Clair16 komentáře u knih

Malíř pomíjivého světa je pro mě imaginárním starším bratrem Vybledlé krajiny s kopci. Sebevědomějším, průbojnějším, vysvětlujícím vlastní postoje mnohem podrobněji. Právě ta otevřenost ale s sebou přináší i větší čitelnost vypravěče, a tak příběh tentokrát nepracuje s tolika proměnnými.

Přesto je i tato kniha v mnoha ohledech originální. Jen lehce nastíněnou válečnou historii Japonska detailněji doplňuje popis zhruba 4 let následujících po kapitulaci. Nálada ve společnosti je proměnlivá – pohybuje se od nostalgie, zklamání až k naději na novou budoucnost. Tradiční vztahy kontrastují s nesmiřitelnějším pojmenováním chyb a i rodinné vazby jsou potrhané vzpomínkami, o kterých se raději nemluví. Kazuo Ishiguro pojímá krátký historický úsek přes nenápadnou formu důkladně a s poukázáním na to, že jediný výklad minulosti je ošidný a míra ochoty k přiznání viny (naneštěstí) individuální.

18 05.10.2021

„Nemohu říct, že jsem hezký, ale rozhodně nejsem ani ošklivý. I když při takovém hodnocení se musím mít na pozoru. Někde jsem četl, že přes dvacet procent žen se domnívá, že patří mezi tři procenta nejkrásnějších žen v zemi, a to samozřejmě matematicky nesedí.“
Mírný humor rodinného typu je vlastní oběma vypravěčům příběhu, ačkoli mu nedominuje. Otcovy popisy seznámení s dívkou s pomeranči jsou milé a sofistikované, ale přece jen pro nejednoho čtenáře asi příliš podrobné. Syn umí být naproti tomu i lehce sarkastický a pubertálně přidrzlý. Ovšem díky nim oběma je téma loučení, nemoci a umírání přes svou tíhu zároveň katarzí.
Knížka asi nepředstavuje literární průlom a instinktivně bych jí udělila tři hvězdičky – za laskavost, promyšlené uspořádání a hlavně nenásilně popsanou hodnotu smíření.

19 27.09.2021

Dodnes si pamatuji některé úvahy z Představy o nekomplikovaném životě s mužem, čtené před dlouhými roky. Ale snad kromě Žen bez mužů mě u většiny pozdějších hrdinek pocházejících z pera Helle Helle nepříjemně překvapovalo jejich podivné sebevědomí, nejasné hledání, excentrické chování…
Knížce Ony prospívá reminiscence; děj je zasazen do 80. let minulého století a hlavní protagonistka je v něm ještě příliš mladá na to, aby takové nálady kopírovala – a přesto už jsou jejich náznaky patrné. Příběh kromě prožívání smutku ukazuje specifika skandinávské výchovy a humoru, vztahovou otevřenost i nostalgii propojenou s touhou po intenzivním životě i v jednoduchých podmínkách.
Vnímám ho jako osobní výpověď a jako takové jí rozumím. Přesto mě místy rušila forma vyprávění, která si i při popisu minulých událostí vystačila s přítomným časem. Ale i když jsem vypravěčce a její mamince přála všechno dobré, provázel mě při čtení nejasný pocit, že deníkové zápisky mají v některých případech největší výpovědní sílu pro své autory.

