Clair16 komentáře u knih

"Stojíme ve frontě na možnost, na něco, možná ale taky na nic", říká v knize jedna z vedlejších postav, bytná hlavního hrdiny… Že autor sám dobu přelomu 70. a 80. let minulého století nezažil, nehraje pro vyznění příběhu zásadní roli. Můžeme to vytušit v detailech každodenního života, které jsou předkládány spíš dnešním pohledem – tehdy by byly zřejmě akcentovány jiné. Ale přesto je atmosféra podmanivá a uvěřitelná. A stejně tak hlavní dějová linie, intenzivní prožitek lásky, který působí velmi autenticky.
Pro mě je kniha sugestivní výpovědí o jednotlivci, který se snaží jednat čestně, a to i v momentech, kdy dojde s vědomím vlastních omezených možností k závěru, že to nepůjde bez kompromisu. Přesto si zachová tvář i čisté svědomí. A tomu, že taková možnost existuje, chci věřit mnohem víc než předpokladu, že velké lásky končívají obvykle stejně smutně – jakkoli ani to naneštěstí nemohu rozporovat :-).
Zajímavý námět i zpracování, kvalitní překlad. Hodnotím 90 procenty.

17 22.04.2021

Kdysi na střední jsem si pro účast v recitační soutěži vybrala Skácelovu báseň Co radí princezna Čau, a začátek téhle knížky mi ji najednou připomenul – ne kvůli obsahu, ale spíš uspořádáním vět i náladou.
Příběh Posledního léta ve městě vzniknul v 70. letech a pro mě se dobře doplňuje s tehdejšími filmy jako Moji přátelé nebo Nová strašidla. I tady najdeme zvláštní mix barvitých slovních obratů, ironie a melancholie, líného tempa, které protínají zvraty v ději…
Hlavní hrdina Leo, čerstvý třicátník, má všechny předpoklady pro to, aby byl v životě úspěšný v konvenčním smyslu slova, ale schází mu vůle a ze všeho nejvíc se straní zodpovědnosti. Jeho vyprávění je trochu snové (nejen kvůli zálibě v alkoholu), ale zároveň velmi přesné v postřezích a popisech Říma, krajiny, osob i pocitů.
Je asi zřejmé, že knížka, která má v názvu slovo „poslední“, se tak jako tak dotkne řady závažných témat, i když se očekávaným řešením vyhýbá. Přesto mě v závěru rozesmutnila víc, než bych si na jejím začátku byla ochotná připustit. A umělecké pojetí, které mi chvílemi možná bránilo se do příběhu úplně ponořit, mi těsně po dočtení připadá víc než obhajitelné.
„Když jsem se ocitl v provozu na nábřeží mezi ječícími klaksony, podíval jsem se na stromy. Nasazovaly listy a já si pomyslel, že brzy přijde léto a pak podzim a pak zima a pak zase jaro a tak pořád dál už navěky, nebo po dobu tak hloupě dlouhou, že se to zdá být věčnost. A co budu dělat já? Najednou mi došlo, že přišel čas zvednout kotvy.“

20 19.04.2021

Povídkový soubor Barvy loučení strukturou připomíná autorovy Letní lži. Příběhům je společné neurčité napětí pod povrchem, které čtenáře nabádá k ostražitosti a očekávání zvratu (k horšímu). Autorovi se opět podařilo využít i v rámci krátkých útvarů různé žánrové zaměření, rozprostřené od popisu politického lavírování z předrevolučního období, přes téměř mcewanovsky laděné zápisky stárnoucího muže až k poznání absolutní lásky, které stojí v cestě okolnosti a neporozumění.

Milostné zápletky spolu se vzpomínkami na dětství postupně získávají dominantní roli. "Paměť je řeka, která loďku vzpomínek, jakmile do ní nasedneme, unáší dál a dál", píše Bernhard Schlink, a jeho hrdinové se právě na takových loďkách pohybují, aby se ohlédli za šťastnými okamžiky i chybami. Povídky se námětem přesto odlišují – a i když se tématu odloučení věnují bez výjimky, obsahují vedle kritických tónů a melancholie vždycky také naději.

