Clair16 komentáře u knih
Klasika, kterou asi není třeba obšírně představovat. Vypointované povídky, někdy jen potměšilé (Farářovo potěšení), jindy záludně detektivní (Skopec na porážku), ale vždy výborně napsané a přinášející překvapení. Mou nejoblíbenější je Cesta k nebesům, věřím, že ne z touhy po odplatě, ale jen po rovnováze :-).
Dostupnost Neue Zürcher Zeitung jako důkaz pro (ne)snesitelnost malých měst, zákruty obsedantně-kompulzivního chování, ale nad všemi těmito popisy stojí pevné přátelství, sdílení hodnot a pochopení... Kritický, ale zde zároveň i smířlivý Thomas Bernhard.
„Měl jsem samozřejmě rád knihy, v nichž se životní pravdy snoubí s krásou jazyka,“ říká hlavní hrdina při vzpomínce na své studijní roky. A tahle kniha určitě obě kritéria splňuje, je skvěle napsaná a řada výroků z ní by stála za zapsání. Autor jako by zároveň objevil nový styl, který je mimo jiné založený na principu určitých náznaků. Ne že by informace proplouvaly mezi řádky, vše je naopak obsaženo ve slovech. Netvrdím, že číst ji je vždy jednoduché, některé úseky se zdají být nepřiměřeně dlouhé a pro děj tak nepodstatné, až si říkáte, proč tam vlastně jsou. Ale zpětně si uvědomíte, že i ony měly svůj význam a pomohly dokreslit postavy i okolnosti tak, že je před sebou vidíte skoro plasticky.
Příběh katolického kněze středních let, který v převážně protestantském skotském městečku zažívá neobvyklý rok, sestává z bilancování jeho vlastního života i popisu nových zážitků. Otec David Anderton je velmi inteligentní, stejně jako nepochybně autor knihy. Neprojevuje se přitom arogantně, ale naopak skromně, empaticky, jen v mnoha případech ne dost jednoznačně nebo rozhodně, což vede i k událostem, které postupně dodávají jeho počátečním úvahám a vzpomínkám nový rozměr. Vše, co knížka předkládá, rodinné vztahy, osudy dalších postav, otázky náboženství, politiky, ale například i psychologie davu, popisuje vypravěč s citem a vyrovnaností pozorovatele, který upřednostňuje zájmy jiných nad vlastními.
U některých pasáží (zvláště úvodních a pak těch pojednávajících o studiu na Oxfordu) bych si to nepomyslela, ale bezprostředně po dočtení mám v plánu se ke knížce v budoucnu vrátit. Hodnotím 4,5 hvězdičkami, tedy 90 procenty.
Komorní příběh o zdánlivě bezproblémovém vztahu matky a dcery, který zaznamená zásadní obrat v momentě, kdy se chce dcera osamostatnit. Způsob vyprávění připomíná filmy ze série Dogma 95.
Mám moc ráda knížky Tany Frenchové, i když se k nim prakticky nevracím. V tomto jediném případě jsem byla trochu zaskočená výchozí zápletkou, tj. absolutní podobou oběti a vyšetřovatelky. Ne že by byl příběh špatně napsaný (to T. French ani neumí), ale ten základní motiv včetně infiltrace policistky "v přestrojení" mi připadal zbytečně laciný a rušil mě i při dalším čtení.
Neotřelá love story, kterou doplňuje detailně popsaná atmosféra (nejen jazzových klubů) New Yorku v 30. letech minulého století, jak ji známe například z některých filmů Woodyho Allena.
"Pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním." Rozsáhlý román nepostrádá humor, nadhled ani napětí. Přes vykreslené dobové souvislosti ho nelze pokládat za autenticky historický – mnohem víc je příběhem o tom, že bohatý vnitřní svět si silný člověk dokáže zachovat navzdory víc než nepříznivým vnějším podmínkám.
Kniha, která mě kdysi oslovila na zapadlém regálu antikvariátu – a až po jejím přečtení mě překvapilo, že ji do svých přednášek zařadil náš roztržitý a domněle usedlý profesor filosofie. I když základní dějová linka (výměna stárnoucí, lehce hysterické manželky za mladší model) zdánlivě mnoho prostoru nenabízí, věřím, že vás vyprávění stejně jako mě zaujme od první stránky a dá vám spoustu podnětů k přemýšlení o vlastním životě.
O něco starší a zkušenější Helena Součková, která je ale dál sympatická, přemýšlivá i vtipná – stejně jako moje oblíbená autorka Irena Dousková.
"Svět je doopravdy krásný, a kdybychom mohli být jinými bytostmi než lidmi, mohli bychom být doopravdy šťastni," prohlašuje hlavní hrdinka knihy, stoletá Roseanne, v první kapitole, v níž vzpomíná na své rodiče. Celý úvod slibuje silný příběh, orámovaný navíc irskou historií.