11 25.09.2021

(SPOILER) Na poli japonské literatury si připadám, řekněme, jako informovaný laik. I když šlo o mé první setkání s autorem, přistupovala jsem k němu s veskrze pozitivním očekáváním a téměř nulovou ostražitostí. Napomáhá tomu i ladění příběhu, který je hlavní hrdinkou vyprávěný tak klidným, vyrovnaným tónem…
První náraz mohou pro evropského čtenáře představovat dialogy, které jsou místy očekávatelně zdvořilé, jindy až skoro nemístně sarkastické. Na ně vzápětí navazují komplikované rodinné vztahy: zatímco malé děti se bouří, v dospělosti se k rodičům chovají více méně zdvořile, ale zachovávají si odstup. Rodiče, kteří dřív jednali z pozice síly, naopak v čase reagují nečekaně smířlivě. Zdá se, že i postavy vykazující velmi mírnou povahu dokáží bez výčitek přihlížet násilí, ať už z respektu k tradici, nebo k autoritě. A v samém závěru, kdy už čekáte jen nesmělý povzdech nad pomíjivostí životních priorit, se najednou ocitáte na pohyblivé ploše, kde si nemůžete být jistí ani identitou doposud tak srozumitelné vypravěčky.
Na vině mohou být „vybledlé“ vzpomínky, různé časové roviny i změny postojů, ale přesto zůstává řada informací skrytá – a zdá se, že při případném opětovném čtení objevíte další rozměry a významy, ale ve výsledku vždy zůstane víc možných řešení.
Jak by řekl můj někdejší profesor, je zřejmé, že jde o literaturu – a navíc neotřelý, osobní pohled na historii, která navzdory proklamacím aktérů ovlivňuje současnost. Při zpětném pohledu je až zvláštní, kolik zákoutí na tak malém prostoru ještě zbývá k prozkoumání. Hodnotím 85 procenty.

22 18.09.2021

Podobně jako u Vinnetoulogů vytváří i tahle knížka silný autobiografický dojem. Příběh je (znovu) poskládaný z krátkých kapitol, odvyprávěných několika postavami. Ty přicházejí, aniž by bylo zřejmé, která zapadne a která naopak bude pro děj klíčová.
Věty jsou krátké, styl úsporný – a tentokrát společně ustupují propracovanějšímu obsahu. Autorovi se nedá upřít originální rukopis, který je zároveň laskavý i strohý. Je sympatické, že protagonisty i sebe dokáže shodit jemným humorem. I tak je patrná snaha o určitý přesah a za pozitivním vyzněním se ozývají i naléhavější tóny.
Doporučila bych těm, kteří Martina Fahrnera dosud neznali – věřím, že při tomhle setkání si ho snadno oblíbí :-).

17 13.09.2021

Sama znám podobná kolejní uskupení jen z doslechu, ale vím, že takto vzniklá přátelství bývala věčná.
Martin Fahrner nepřikrášluje socialistickou realitu nostalgií, naopak ukazuje, že i v tristních dobách mohou vzniknout pevné vazby, které přetrvají, i když někdy jen ve vzpomínkách.
Jeho krátké věty mají až technickou preciznost, která se zvláštně mísí s všudypřítomnou melancholií. Jenže některé historky jsou vypointované až absurdně, jako by jejich skutečný průběh nebyl pro knížku dostatečný. A to mi připadalo zbytečné, stejně jako opakované upozorňování autora na to, že přijdou problémy – protože až na dva tři momenty, které by se daly chápat jako jednoznačně vtipné, bylo celé vyprávění tak jako tak zahalené do smutku. Každopádně je velmi pravdivé v popisech dobových okolností; jen asi zároveň příliš osobní na to, aby se stalo mainstreamem.

18 29.08.2021

Pošťákova snoubenka zčásti doplňuje, zčásti rekapituluje a možná i lehce relativizuje předcházející Podivuhodný příběh. Civilnější pojetí dává vyprávění větší spád, i když obsáhlé věty a výčty autor zcela neopouští. Zároveň ale jako by tentokrát místy obracel ironii vůči sobě a vlastnímu příběhu.
Jeho poselství o lásce, fantazii, osudu a smrti je srozumitelné a současně nepostrádá svého druhu napětí. Líbit se bude, aspoň myslím, hlavně těm, které si získaly knížky jako Dalajlamova kočka nebo Než vystydne káva.
Samotná haiku se patrně od tradičních dost liší, ale přestože se děj odehrává v Kanadě, atmosféra japonských děl je volbou slov vlastně stále přítomná. A i "osobní", na míru šitá sdělení si vnímavý čtenář jistě najde.