15 10.04.2021

Začnu tím, co mi připadá nejdůležitější: ačkoliv snad všechny postavy v knize žijí pro ty nejobyčejnější věci, obživu, sex, někoho blízkého, a skoro ve všech případech uvažují přímočaře a jednají bez bližšího plánu, můžeme na jejich příbězích poznat mnohé z historie i současnosti. I když se děj zdánlivě soustředí na jednotlivosti, prostřednictvím různých stylů i množství dobových informací vykresluje nenásilně a nápaditě celistvý obraz jednoho malého prostoru v průběhu dlouhých desetiletí. Autor se ovšem svou znalostí prostředí ani souvislostí nechlubí; přenechává všechno vysvětlování i cítění postavám odlišným věkem i životním směrováním a na pomoc si bere i „univerzálního“ vypravěče, ducha zemřelého kluka. Téma smrti je ostatně přítomno v celé knize, ať už jde o ohrožení, trest, bezvýchodnost situací nebo obor podnikání Přesto vyznění není nijak morbidní, jakkoli dějové zákruty popohání i tajemství a napětí.
Jde zkrátka o popis života, který býval těžší dřív než v současnosti staré několik let, kdy si problémy často spíš implantujeme. Netroufám si odhadnout, nakolik autor s počeštěným jménem německého původu, který své syny pojmenoval Prokop a Hynek, sám vnímá neustálou polarizaci mezi černým a bílým, „naším“ a cizím, starým a novým, ale jeho zpracování působí věrohodně.

"Kdyby věřil na náhody, řekl by, že je tady náhodou. Ví ale, že nahodilost v životě neexistuje. Že všechno vede odněkud někam, přes různé zatáčky a různými směry, ale přes zastávky, co jsou vždycky stejné."

21 05.04.2021

Vítr, který na Pískovém vrchu povíval břízkami, má v Chmurdálii mnohem větší sílu. Vyprávění omezené dřív úzkým prostorem se stává kosmopolitním a zároveň současnějším. Střídání časových rovin a prostředí pro mě ale tentokrát bylo složitější a občas méně komfortní. Polská část ságy by mě bývala zajímala víc, tím spíš, že modernější příběh putování byl pro mne až příliš popisný, lyrický, romantizující, i když zároveň syrový. Vlastně to odpovídá prvnímu dojmu: zatímco v Pískovém vrchu autorce věřím zkušenost, zakořeněnost i otevřenou kritičnost, zdejší cestovatelské zážitky jsou získané, a tak úvodní náboj trochu postrádají. Řemeslně je kniha opět dobře odvedená, jazykově vytříbená... Jen spletitost témat a až příliš dokonale zapadající osudy postav byly pro mě místy nadbytečné. Přesto si mě i určité až pohádkové motivy nakonec získaly a rozhodně nesnížily mou zvědavost po pokračování. Hodnotím 90 procenty.

10 31.03.2021

Když jsem dočítala Podivné počasí v Tokiu, přepadla mě nejasná obava, aby další autorčiny knížky postupně neztrácely svou výpovědní sílu, jako se to (aspoň pro mě) děje například u tvorby Helle Helle nebo A. A. Ólafsdóttir. Vetešnictví pana Nakana mě nezklamalo, ale ani si mě nezískalo takovou měrou jako Počasí.
Struktura knížky je podobná (krátké kapitoly opatřené jednoslovnými názvy), i putování hrdinky k sobě samotné se vlastně zas až tak neliší. Společný je i lehce sžíravý humor a všudypřítomný minimalismus – prostředí, děje nebo životních potřeb a projevů hlavních protagonistů. Příběh nepostrádá nostalgii ani nejasné kouzlo, lákavější asi pro milovníky starožitností a klidu. A pravda, sexuální tematika je zapracovaná poměrně netradičně, ale všichni hrdinové se v tomhle ohledu zdají být spokojení... Horší je to se sousedskými vztahy, jak ilustruje citát níž :-).

„Znáte Higonokami? Je to značka opravdu skvělých ostrých kapesních nožů k ořezávání tužek. A nejsou dobré jen na ostření tužek! Dá se s nimi na konci tužky vyřezat dokonce i císařská bitevní loď Jamato. Když jsem jednou zapomněl doma pouzdro s tužkami, poprosil jsem ho, aby mi nějaké půjčil, a on mi dal tu nejkratší a nejtupější, kterou měl, a přitom dlaní zakrýval svoje tužky s vyřezanou bitevní lodí Jamato nebo stíhačkou Zero. Takový je to člověk!“

11 08.03.2021

Mozaika vzpomínek, generační výpověď i zručně popsaná krize středního věku... V hlavní roli je ale asi přece jen politická linka, konkrétně čas normalizace, jakkoli s přesahem – na jedné straně k 2. světové válce a česko-německým vztahům, na druhé s vhledem do 90. let až po současnost. Všechna období jsou zachycena velmi uvěřitelně a vytvářejí dojem pohledu ne-li autobiografického, pak rozhodně víc než novinářsky informovaného. Nejvíc asi osloví ty, kteří 70. léta minulého století zažili, anebo je mají alespoň v rodinné "kolektivní paměti". Závěrečné sci-fi cestování mě kupodivu nijak zvlášť nezaskočilo, protože jen znásobilo už předchozí myšlenkové putování vypravěče časem tam a zpět.

