Clair16 komentáře u knih

(SPOILER) Asi bych dala knížce vyšší hodnocení, kdyby byla první, kterou jsem od autorky četla. Jenže po zamyšleně romantickém Výhonku osmilisté růže a (přes všechna "ale") pozitivních Listopadových motýlech mi tenhle úvodem drsný, následně zádumčivý příběh už tolik nepřinesl.
"Než abys přestal existovat, můžeš přestat být sám sebou a stát se někým jiným," hledá pro hlavního hrdinu východisko jeho matka. Poslechne ji po svém a vydá se na cestu do válkou zničené země, aby se připravil o život právě tam, tedy ohleduplně dál od svých nejbližších.
Že svůj plán změní, je nasnadě. Jónas je ale i v dalších ohledech nevšední chlapík, který dokáže rozebrat stejně snadno vodovodní baterii jako Heideggera, a snad právě proto by měl v životě úspěch, kdyby zrovna neprocházel krizí způsobenou rozpadem manželství...
Autorka umí své hrdiny vést i shodit, stejně jako sebe samotnou, její rukopis je snadno rozpoznatelný a vyprávění nenudí. Kniha se navíc dotýká i závažných témat. Ale celá její skladba na mě působí zbytečně afektovaně, vyznění je místy patetické, jindy utopické – a realitě se pro mě vzdaluje víc než oba předcházející romány.

8 14.11.2020

Knížku mi doporučila kamarádka, a já se trochu bála, že bude prvoplánová – přes veškerý optimismus, který se v sobě snažím vykřesat, si totiž nejsem jistá, že opravdu každý má na vybranou. Naštěstí autorka hned v úvodu boří všechna potenciální klišé. Pro své vyprávění zvolila snadný jazyk, díky kterému text působí přesvědčivě. Myslím, že je za tím jak její skromnost, tak především snaha o to předat zkušenost a z ní vyplývající poselství co nejsrozumitelnějším způsobem. Z autobiografie zaměřené primárně na hrůzy prožité v období holocaustu plynule přechází k příběhům klientů z pozdější vlastní psychologické praxe, v nichž ale zároveň nachází i paralelu ke svému životu. Je zřejmé, že Dr. Egerová je velmi zvídavá, obdivuhodně silná a vitální žena, která ke všemu, čemu se věnuje, přistupuje poctivě a s obrovským nasazením. Její příběh dává naději na happy end – především pro ty, kteří se nepřestanou snažit.

17 10.11.2020

"Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny," radí jedné z hlavních postav její starší přítelkyně. A je patrné, že autorka Šikmého kostela má ke Karvinsku úzký vztah, který na stránky přenáší. Vážím si toho, že zvolila neotřelé téma, a navíc ho podložila důkladnou rešerší.

Počáteční tempo vyprávění je pomalejší, ale zhruba od poloviny knihy nabírá na intenzitě. Spletité příběhy jsou podány srozumitelně, a přestože jejich jednotlivé části nemusí být pro všechny stejně zajímavé, zůstává pověstný drápek pro udržení pozornosti zaťatý po celou dobu čtení. A to navzdory tomu, že řada postav a vlastně i širší anonymní společnost dává v čase vyniknout spíš negativním povahovým rysům.

Na knihu jsem se velmi těšila, a možná právě proto mě několik věcí zarazilo natolik, abych je tu zmínila. Předně nadbytečné opakování, a to jak "faktické", týkající se například industrializace původně zemědělské oblasti, tak čistě fiktivní, kdy se o jistých událostech ze života hlavních protagonistek dozvídáme několikrát. Pak je tu rozpor, který pro mě ubírá knize na autentičnosti. Nejen sama vypravěčka (román je převážně psaný v er-, resp. sie- :-) formě), ale i kurážné hrdinky posouvají svými vzpomínkami a úvahami děj kupředu. Jenže tady jako by se zapomnělo, že patří obyčejným ženám, které se sice ve škole naučily číst a psát, ale vedly jen prostý život. Jak si tedy vysvětlit, že ve svém přemítání užívají slova jako iluze, existence, vize, případně sofistikovaný, apokalyptický a nebo dokonce sentimentální? Celkově ty ženy uvažují spíše v intencích našeho současného světa...

Román je zručně napsaný a popis života lidí potýkajících se s těžkými okolnostmi vzbuzuje soucit i pochopení. Za přijetím knihy stojí kromě toho jistě i nezanedbatelný marketing, jehož nástroje mi občas připadají až naddimenzované. Mám na mysli zejména webové stránky autorky, které v palcových titulcích uvádějí četná superhodnocení, což pro mě se skromnými podmínkami horníků a jejich rodin kontrastuje až příliš ostře :-).