10 15.08.2021

"Na druhou stranu našel neobyčejné množství lichých podkolenek, a to jak v zásuvkách komody, tak v koši na špinavé prádlo, a dumal, jaké světlo vrhá toto zapáchající tajemství na nebožtíkovu psychologii: že by kradl ponožky v prádelnách? Dělal si z nich sbírku? Proměňoval se za úplňku ve stonožku?"
Poetický, lyrický styl se v knížce mísí s jemnou ironií a humorem. Košatost vět připomíná některé z francouzských autorů a jejich neúnavné vršení zase tak trochu vyprávění Forrestova přítele Bubby o možnostech zpracování krevet... Příběh platonické lásky osamělého pošťáka plynul v tak poklidném duchu, že jsem si odnášela spíš dojem z atmosféry a myšlenkami utíkala. Když už mi začínalo hrozit usnutí, přišel obrat v ději i výrazových prostředcích a dynamické závěrečné stránky završilo překvapivé mysteriózní rozuzlení. Přes originální námět a zpracování s odstupem několika dní snižuji hodnocení na 3 hvězdičky.

14 06.08.2021

Tři příběhy se společným podprahovým mottem: nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř... Autorka se přitom nesnaží šokovat ani násilně vyvolávat kritické situace; jen jako by psaním odrážela své životní postoje a zkušenosti. V několika obměnách vypráví o dětství, které je komplikované v důsledku konkrétní události, anebo jen souhrou každodenních maličkostí.
Zejména první dva příběhy vyvolávají autentický dojem, udržují čtenáře v napětí a evokují nejednu vzpomínku. Navíc je ozvláštňuje minimalistické, ale sugestivní a věrohodné jazykové podání s někdy až "fonetickým" záznamem hovorové řeči. Závěrečná povídka pro mě v tomhle ohledu trochu pokulhává – může to ale být i volnějším tempem nebo opakujícími se motivy.
Text se čte snadno a plynule, a současně zanechává stopy, které nejsou zrovna příjemné. Spolu s nimi ale možná i víru, že pokud věci nekončí tragicky, jsou vlastně dobré.

27 04.08.2021

„V shipcottském dešti bloumali tři kluci. Měli kapuce stažené do obličeje, ruce vražené hluboko do kapes a hrbili se, jako by se nemohli dočkat, kdy se z deště dostanou pod střechu. Ale nebylo kam spěchat, proto se jen tak potloukali, poskakovali po nerovné cestě, smáli se a zcela bez důvodu, zato co nejhlasitěji sprostě pokřikovali, aby světu ukázali, že zde jsou a svou budoucnost zatím vidí nadějně.“
Belinda Bauerová pro mě od první stránky, z níž vybírám citát, ukazuje vypravěčský i pozorovací talent. Životní podmínky dvanáctiletého Stevena, který se snaží zjistit podrobnosti o dávném zločinu, aby získal pozornost nejbližších a upevnil rodinné vazby, vylíčila velmi civilně a uvěřitelně. A totéž vlastně platí i pro myšlenkové pochody sériového vraha, jenže v tom je možná právě kámen úrazu. Totiž, člověk si až říká, proč si kdokoli vybere pro svou prvotinu dialog nevinného kluka a deviantního odsouzeného pachatele. Autorka coby vypravěčka zůstává stranou, v násilí se nevyžívá, jen na ně upozorňuje – ale přesto mě při čtení místy až mrzelo, že se věnuje zrovna tomuhle žánru. Protože v „obyčejné“ beletrii by byl pro mě jí vykreslený příběh pravděpodobně ještě napínavější.