"Říkali nám ve škole, že kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit, a je tedy odsouzen opakovat její chyby. Ale neřekli nám, že kdo historii zná, vystavuje se nebezpečí, že si večer před usnutím nevybaví jediný důvod, proč by se měl chtít zítra ráno probudit."

Kniha mi připomněla řadu vlastních zážitků a úvah. Její autor působí jako člověk, který si váží života – a neváhá ho i přes občasná zklamání pořád zkoumat.

13 04.03.2021

Vzpomínáte, jak si hlavní hrdina Hard-boiled Wonderlandu ještě před cestou do podsvětí chystal mořské řasy a další pochoutky k obědu? Murakami tomu říká "jednoduché jídlo", ale já pokaždé obdivuji už proces přípravy... Sensei a Cukika z Podivného počasí v Tokiu se seznámí v baru a společně si vychutnávají místní kulinářské speciality, doplňované pivem nebo saké. To je ale samozřejmě jen kulisa netypického vztahu ovdovělého učitele japonštiny a jeho dávné žačky, který mi zpočátku připomínal neurčitou vazbu mezi modelkou a soudcem v Kieslowskiho Červené. Je ale vrstevnatější v nevyzpytatelném humoru i neočekávaných reakcích obou protagonistů, kteří spolu tráví spoustu času, a přesto se snaží zachovat si odstup.

"I ve chvílích, kdy jsem byla se Senseiem, jsem se necítila nějak jinak než předtím, když jsem všude chodila úplně sama. Zdálo by se, že je tedy vlastně jedno, jestli jsem, nebo nejsem s ním. Ale abych řekla pravdu, když jsem všechny ty věci dělala spolu s ním, cítila jsem, že se to tak nějak patří. Zní to asi divně. Bylo to spíš, jako když člověk nechá knihu, kterou si koupí, raději ovinutou papírovou páskou, než aby tu pásku strhl a vyhodil."

I z odtažitého postoje dvou samotářů může vzniknout, slovy profesora, „vztah založený na lásce“, a mě ta cesta k němu, včetně způsobu vyprávění, opravdu bavila, a to i ve chvílích, kdy veselé historky vystřídaly ty melancholické. Komorní, tichý, srozumitelný a dojemný příběh.

23 21.02.2021

Kdyby šlo o standardní, evropskou knížku, od které očekávám určité tempo a spád, možná bych ji odložila. Japonské reálie, vykreslené tady spíš v detailech, mě ale zajímají, a tak jsem autorovi počáteční rozvláčnost (a místy až kalkul) odpouštěla. Vyprávění ale sílí v druhé polovině, kdy se stává tradiční výpovědí o nutnosti akceptovat, že některé věci nemůžeme změnit, ale máme možnost usilovat o obrat k lepšímu a pochopení souvislostí. A na rozdíl od Dalajlámovy kočky, které se z mého pohledu „Káva“ žánrově blíží, má příběh i překvapivé momenty. Třeba záblesk až skoro cimrmanovského humoru: „Během dne, kdy teplota přesáhne třicítku, je i v kavárně, která je v suterénu, za normálních okolností pořádné vedro. V této kavárně je alespoň stropní ventilátor, takový ten s velkými lopatkami, který funguje na elektřinu, takže byl zřejmě nainstalován až později. Ventilátor, jako je tento, však nevytváří nijak zvlášť silný proud vzduchu, spíš jen napomáhá jeho cirkulaci. Nejvyšší teplota, jaká kdy byla v Japonsku zaznamenána, byla 41 stupňů Celsia a neměřili ji 12. srpna 2013 ve městě Ekawasaki v prefektuře Kóči. V takovém vedru by byl tento stropní větrák úplně k k ničemu“.
Vybraná pasáž je v celkové výpovědi minoritní, ale pro mě dokládá, že i na malém prostoru se dá využít řada stylů – a ještě stihnout i repetice, pro našince sice občas příliš doslovná až obtěžující, ale v celkovém kontextu docela pochopitelná.

