší na denní světlo.
Hravé vyprávění ukazuje především chiméru virtuálního světa a úskalí novodobé korektnosti, prosazované stejně urputně jako nevěrohodně.
S povrchními hrdiny obtěžkanými klišé jejich generací se asi nedá snadno ztotožnit, ale přesto jim čtenář místy věří a harmonický závěr přeje. Aspoň já rozhodně - a knížky si cením jako dobové výpovědi právě v momentu, kdy se začíná zlomově mluvit o technologiích a prostředcích, které dál posunou sociální sítě. Držme si palce :-).