11 24.07.2021

(SPOILER) Kniha zvláštních nových věcí spojuje zdánlivě neslučitelné. Na jedné straně popisuje běžné znaky odloučení mezi partnery, z nichž jeden se nechává pohltit novými úkoly, zatímco druhý si připadá odstrčený. Zároveň je sci-fi příběhem, který ale veškeré snadno představitelné žánrové atributy (třeba objevování pomocí technologií nebo polarizaci hrdinů v nastalých konfliktech) ponechává stranou. A kromě toho klade otázky o existenci jednotlivce i lidstva.

Může se zdát sporné, proč je hlavní postavou právě misionář a ke všem naznačeným liniím tak připojuje ještě další, religiózní. Ale všechno do sebe vlastně přirozeně zapadá. Peter je člověk s temnou minulostí, který prostřednictvím své ženy a její víry získal nový život. A kdyby v rámci své mise odjel jen do jiné země nebo na vzdálený kontinent, nebyla by jejich separace absolutní. Vzájemná „e-mailová“ komunikace, která pro Petera a Beu zůstává jediným pojítkem, postupně odhaluje jejich rozdílná východiska a ukazuje tenkou hranici mezi tím, co pokládáme za známé a běžné, a co za neobvyklé. A když už se oba světy pomalu hroutí, najednou (bez patosu, jen jako logické vyústění) jediná naděje zůstává v lásce.

Michal Faber píše suverénně a poutavě a překlad Viktora Janiše je kvalitní a živý. Jen ve výjimečných případech, kdy mi připadalo, že promlouvá víc Viktor než Peter, bych ho možná malinko přibrousila :-). Kniha je nabitá myšlenkami a vizemi a i když její poselství nejsou vždycky jednoznačná, bylo pro mě její čtení zážitkem.

20 11.07.2021

"Nejmladšímu parašutistovi na světě jsou čtyři roky, což ale neznamená, že je statečný, znamená to jenom, že má rodiče kretény."

Zatímco Erlend Loe v Naivní. Super. používal seznamy jen jako doplněk, Matthew Dick na jejich základě sestavil celý román, což není úplně snadné s ohledem na postupné seznamování čtenáře nejen s aktuálním děním, ale i vzpomínkami a plány.

Hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě zprvu opravdu působí až „skandinávsky“ bezelstně. Musela jsem si připomínat, že jde o Američana, a říkala si, že kdyby podle knížky vzniknul film, byl by určitě z kategorie nezávislých.

Ale s přibývajícími stránkami mi to už tak docela nepřipadalo. I když pominu odkazy na Hvězdné války, fotbal nebo místní kulturu, nějak mi některé postřehy z „Danových zákonů Všehomíra“ nepasovaly k jeho reálným obavám a vnímání světa, škodolibost neseděla s altruismem a dobráctví zase s malicherností...

Z mého pohledu by knížce prospěl menší rozsah spolu s rozhodnutím, kdo vlastně vypravěč je – jestli nesmělý člověk zmítaný obavami, břitký kritik s autistickými rysy anebo věčný kluk, který sní o tom, že jednou překročí vlastní stín. Cením si řady nápadů, některých postojů i novátorského způsobu psaní. Ale když o tom přemýšlím, možná jsem v příběhu i u autora především postrádala skromnost.

14 05.07.2021

Kdo zná přednášky J. Vojtka anebo s ním slyšel alespoň krátký rozhovor, nebude asi zpracovávanými tématy překvapený. Ale rozumím tomu, proč se terapeut výkladu, byť ve všech případech kratinkou formou, věnuje znovu. Nejsou to jen mýty, ale i klišé a předsudky, s nimiž se tak často setkáváme, i když jejich tvrzení jsou dávno vyvrácená…
Dvě desítky častých vztahových mýtů jsou v knížce předloženy velmi srozumitelně, občas si autor vypomůže i lidovým rčením nebo expresivnějším výrazem, který ale není samoúčelný. Přes jednoduchou formu a lehký tón nejsou sdělení nepromyšlená ani prvoplánová. A i když J. Vojtko nepoužívá složité pojmy ani lingvistické obraty, oceňuji, jak pečlivě slova volí. Nejen, že nemoralizuje; i pokud oslovuje čtenáře, je velmi pozorný v tom, kdy používá 2. a kdy naopak 1. nebo 3. osobu. Nechce ublížit a věřím, že přes odborné znalosti, které nemá potřebu okázale prokazovat, pracuje s klienty i publikem především srdcem.