21 19.02.2021

Nalezenou minulost jsem četla krátce po jejím tuzemském vydání před 20 lety. Zaujala mě a některé pasáže si z ní pamatuji dodnes, i když na mě přes sdělnou hodnotu a literární kvalitu přece jen působila trochu studeně. Podle slov autorky v knize O čem se nemluví zamýšlela po smrti své maminky sepsat autobiografický příběh o nich dvou, ale namísto něj nakonec vydala, jak sama říká, až "akademické" dějiny matčiny české rodiny.
O čem se nemluví má být v rámci volného trojdílného cyklu (s úvodními Dětmi holocaustu) naopak otevřenější zpovědí ve vztahu k rodině, láskám, životním postojům...
Otevřela jsem knihu bez konkrétních očekávání, nezjistila jsem si dokonce ani originální název „The Long Half-Lives of Love and Trauma“. Během čtení mě tak občas zaskočila vypravěččina rozkolísanost, neplánované úniky z reality, výpadky paměti… Postupně, když se začínal odhalovat skutečný námět, tedy v dětství (domněle nebo skutečně) prožité trauma, se tyto postupy objasnily, ale přesto pro mě byla dlouhá analýza doprovázená podrobným popisem návštěv psychiatra nakonec už velmi těžko stravitelná.
Helen Epstein si vážím za její důkladnost, novinářskou etiku, touhu po objektivním pohledu a hledání pravdy. Právě pro nesporné sympatie k ní jsem závěrečné desítky stránek vydržela. Téma není nezajímavé a popis historických okolností, jakkoli úsporný, má svou výpovědní hodnotu. Ale přiznávám, že bych radši autorku vnímala jako bystrou, silnou a soudnou ženu. Přeji jí, pokud popsané vyústění své cesty pokládá za úspěšné, ale bojím se, jakkoli je mi to líto, že o uzavření ve skutečnosti nejde. A ani při hledání všech dobrých důvodů upřímně nechápu detaily, do kterých byla ochotná zajít nejen při svých četných hovorech s přáteli i odborníky, ale zejména při psaní této zdánlivě útlé knihy.

Po úvodních stránkách jsem chtěla hodnotit 4 hvězdičkami, v poslední třetině knihy jsem se přiklonila ke 3 a po dočtení ani nevím, co doporučit. Snad radši: zajímáte-li se o historii a holocaust, přečtěte si Nalezenou minulost.

10 14.02.2021

Není to ohlédnutí se do minulosti, ale skok rovnýma nohama do jedné noci před víc než sto lety. V haličském hostinci krátce po vypuknutí první světové války panují obavy z vpádu kozáků. Návštěvníci teprve řeší, co může tak rozsáhlý konflikt, který zbořil jejich dosavadní jistoty, přinést. Přes všechny vlastní i společné otázky a oprávněný strach si zdejší židovská komunita uchovává naději, opírající se o víru, sounáležitost a jemný humor.
Zvláštní, sevřené vyprávění na vlastnostech jednotlivých protagonistů a vazbách mezi nimi ukazuje dobové souvislosti, život v mnohojazyčném prostředí, kde je navzdory národnostní a náboženské různosti společnost nakonec přece jednoduše rozdělená na dobré a špatné lidi – bez patosu nebo schematičnosti.
Ukázka:
„Převlékání před sváteční cestou do synagogy ho naplňovalo radostí od dětských let. Radovat se z téže věci v pozdním věku jako zamlada znamená, že věčnost existuje. Znamená to, že svět existuje a trvá věčně, že náš život se stále opakuje jako roční doby, jako slunečné a deštivé dny, jako zima a teplo. Je to klid a mír.“