37 31.10.2020

Úsporné, originální povídky. Jen si nejsem jistá, co je tím hlavním důvodem, proč se od nich nedá odtrhnout – jestli děj, který jim zdánlivě dominuje, místy zvláštní výrazové prostředky, nebo poselství schovaná mezi řádky. Strhující atmosféru prvních textů střídá neméně mrazivé zamyšlení nad odvrácenou stranou lidských povah.

18 28.10.2020

Dům bez pána, to je gejzír slov a barvitých obratů, poskládaných tak, jak se dnes už nepíše. Přesto text nepůsobí nudně, čte se snadno a občas jím probleskne až nečekaná ironie nebo vtip.
Rodinná tajemství, jejichž postupné odhalování ovlivňuje životy čtyř sourozenců, vytvářejí precizně vystavěný příběh se šťastným koncem. Rodina je ovšem židovská a román se odehrává v polovině 30. let minulého století… Nálady většinové společnosti v tomto ohledu kniha neopomíjí, ale přesto zůstává především komorním vyprávěním o důležitosti vzájemného porozumění mezi nejbližšími.

Půlnoční pacient je svižnější, má rychlejší tempo, vršící se zápletku, svérázného hrdinu i břitké dialogy. Formou špionážního románu rozvíjí mnoho témat, která stojí za prvotní politickou linkou. Přes občasné myšlenkové skoky, anglicismy i uspěchaný konec je to podle mě nadčasové dílo, které má i po víc než 60 letech od svého vzniku co nabídnout.

Vzhledem k tomu, jak odbyté teď knížky bývají po stránce editační, musím pochválit výpravu společného vydání těchto dvou románů. Jazyku je zde věnována velká pozornost. S ohledem na autora je to logické, ale přesto v dnešní době už ojedinělé.

10 26.10.2020

Souhlasím, atmosféra 80. let je v Rybí krvi vykreslená tak přesvědčivě, že mě od prvních stránek vrátila do té doby s až děsivou samozřejmostí.
Ani já jsem vypravěčce stoprocentně nerozuměla v žádné z jejích poloh, ať už připomínala Kateřinu z Kopretin pro zámeckou paní, Erin Brockovich nebo alter ego Ivy Pekárkové.
Ale Jiřímu Hájíčkovi jsem po celou dobu věřila jeho snahu podat autentickou výpověď o vztazích – k přírodě, domovu, i mezi lidmi.

29 17.10.2020

Jak to, že má zrovna tahle kniha tak málo čtenářů? Možná je to opravdu tím pomalým tempem zaznamenávání vzpomínek, nebo popisem způsobu života, který už zaniknul... Sama mám ale takové knížky nejradši. Josef Škvorecký tvrdil, že skutečná literatura je denním sněním, a podle mě to právě romány jako Obzor dokládají.

Stejně jako válečná fronta, která prochází v nevelké, ale přesto dostatečné vzdálenosti od vesnice, v níž se děj odehrává, zůstávají historické události v příběhu jen kulisami. Ale přesto jsou přítomné prostřednictvím každodenních situací, břitkých rozhovorů, dlouhých monologů postav... I nejmenší detaily věrohodně dokreslují atmosféru konce 2. světové války a následujících let.

Vyprávění není prvoplánově nostalgické, je jen procítěné, klasické, propracované – a obohacující.

11 12.10.2020

Nenápadná knížka, na kterou bych asi nenarazila, nebýt pochvalných recenzí tady na DK – děkuju :-). Žánrově je obtížně zařaditelná, může být detektivkou (bez vyšetřovatelů), psychologickým thrillerem anebo americkým příběhem rodiny odvedle s překvapivým vyústěním ve stylu filmu Disturbia. Namísto jeho ironických pasáží v tomhle vyprávění ale převládá smutek, jakkoli se tu dají najít i střípky humoru. Stejně jako recenzující níž musím vyzdvihnout prokreslenost postav a jejich motivů, působících mnohdy až autobiograficky. Předivo náznaků a náhod je zprvu snadno prokouknutelné, ale v průběhu čtení přesto dokáže překvapit a udržovat napětí.
Různá poselství knihy jsou pro mě snad srozumitelná, a tak mě jen zajímá: máte někdo vysvětlení pro to, že 3 postavy v knize (vlastně 4, počítáme-li příjmení obou manželů), nosí jméno Erwin? :-)
Myslím, že kniha není z těch, ke kterým by se člověk vracel, ale svou stopu vzhledem k přesvědčivě popsaným myšlenkám a pocitům protagonistů zanechá.