10 30.06.2021

(SPOILER) Podobně jako hlavní hrdince knihy, houbařce Sáře, mi zejména při začátku čtení vířily myslí úvahy, které mě odpoutávaly od děje. Opravdu nerada totiž kritizuji něčí dílo, zvlášť když je jako v tomhle případě zřejmé, že si s ním jeho autor dal práci.

Viktorie Hanišová si zcela jistě předem připravila podrobnou osnovu, týkající se postav, kulis i rozvinutí příběhu, včetně rozvržení obou časových rovin. Jenže mně přesto pořád připadalo, že čtu obsáhlejší slohovou práci, vyprávění, které je sice dobře zvládnuté, ale postrádá nadhled anebo aspoň podprahový druhý plán…

Tíživé základní téma je zpracované velmi realisticky a nerozhoduje přitom, zda s ním má autorka osobní zkušenost, nebo se důkladně věnovala rešerši. Jenže vypravěčka, ať je jí současných 25, anebo dětských 9, 10 let, na mě ve skutečnosti působila jako neměnně mladá dívka, u níž bylo vlastně překvapující, že problémy dokázala vůbec pojmenovat a alespoň nějak řešit. Současně jsem ale neměla pocit, že je to tvůrčí záměr, který by měl pomoct dokonalému ponoru do postavy.

Fandila jsem vypravěčce a fandím i autorce. Cením si postřehů, které v průběhu knihy přece přišly, i popisů, díky kterým jsem se mohla se Sárou procházet mezi stromy a sdílet její rozpoložení. Jen to něco málo, co se tak obtížně definuje a i v dobré literatuře ne vždy objeví, nějaký specifický, utajený, originální rozměr příběhu, mi tady při čtení trochu chybělo.

PS, možná odpověď pro čtenářku soukroma níž ohledně závěru:
Podle mě hlavní protagonistka opouští (vlastním rozhodnutím) svou minulost. Samozřejmě i spolu s tím, co měla ráda, ale je si vědomá toho, že pokud to neudělá, bude se dál držet v představě, že aspoň mladší z bratrů o ni jeví opravdový zájem. Uvědomuje si zkrátka, že chce a musí začít sama za sebe, bez stínů minulosti, které se v lese tak dobře schovávají... :-).

33 26.06.2021

Když se Milan Ohnisko na závěr rozhovoru v rychlé palbě otázek vyžadujících stručné odpovědi Daniely Drtinové ptá, jak by jedním slovem charakterizovala samu sebe, odpovídá: "Ambivalentní". A takový pocit mi z knížky vlastně zůstal, i když asi v jiném významu, než zamýšlela její protagonistka.

Už název knihy navozuje dojem, že Danielu představí ve dvou rovinách, z anotace lze usuzovat, že pracovní a soukromé. To se také děje, i když ne úplně uspořádaně. Úvodní pasáže se týkají vzpomínek na dětství a mládí a zejména hledání vlastní cesty, následně se centrum pozornosti přesouvá k novinářské praxi, která je uchopitelnější. Daniela Drtinová nicméně napříč rozhovorem zmiňuje své vnitřní nastavení, které pokládá za zvláštní, věnuje se postojům vystavěným na pocitech, intuici, snech, zkoumání vědomí a nevědomí.