9 10.02.2021

(SPOILER) Téma pohřešovaných dětí není v literatuře, filmu ani hudbě nijak nové, ale přesto si stále získává pozornost – tentokrát i mou. I když detektivky a přidružené žánry nevyhledávám často, do téhle jsem se začetla rychle a užívala si příjemnou dávku napětí i plynulost textu, v němž mě jen občas vyrušilo spíš syntaktické, než obsahové zadrhnutí. Souhlasím ale s těmi, které zaskočila poslední zhruba čtvrtina knihy, kdy se z nenápadné mladé učitelky stává femme fatale, která v sobě zároveň k vlastnímu překvapení objevuje i temné stránky. Ty ale v několika náznacích bublaly pod povrchem po celou dobu – a vlastně i tady něco připomínají; třeba motiv ze Strašáků, v nichž Dustin Hoffmann zaníceně deklamuje, že v domě „nesmí být prolita krev“, a o pár střihů dál už se raduje, že pobil všechny…
Knížka pro mě byla nejzajímavější v přesvědčivých popisech dětského světa. Anebo v upřímnosti, s níž autorka pozoruje, jak je v současnosti pro většinu lidí i smutek obtěžující. Mrzí mě některé logické chyby v závěru i překombinovaná vypjatost scén, ale když to srovnám třeba s nedávným předlouhým výletem na „Medvědín“, uděluji i tak 3 hvězdičky s klidným svědomím :-). Možná i o kapku víc.

9 31.01.2021

„Stoupal jsem po strmé lesní pěšině, plné neměnných vůní, které mi připomínaly, že co jsem tady tak dávno prožil, je pravda, ne fantazie vylíhlá ze vzpomínek.“ V kratinkém prologu Josef Škvorecký uvádí, že si vzpomínání na protagonisty svých knih (a lidi, kteří nepochybně byli z velké části jejich předlohami), svým způsobem věnuje k 80. narozeninám, po nichž už je takové rozjímání dovoleno.
Stejně jako on sám nevedl obyčejný život, neumějí to ani jeho postavy. Moc ráda jsem se k nim vrátila a seznámila se navíc s pár novými. A hlavně si zase připomněla úžasný autorův styl, včetně mnoha úvah a narážek. Je krásné, když někdo umí psát se samozřejmou lehkostí, promyšleně, citlivě, s odpovědností a výpovědní hodnotou i pro laika… Vždycky jsem Josefa Škvoreckého měla ráda a přibývající roky na tom nic nemění. Možná mu dokonce rozumím ještě o něco víc.
PS: Děkuji kap66 za (jako vždy milou, originální a fundovanou) recenzi, bez níž by mi tahle knížka nepochopitelně utekla.

11 27.01.2021

Mám ráda Skandinávii – její přírodu a respekt obyvatel k ní, svobodomyslnost, humanitu… Jenže v téhle knížce jako by se všechny tyhle atributy už od začátku malinko posunuly. Les je tu kulisou, případně místem, kam se ženy a dívky z Medvědína chodí nebo ještě častěji jezdí vyplakat, většinou při tom ani nevystoupí z auta. Volnomyšlenkářství a liberální výchova jsou dovedeny ad absurdum; středoškoláci svou učitelku bez výčitek oslovují „čokopodprdo“ a ve třídě se halasně chystají na zápasy, zatímco rodiče se bojí zaklepat na dveře svých náctiletých ratolestí, protože by nepůsobili dostatečně cool. Že děti přímo volají po pozornosti, si přitom omlouvají upřímnou, byť vlastně abstraktní starostí o ně.
Když v hokejovém městečku dojde k násilnému činu, stane se spíš skandálem, který se většiny lidí netýká, ale je důležitý vzhledem k jejich zájmům, plánům a očekáváním. Zkoumání charakterů nabízí občas i nečekané kombinace a pohání děj ve větším tempu než v první polovině knihy. Jednotlivým postavám, a že jich je, věnuje autor nemalou pozornost. Některé (Mira, Benjamin) jsou ale tak vrstevnaté, až samy sobě dost výrazně odporují. Nemám pro to samozřejmě žádný důkaz, ale pocitově vidím editora, nebo spíš editorku, která říká: „Fredriku, tady nám to profilově nesedí, to není reálné“. Co chvíli se pak objeví vysvětlující pasáž, která dodá situaci aspoň částečně na věrohodnosti a je i jazykově preciznější než většina okolního textu…
Poslední čtvrtina knihy je dynamická, obrazy se střídají čím dál rychleji, odkrývají se motivy jednání a zvyšuje napětí až k závěru, který přes sentiment a melancholii nechává zaznít přesvědčení, že lidé jsou (aspoň většinou) z podstaty dobří a špatné věci mohou být i impulzem k pozitivnímu obratu. Přesto toho všeho na mě bylo nějak moc a uděluji tentokrát 3 hvězdičky, resp. 2,5 – a tu poslední poloviční kvůli doslovu, v němž autor působí sympaticky skromně.