13 28.09.2020

Pokud se budete chtít do Stehlíka pustit, zvažte, že má bezmála 730 stran. Text je navíc velmi hutný, i když ne vinou rozsáhlých popisů nebo úvah. Vyprávění je srozumitelné a poutavé, jen zkrátka nezvykle, "kondenzovaně" detailní.

Příběh vypráví Theo Decker, 13letý kluk a později mladý muž, který v krátkém sledu přišel o milující matku, od které získal mimo jiné lásku k umění, a otce, jenž ho naopak obdařil nestabilitou a náklonností k návykovým látkám. To je ale hodně zjednodušené… Jakkoli se ve vyprávění vlastně (navzdory dramatickým okolnostem) den po dni zas až tolik neděje, má v sobě určitý magnetismus, který přesvědčuje k dalšímu čtení. Za tuto poutavost jsem byla odhodlaná udělit 5 hvězdiček i přesto, že mi kousíček těžko definovatelného fluida přece chyběl. Kdybych měla vybrat přirovnání ze světa filmu, který by se tematicky aspoň zčásti přibližoval, čekala jsem, že dostanu Následky lásky, a zatím přišel Crash… Přesto jsem Theovi upřímně přála, aby našel svoje místo v životě. Jenže předposledních 100 stran nečekaně přineslo změnu žánru a vzalo si příklad řekněme z Dívky hrající si s ohněm (autorka ji dokonce prostřednictvím Borise, Theova přítele, s náznakem despektu zmiňuje), aby vyústilo v Kamaráda do deště… Naštěstí závěr obsahuje ještě asi 30 stránek navíc, jenže v nich se čtenářovi sice zase dostává pár zajímavých myšlenek, ale také vysvětlování, kterého opravdu není zapotřebí.

Přes smířlivé vyznění románu mě takový skok mrzí a nutí hodnocení snížit. Varovat musím také ne snad přímo před překladem, ale rozhodně před až neuvěřitelně odbytou editorskou prací. Ačkoli tiráž uvádí kromě odpovědného redaktora dokonce i jméno korektora, obsahuje kniha trestuhodné množství chyb, které by byly ostudné i v brakovém titulu, ale u svazku ověnčeného Pulitzerovou cenou jsou nepochopitelné.

13 22.09.2020

Při čtení jsem si několikrát vzpomněla na film Adamova jablka. Není knížce podobný tematicky, ale spíš ji připomíná jakýmsi posunem reality, který podtrhuje vyznění příběhu. Ten se zprvu odvíjí až překotně a rychlé tempo krátkých kapitol brzdí jen vzpomínky psané v kurzívě. Od začátku cesty po ostrově se postupně zpomaluje děj a spolu s tím i zklidňuje hlavní protagonistka. Krkolomné zvraty v jejím chování pro mě nebyly tak důležité, mnohem víc jsem si užívala podprahový optimismus a (ne)určitou roztomilost, která bývá severským vyprávěním tohohle typu vlastní. A co mě bavilo moc, byla lingvistická linka. Kdo někdy odevzdával korekturu textu, určitě se setkal s podobnými reakcemi (a dilematy) jako hlavní hrdinka... Navíc je podle mě kniha napsaná tak dobře, že s povoláním multi-překladatelky koresponduje. Autorka pozoruje a popisuje, nevysvětluje, ani nesoudí – a nebudu to tedy dělat ani já :-). Uděluji 3 a 3/4 hvězdičky.

7 26.08.2020

Kdybych měla téhle knížce dát jediný přívlastek, zněl by, trochu otřepaně, „skandinávská“. Je v ní řada příznivých detailů i postojů, které pro mě právě Skandinávii symbolizují: severská příroda, samozřejmá úcta k lidem, zvířatům, práci, jazyková úspornost, jemný humor… Na druhou stranu ale nechybí těžší tóny, náklonnost k alkoholu, sentiment, uzavřenost, vztek, smutek.
Přála jsem hlavnímu hrdinovi, že opustil vyhnanství, které si sám naordinoval, a přestal se bát něco cítit. Ale tak dobrý dojem, jak bych chtěla, ve výsledku z knížky nemám. Ani ne tak vinou repetitivních úvah nebo občas příliš vykonstruovaných dialogů, ale spíš kvůli všudypřítomné tísni, která na mě při čtení padala.