M. Ohnisko uvozuje jednu z otázek větou: "Ty sama jsi celoživotně člověk duchovního hledání a nalézání, ať už to znamená cokoli." A v tom je právě ta potíž. Informace o duchovní cestě D. Drtinové, které by mohly a měly být inspirativní, dostává čtenář v útržcích, náznacích a v kontrastu s avizovanou hloubkou tématu velmi povrchně. Definici toho, co si pod často skloňovanými pojmy představit, nacházíme paradoxně až v závěrečném interview s Jiřím Horáčkem, které přes jeho nespornou erudici (a také znalosti tazatele) připomíná spíše přednášku na akademické půdě. A vzhledem k tomu, že mu předchází dvacítka jiných rozhovorů, jež se vyzněním spíše opakují, než doplňují, přiznám se, že jsem už na vstřebání všech myšlenek neměla potřebnou sílu.

Formát přátelského interview umožňuje D. Drtinové hodně únikových cest. Dotazující se ani nic jiného nepředstírá, ponechává jí poměrně volný prostor – a je to často ona sama, kdo své odpovědi dobrovolně dotahuje.

U člověka, který celý profesní život zasvětí kritické analýze dat a detailní rešeršní práci, mě určitá rozvolněnost zpracování zarazila, a stejně tak popravdě i vzpomínky na "divokou" minulost – jakkoli to zřejmě bylo účelem. Nerozuměla jsem ani několikrát zmíněnému neřešení aktuálních rodinných vztahů (oproti těm zátěžovým historickým), nedostatku komunikace, který bych právě v případě profesionální reportérky nečekala.

Jenže pověstný klíč k nezodpovězeným otázkám se skrýval pod rohožkou, konkrétně pro mě v rozhovorech s nejužší Danielinou rodinou. Cením si její odvahy, že je ponechala (alespoň) v téhle podobě, protože s jejími dosavadními popisy tak úplně nekorespondují. A dovolím si nesouhlasit s těmi, kteří tvrdili, že Danielina cesta k úspěchu byla tak nějak samozřejmá, snadná. Podle mě je za ní spousta dřiny a osobního odhodlání. A překonávání vlastních limitů...

Knize uděluji 70 procent a přeji Daniele Drtinové hodně štěstí. Ale upřímně jsem skoro stejně ztrhaná, jako bych tou imaginární cestou šla s ní.

13 20.06.2021

Někteří přispěvatelé níž uvádějí, že je kniha oslovila tím víc, že předem znali spisovatelčin osud. Rozumím jim, ale myslím, že tahle provázanost funguje i obráceně. Kdyby autorka sama (naneštěstí) popsanou zkušenost neměla, nepůsobil by text tak přirozeně a nebyl by tak strhující.
Aniž bych se chtěla dotknout autora doslovu, zdá se mi, že některé významy textu přisuzuje nadbytečně. Sylvia Plathová dokázala patrně jít až na dno vlastních vzpomínek, ale neumím si dost dobře představit, že by kalkulovala s metaforami, aby s jejím skutečným příběhem lépe ladily. Je zřejmé, že symbolice a básnické představivosti dává větší prostor v pasážích, v nichž se u hlavní hrdinky Esther projevují psychické problémy. Zobrazení jejího postupného přechodu z jízlivé, bystré, úžasně přesné pozorovatelky s občasnými náznaky projevů psychického onemocnění do skutečné pacientky je ovšem vzhledem k autobiografickým rysům nesmírně odvážné – a jistě také náročné.
Nebýt (skvěle vykreslených) amerických kulis 50. let, mohla by být kniha pokládána za současnou. Ale právě popis ještě sevřeného prostředí, v němž snaha o prosazení a rovná práva inteligentní, schopné a atraktivní ženy zdaleka nejsou samozřejmostí, dodává vyznění další úroveň autenticity.
Příběhy o lidech, kteří mají velký potenciál, ale nemohou ho rozvinout, jsou vždycky smutné. Ale ve mně tentokrát zůstává především dojem, že jsem měla možnost pozorovat člověka, který se nevzdává a s vlastními strachy a hendikepy bojuje s obrovskou vnitřní silou a nasazením.