17 22.01.2021

Od začátku jsem měla pocit, že Pískový vrch je kniha pětihvězdičková. Jen jsem se mu podvědomě trochu bránila, protože udělení nejvyššího hodnocení zároveň znamená přiznání toho, jak je tahle knížka krutě, nevyhýbavě pravdivá. Joanna Batorová své postavy ani krajany nešetří. Prostřednictvím malých lidí (ve všech významech toho slova) předkládá jazykově vytříbený a dialekty a sarkasmem kořeněný náhled na několik desetiletí polské poválečné historie. Ze změti kolektivních i individuálních prohřešků i skutečných zločinů občas vysvitne naděje v podobě laskavého, vzdělaného nebo zkrátka jen nápomocného člověka. A právě z těch okamžiků se v závěru vytvoří pevné vazby, jakkoli i ty přetrvají pod tlakem vnějších okolností jen krátce, a zároveň napořád. Po prvních kapitolách jsem autorku podezírala z toho, že téma židovské, respektive antisemitské otázky ve vyprávění záměrně opomenula, protože ho pokládala za příliš senzitivní. Ukázalo se ale, že se naopak stane jednou ze zásadních linií příběhu, a i v tomhle případě, slovy románové prababičky Jadvigy, pravda vystoupá na povrch stejně jako tělo utopence.
V kompozici příběhu hrají hlavní roli ženy. Věřím ale, že si získá jakéhokoli čtenáře, který se nebojí vstřebat i nepříjemnou skutečnost. Joanna Batorová z ní strach nemá, a nebo ho možná právě tímhle způsobem překonává.

22 16.01.2021

"Jako by chtěly zdůraznit, že všechny knihy jedno jsou, když se to tak vezme: tápavé pátrání člověka po smyslu světa".
Kratinké texty zádumčivého islandského spisovatele nejsou možná v detailu pokaždé exaktně uchopitelné, ale o tápání nebo nejistotě nemůže být řeč. Několik desítek v průměru třístránkových povídek se nese v poklidném tempu vypravěčova denního snění – vzpomínek, úvah, námětů, v nichž i zdánlivě všední zážitky mají pokaždé svůj význam. Ten se občas schovává: domnělá tvůrčí krize odkrývá nesoulad v manželství, idylické vyprávění z dětství se mění v noční můru, přitahující nebezpečí ve skutečné neštěstí... Konkrétní, nebo nespecifikované ohrožení je vlastně přítomno skoro pokaždé. Naproti tomu klasický, čistý styl, který bych možná podvědomě přiřadila spíš ke staršímu autorovi, je uklidňující.
V některých případech mě napadalo, že jsem se s podobnými motivy už setkala – u Bradburyho, Murakamiho, Borcherta, Kafky, McEwana nebo Klímy. Ale i tak je to dobré, dokonce i přes tu úspornost, anebo možná právě pro ni.

10 05.01.2021

Moje první setkání s Tomem Robbinsem provázelo očekávání i nejistota. Stejně jako se tvrdí, že pro správné uchopení některých knih musí člověk dozrát, mám za to, že někdy je čtenář na určitou knížku zkrátka už starý. Třeba já ve 20 na Hobbita... Ale u románu, jehož hlavním tématem je dlouhověkost a nesmrtelnost, je to vlastně úplně lichá obava.
Parfém bláznivého tance je zvláštní knížka, nabitá pozitivní energií, neobvyklými jazykovými obraty a slovními hříčkami. Nemyslím, že jde o kalkul. Naopak mám pocit, že Robbins píše, protože chce a musí. Předkládá svůj příběh tak, jak mu připadá nejlepší (a určitě se u něj sám dobře baví), a čtenáři neponechává moc prostoru pro připomínky. Z hlediska literárních postupů je vyprávění poměrně standardní, různé postavy postupně odkrývají charaktery a motivaci těch druhých, zároveň se prolínají časové roviny, což v 80. letech jistě tak běžné nebylo, zvlášť v téhle fantaskní podobě. Struktura je na tak originální zpracování až překvapivě přehledná a překladateli se podařilo zachovat autorovu lehkost a stylovou čistotu.
Přes množství myšlenek se vyprávění nevyčerpává, naopak s přibývajícími stránkami spíš získává na síle. Jeho poselství jsou zřejmá a témata v řadě případů až nečekaně aktuální. Asi to není čtení pro každého a ani všechny pasáže nemohou zaujmout stejnou měrou, ale něco z té smršti si nejspíš odneseme všichni :-).