11 20.08.2020

Kdysi jsem četla recenzi k filmu Titanic, která s nadsázkou doporučovala sledovat ho v páru. Zatímco pánové by si přišli na své v úvodní části, v níž mohou obdivovat jak technickou vyspělost snímku, tak lodní stožáry, šrouby a širé moře, dámám by naopak postačilo zaměřit se na děj zhruba od poloviny, kdy se do centra pozornosti dostává milostný příběh. Vzpomněla jsem si na tu noticku při čtení Skály, která má ale spektrum ještě širší a dokázala by si získat celou rodinu. Maminka by se mohla ponořit do příběhu první lásky, která se stane osudovou, otce by zaujala dobrodružná část, tj. výprava mužů na lov ptáků. Sestra, chystající se v rámci studií do Skotska, by ocenila dokonalý místopis i popisy krajiny a brácha, studuje-li medicínu anebo je jen tak trochu podivín (snad neškodný), by se začetl do detailního popisu pitvy. Pro babičku zbývá pár kulinářských specialit, byť z trochu kuriózních zdrojů, a strýček právník by snad měl co říct k testům paternity. Na dědu by zbyly jen drobky detektivního pátrání. Teta psycholožka by měla práce nejvíc, s (ne)funkčními vztahy, traumaty z dětství, amnézií a temnými zákrutami lidské duše vůbec... Velké, ale béčkové finále, které si mimochodem přímo říká o filmové zpracování, by si pak mohli užít všichni společně.
Peter May rozhodně umí psát poutavě a s lehkostí. Kromě evidentního obeznámení se s prostředím se jistě poctivě připravoval i na samotné zpracování, nejen tematicky, ale i pokud jde o strukturu, vazby mezi jednotlivými postavami nebo časovou osu.
Přesto je pro mě výsledek diskutabilní a hodnotím ho třemi hvězdičkami – nejvíc za kapitolu o ztrátě rodičů. V hypotetické rodině bych totiž asi byla vzdálenou sestřenicí, která má ráda silné a zároveň uvěřitelné příběhy.

12 15.08.2020

Až při čtení jsem si uvědomila, že jsem jako dítě vyhledávala příběhy o horách a horolezcích; čím víc sněhu v nich bylo, tím líp. Proto mi zdejší popisy krajiny ani života v extrémních podmínkách vůbec nevadily. Větší problém jsem měla se vztahovou rovinou, tím spíš, že knížku instinktivně pokládám do značné míry za autobiografickou. Pietro opouští svého otce, aby se časem v mnoha směrech vydal v jeho stopách. Má rád samotu, ale jakmile by měl potřebný čas a prostor odpoutat se a utřídit si myšlenky, už uvažuje o tom, jak by v místě odtrženém od civilizace uspořádal komunitní život. Samostatnou kapitolou je jeho vztah k ženám, které jsou ve většině případů bezejmenné a bezvýznamné, až jsem se nemohla zbavit myšlenky, že Monte Rosa je pro Pietra tak trochu „Zkrocenou“ horou… Zkrátka mě napadalo, že ta až okázalá necitlivost musí být způsobená nedostatkem pozornosti, ať už od otce, nebo od Bruna. Přesto uděluji 3,5 hvězdičky za nápad i odvahu.

10 10.08.2020

Asi jsem jediný divák v české kotlině, kterému se nelíbila Teorie tygra. Prostředí mě iritovalo a hercům jsem v jejich úlohách nevěřila. Naproti tomu „opozdilec“, čtyřiasedmdesátiletý Désiré, si mě okamžitě získal. Myslím, že nemá smysl klást si spolu s autorem doslovu otázku, jestli je postavou kladnou, nebo zápornou, protože i on sám by si určitě detailně uvědomoval nedostatky takové klasifikace. Někdejší knihovník došel až k rozhodnutí překročit řeku Styx, a to pozvolně, aby se na cestu mohl v klidu připravit, a až v samém závěru se odhodlal proces ještě o něco urychlit. Jeho vyprávění je navzdory okolnostem svižné, plné postřehů, nápadů a sebeironie – a občasné ostře sarkastické poznámky ho jen dotvářejí. Nejen námětem, ale i stylem se knížka trochu podobá Hamletovi z West End Avenue nebo Dějinám lásky, které jsou ale vyzněním pozitivní.
Jednu hvězdičku z původně plánovaných pěti strhávám za z mého pohledu zbytečně akcentovaný závěrečný rozhovor s „kápem“, jakkoli mu rozumím jako snaze ukázat jednoznačnost postoje hlavního protagonisty, který se nevzdává etických hodnot ani v nejvypjatější situaci.