23 18.06.2021

Když jsem koncem 80. let v pardubické kinokavárně za doprovodu rodičů poprvé viděla Hanu a její sestry, byla jsem zaskočená. Film se mi líbil, ale koncentrace a kadence vět spolu s bizarními (mužskými) hrdiny byla pro mě v mých zhruba 14 letech stejně šokující jako to, že mi zmrzlinový pohár v kuchyni přelili griotkou.

Woody Allen z mého dnešního pohledu patří k tvůrcům, kteří točí filmy, protože je to jejich přirozenost, řemeslo, láska – a do každého z nich otisknou kousek sebe.

Oproti Allenovým povídkám věrným sarkasmu a chaosu filmových postav je jeho biografie přece trochu jiná. Předně velmi detailní, a také důsledně chronologicky uspořádaná. I když autorovi myšlenky občas odbíhají, vždycky se vrátí k základní vypravěčské linii. Odlehčení a vtip, které jsem čekala, mi na úvodních stránkách připadaly až příliš příkré, slovník jako by se blížil jeho oblíbeným gangsterkám. Ale i když Woody Allen možná nešetří členy své rodiny, k sobě je minimálně stejně náročný a kritický. Překlad Michaela Žantovského je samozřejmě velmi profesionální, stylisticky čistý a plynulý. (Až na jedinou vazbu "je to o tom", které jsem doposud nepřivykla :-)).

Dětství, začátky ve stand-up klubech, jazz, vlastní tvorba, ale i ženy, neurózy a nakonec obvinění ze sexuálního zneužívání (jež však knize prvoplánově nedominuje), celé houfy mně často i neznámých hudebníků, herců a přátel pomáhají doplnit obraz Woodyho Allena jako člověka, který může působit intelektuálně potrhle nebo nevyrovnaně, ale zná své přesvědčení a zůstává mu věrný. Ovšem jestli mu doopravdy něco nevěřím, pak je to misantropie – protože v té dlouhatánské řadě jeho spolupracovníků snad neexistuje člověk, na kterém by nenašel něco dobrého.

18 17.06.2021

Životní příběh lékařky Vlasty Kálalové Di Lotti je natolik silný, že si kniha, která ho mapuje, ani jiné než vysoké hodnocení nezaslouží. Není to ale jen tím. Vyprávění Ilony Borské je možná kaleidoskopické (a místy se mi nevstřebávalo úplně jednoduše), ale je za ním patrná spousta mravenčí práce i šťastných náhod v pátrání. Tomu se autorka věnovala s evidentním nadšením a i když by se snadno mohla opírat jen o pár stěžejních událostí, obohatila Vlastino putování o řadu podrobností, které její příběh přirozeně dotvářejí. Trochu mě mrzí jen popis poválečných let, který opomíjí historické souvislosti a zanechává prázdná místa. Rozumím tomu, že nejspíš z nutnosti – kniha vyšla poprvé v roce 1978, ale celistvější obraz by měl samozřejmě ještě větší vypovídací schopnost.
Doktorka Kálalová byla nepochybně výjimečná, nejen inteligencí a houževnatostí, ale i odvahou a snahou za všech okolností pomoci. Násilný čin, který ji po všech přežitých útrapách ve světě připravil v jednom okamžiku a nepochopitelně přímo v rodném domě o všechno, jako by opravdu dokládal osudovost, o níž mluví například přeživší koncentračních táborů... Vlasta Kálalová si zaslouží obdiv, vážím si ale i Ilony Borské, která lehkým perem a podrobným hledáním a propojováním informací zásadně přispěla k obnovení jejího odkazu.