26 31.12.2020

K téhle knížce by mohla patřit řada přívlastků: zábavná, absurdní, živelná... Pro mě byla asi nejpodstatnější brutální upřímnost postav, kterým sice vesměs záleží na vnějším přijetí, ale nevyhýbají se trapasům, panice ani útokům – verbálním i naturalisticky skutečným. Bavila mě většina zobecňujících sarkastických komentářů, k nimž se tihle rodinní příslušníci v myšlenkách uchylovali. Čtvrtou původně plánovanou hvězdičku ale ubírám za rozvláčný a trochu násilně zinscenovaný závěr, v němž už pro mě přiřazené škatulky protagonistů ztrácely kouzlo.

10 07.12.2020

„Je to jako vrátit se do dětství, že?“ Tak se na začátku vyprávění ptá starousedlík z ostrova Gotland hlavního hrdiny. A musím přiznat, že jsem si při čtení připadala vlastně dost podobně.
I když nejsem znalec, podvědomě jsem u skandinávské detektivky čekala ne snad přímo mrtvoly ve sklepě (pak bych ji ani nečetla), ale přece jen už trochu zvykový „noir“ styl, v němž osamocený detektiv pátrá v nebezpečných městech nebo na pustém venkově, spoléhá jen na svou sílu a intuici, nejí, nespí a pokud je napětí nesnesitelné, zahání ho cynismem a/nebo tvrdým alkoholem.
Tahle knížka je ale k mé představě přímo inverzní. Inspektor, který většinou příběhu provází, je šťastně zamilovaný, optimistický a citlivý (ne-li přecitlivělý). Prací se snadno unaví, zato však spolu s autorem a kupodivu i druhým vyprávějícím, tj. pachatelem, má až obsedantní smysl pro sledování času, takže si troufám říct, že téměř na každé stránce víme, kolik je právě hodin. Je součástí poměrně rozsáhlého týmu sympatických lidí. Jejich přívětivost a jemný humor mají ale i odvrácenou stranu, protože si sice často příjemně poklábosí u párků s kaší a nezbytnou (nejlépe brusinkovou) marmeládou, případně nad skleničkou piva, ale vyšetřování se posouvá dopředu jen velmi pomalu. Také humánní přístup získává četné trhliny, když například rezignují na ochranu ohrožených osob spolu s přiznáním, že její realizace je nad jejich síly. K závěrečnému rozuzlení pak dojde vlastně jen v důsledku úvah nejpodivnějšího z nich…
Až na tu sérii vražd je to idylický, až pohádkový obrázek Skandinávie, navzdory tomu, že i zdejší staříci mají na kuchyňských dečkách vyšitý nápis „Každý den má dost svého trápení“. A já si ji takovou přeji, takže jsem vlastně s knížkou spokojená.

14 01.12.2020

Konečně zpátky v literárním světě, radovala jsem se na úvodních stránkách, než mě nadšení pozvolna opouštělo… Giordanovo vypravěčství je sebevědomé a jazykově vytříbené, i když strukturu místy trochu odbyl – v zájmu konkrétní výpovědi, která pro něj v tu chvíli byla důležitější.

V románu se vrší řada témat, která mi nejsou vždycky blízká, a tak jsem si zprvu říkala, že asi z toho, tedy z mé konformity a autorovy nevázanosti, pramení ten neklid při čtení. Ale je v tom něco víc, snad egoismus téměř všech postav, které na sebe i v malé komunitě různě straží a nevraží, absurdně uchovávají, nebo naopak vyzrazují zásadní i méně podstatná tajemství, a sledují skoro bez výjimky jen vlastní (proměnlivé) cíle.

Poslední třetina knihy nabízí nejvíc napětí, soucitu i pochopení, navzdory výše uvedenému, a samotný závěr přináší nečekané množství symboliky.

Po přečtení Osamělosti prvočísel a Dobývání nebe mě napadá, že Paolo Giordano má nějaký zádrhel (nebo soubor zádrhelů) ve své intimní sféře, a ten se promítá do jím vytvořených postav a jejich příběhů. Těším se na jeho retro-, případně introspekci za pár desítek let, až se mu podaří ho vyřešit nebo pro něj přestane být důležitý. Protože až opadne terapie psaním, mohla by literární hodnota ještě víc vyniknout.

12 20.11.2020