20 06.08.2020

Téměř padesátiletá historie jedné středostavovské irské rodiny. Nápad rozčlenění do 7 kapitol podle letopočtů, které byly pro Declana a jeho blízké signifikantní, se mi líbil – i tak máme možnost důkladně poznat všechny hlavní progatonisty i politicko-společenský rámec, který příběh dotváří.

PS: Český překlad Terezy Límanové, podle dostupných informací manželky autora, ke škodě knížky obsahuje větší než malé množství překlepů, gramatických a naneštěstí i faktických chyb (viz duben 1968 namísto srpna, příjezd z/do Irska, výměna řečníků a podobně).

PS2, (možná) odpověď ke komentáři pajaroh níž: Z mého pohledu má úvodní pobyt v nemocnici hned několik významů. Pro mladého muže, který právě plánuje nástup do prvního zaměstnání, byl nečekanou překážkou, s kterou se uměl vyrovnat. Kromě toho tam za ním poprvé přijela jeho budoucí žena a začal tak jejich vztah. V závěru knihy se tam Declan znovu ocitá, v prostředí městečka, které je mu tou dobou už vlastně neznámé, obklopený podporující rodinou, a zároveň v situaci, kdy všechno, co vybudoval, prochází (vykonstruovanou) vnější revizí. "Starý" svět nenávratně mizí a pomyslný kruh se uzavírá...

9 04.08.2020

Když jsem knihu začala číst, připadalo mi, že by mohla být uměřenější. Rušila mě velikost písma, gramáž stránek, množství citovaných pramenů, rozmanitost stylů... Nezdálo se mi šťastné vytvářet fiktivní příběh na podkladě skutečných, a přitom nejednoznačných událostí. Ani samotný dialog psychologa a dlouhodobě internované pacientky / vězenkyně pro mě nebyl úplně uvěřitelný, protože přes absenci vzdělání a prakticky i životní zkušenosti to byla Grace, která lékaře od prvních stran převyšovala v úsudku, glosách, slovní zásobě i charismatu.
Celý předpoklad jejího "věznění" v modu dopoledního úklidu v domě ředitele věznice (bez jakékoli kontroly) a odpoledního povídání s psychologem tamtéž je samozřejmě i v dobovém kontextu popsaném v románu dost iluzorní. Ale její příběh je přesto strhující, nejen pro dramatické momenty, ale (aspoň pro mě) i pro maličkosti, entuziasmus, s kterým popisuje běžné povinnosti jako obšívání knoflíkové dírky nebo bělení prádla. Román ale zároveň otevírá i závažnější témata, související především s rolí přisuzovanou ženám v polovině 19. století.
Ano, i mě si omotala kolem prstu – ne Grace, ale Margaret Atwoodová, díky své řemeslné zručnosti, vytváření napětí i zajímavým postřehům představovaným různou formou. Takže se ani neptám, jestli je to jen oddechová, nebo seriózní literatura – každopádně jde o čtení, které má náboj i myšlenku.

20 31.07.2020

Nejde o ryze odbornou publikaci, ale možná právě proto bych knížku doporučila zejména těm, kteří se s Jungem teprve seznamují. Kniha shrnuje jeho životní příběh, představuje rodinné poměry i osoby, které ho formovaly... Nabízí možnost poznat Jungovy postoje, vizionářské myšlenky, inovátorství – ale zároveň ukazuje i jeho povahové vlastnosti, v kterých se můžeme poznat :-). Poctivě zpracovaný životopis.

9 27.07.2020

Při tomhle hodnocení mám vyloženě špatný pocit. Kdo jsem, abych mohla dát 2 hvězdičky F. S. Fitzgeraldovi? Ale smutná pravda je, že je to jedna z mála seriózních knížek, které jsem nedočetla. Náhodně poskládané obrazy setkávání protagonistů, kterým bych nejradši uchystala necky prádla, aby měli nějakou činnost... Ale jednou to třeba ještě zkusím.

14 27.07.2020

"To já radši tvou dcerku, Ještěrku"... Osnovaná pomsta opuštěného manžela má zábavné i temné momenty, ale podobně jako v Kunderově Žertu vlastně není pro příběh klíčová. Podstatnější jsou vypravěčovy úvahy, postoje – a originální způsob jejich zapisování.

10 27.07.2020

Tahle knížka mě spolu s britským filmem Teď se nedívej asi už navždycky odradila od touhy podívat se do Benátek. Námět je ovšem oproti snímku jiný, založený v mnoha ohledech na srovnávání mentality severu a jihu Evropy. Severská zodpovědnost a preciznost je autorovi pochopitelně bližší, i když ani finské protagonisty nešetří...

8 27.07.2020