30 21.05.2021

Mám ráda skromnost Aleny Mornštajnové, která je zřejmá ze všech jejích knih i poskytnutých rozhovorů. Vzhledem k její spisovatelské zručnosti a důkladné rešeršní práci nepochybuji ani o tom, že by námět možného odlišného historického vývoje uměla zpracovat obsáhle a spletitě.
Za tím, že je příběh Listopádu srozumitelný a přímý, je podle mě především snaha o jasnou výpověď. A ta je navíc podpořená autorčinou zkušeností s totalitním režimem. Sama jsem ho zažila jen v dětském věku, a přesto mi kniha nečekaně přinesla spoustu vlastních, dávno zasutých vzpomínek. Vybavila se mi nejen atmosféra strachu nebo izolace v kolektivním zařízení, ale třeba i důsledky určité propracovanosti v (tehdy naštěstí už dost liknavém) systému, v němž i podněty, které měly potenciál zaujmout, byly podávány tak, aby zapadly. Při popisech organizovaných procházek, které patřily k denním povinnostem dívek ze zdejší „ozdravovny“, jsem se v myšlenkách vrátila k nesmyslným pochodovým cvičením za nejhoršího počasí, anebo školnímu výletu do Kutné Hory, na který jsem se dlouho těšila, abych pak překvapeně stála v zaprášené městské zatáčce, v níž nebylo nic kromě špinavé nástěnky s torzy rudých písmen…
Je velká škoda, že si knihu patrně nepřečtou horliví zastánci starých pořádků, kteří v internetových diskusích s přesvědčením tvrdí, že 50. až 80. léta minulého století nebyla tak zlá, dalo se v nich slušně žít a ještě byla i sranda. Ale i přesto má kniha velký význam, právě tím, že připomíná, co mnozí nechtějí slyšet. Alena Mornštajnová přitom nestraší ani nemoralizuje, jen rozlišuje mezi dobrem a zlem.

„Dávno věděla, že není jediná, s kým život hraje ošklivé hry, kdo přišel o děti, o manžela, kdo nemohl naplnit své sny. Podobných osudů byly plné věznice. Vědomí, že nešťastných lidí je na světě hodně, však příliš velkou útěchu neposkytuje. Obzvlášť když těžkosti nepřináší vyšší moc, ale působí si je lidé navzájem.“

38 30.04.2021

Tři příběhy žen z jedné rodiny se zprvu zdají tematicky rozkročené mezi Pískovým vrchem a Chmurdálií, ale s postupujícími stránkami nabalují i jiné výrazové prostředky (fotografie) a výpovědi. Stěžejní má být nejspíš vyprávění Hany, která se po dohodě s manželem ocitá v emigraci v Londýně, aby ve vypjatých podmínkách a jen s několika postupně přicestovalými pražskými známými v zádech zjistila, že na takový zlom ani zradu partnera nebyla připravená. „Chtěla jsem přivolat svoji opuštěnost a trochu si s ní popovídat,“ říká, a mně je jí líto stejně jako autorky, protože se zdráhám věřit, že by tato část děje byla smyšlená. Přesto prostředí narkomanů, punkerů i mladých dospělých z tzv. dobrých rodin, kteří se záměrně tlačí na okraj společnosti, bylo pro mě natolik depresivní, že jsem stránky překonávala s obtížemi.
Každá z hrdinek, odlišných věkem i naturelem, nejprve ctí svůj myšlenkový svět a literární styl, ale v závěru knihy najednou racionální Erika začíná uvažovat v podobně lyrických obratech jako její matka… Celé snové provedení už pak přestává působit jako úmysl, a namísto toho zanechává (aspoň ve mně) spíš dojem autorčina vnitřního zmatku.
Oceňuji připomenutí Hagiboru v dobových souvislostech, umělecký záměr, popsání rodinných vztahů, zejména mezi dcerami a otci – a zbylou půlhvězdičku k výsledným 60 procentům uděluji kvůli všudypřítomnému stesku, který přičítám osobní zkušenosti vypravěčky.

7 26.04.2021