Přesto mě při čtení provázela řada výhrad. Předně, druhý vypravěč, psychiatr kliniky, v níž je Roseanne hospitalizovaná, je poněkud těžce uvěřitelnou postavou. Nejen, že jeho výrazové prostředky ani styl se od pacientky nijak neliší (ještě, že autor vždy uvádí v nadpisu, kdo je zrovna pisatelem), ale na odborníka, který v daném zařízení působí dlouhá desetiletí, je až nepravděpodobně odtržený od reality. Pacienty si vybavuje popaměti a absence záznamů o nich ho neruší; pokud se někdo ztratí nebo je obviněn z násilí, jen přihlíží a záležitost stručně komentuje. Obecně působí jako blouznivec, který by, kdyby se přece jen odhodlal k nějaké akci, mohl bez váhání sám sebe ve vlastním ústavu internovat. Zápisky staré paní jsou dějově mnohem zajímavější, ovšem samotné dějiny jsou z nich obtížně čitelné.
V poslední čtvrtině vzpomínky gradují, aby je vzápětí vystřídal neuvěřitelný závěr, v němž se mění osobnost lékaře i dosavadní způsob vyprávění. Pokud jde o rozuzlení událostí z minulosti Roseanne, chybí už jen pověstná kakaová skvrna mexického dolaru na předloktí. To bych autorovi odpustila, všichni potřebujeme naději a závěr téhle knížky obzvlášť, ale je tam navzdory "vyřešení" tolik logických nesmyslů, že nevím, co si myslet.
Chtěla bych dát 3 hvězdičky za to, že se Sebastian Berry, pokud si z nás tedy jen bez skrupulí neutahuje, zřejmě nesmírně snažil. Ale mimo záznam radím: máte-li málo času a chcete ho věnovat kvalitní četbě, nedejte na nominaci na Man Bookerovu cenu a sáhněte po něčem jiném.
Neznám nikoho, komu by se Hrdý Budžes nelíbil. Rozehraných nápadů je tam opravdu spousta, navíc míra autenticity pro všechny, kteří popsanou dobu pamatují, dosahuje maxima. Irena Dousková je skvělá vypravěčka, která umí vyvážit humor a smutek tak, aby odrážel skutečný život.
Jednodechovka, která je stylově možná bližší povídkám Ireny Douskové, než například Hrdému Budžesovi. Ale to jí na kvalitě určitě neubírá. Autorka jako obvykle vypráví promyšleně, upřímně – a je ochotná otevřeně mluvit i o bolestných tématech.
Přes poetický název je kniha souborem ošklivých, zrůdných, zcestných zážitků... Chápu komentáře níž, které si kladou otázku, proč je jejich koncentrace na poměrně malém prostoru tak vysoká. Podle mě to může mít dva základní důvody. Buď měl autor pocit, že jen tak vynikne jejich opravdovost, protože v případě jediného podobného příběhu by mohlo jít o náhodu, anebo byla i v něm větší dávka perverze, než bývá zvykem. Případně od obojího trochu. I když byl později Kosinski (mimo jiné) nařčen z manipulací, myslím, že bez ohledu na to, zda příběh prožil anebo jen vytvořil, je v jednotlivostech vlastně velmi uvěřitelný. A literárně bezpochyby kvalitní.
Oproti jiným McEwanovým knihám kašička, ale pořádně štiplavá. Sarkastický pohled na výzkum, nejen pro milovníky fyziky. Při vyslovení slovního spojení sněžný skútr se mi už asi vždycky vybaví tyčinka na rty :-).
Opravdu bych nechtěla být lékařem nebo potenciálním psychoterapeutem Iana McEwana. I jako laik se podvědomě bráním úvahám o tom, jaké podněty a úmysly se prohánějí jeho myslí. Ale nedá se mu upřít, že píše bravurně. Některé ze zdejších povídek jsou skutečně brutální, ale nečekejte potoky krve – jen esenci odpudivého, nejběžnějšího zla, které můžete potkat na každém rohu, bez vysvětlení, proč tomu tak je.
Před lety moje první setkání s I. B. Singerem. Zpočátku nenápadné povídky, které vás pohlcují tím víc, čím víc jich přečtete. Když se pak blíž seznámíte s dalšími Singerovými díly, jako byste jeho svět důvěrně znali, nejen ten "starý" polský, ale i pozdější exilový. Skvěle vystavěné příběhy a skutečné postavy, kterým věříte každé slovo a vidíte je před sebou.
Co podle mě činí tuhle knížku nezapomenutelnou, je neuvěřitelně hutný styl psaní – v jedné úsečné větě objevíte hned několik (často i šokujících) informací. Příběh je nejen pro tuto přímočarost určený možná primárně pro muže, ale věřím, že si získá i čtenářky, stejně jako mě. Slovy Hugha Granta v Notting Hillu: surreal, but nice.
Naivní. Super. se má k Dopplerovi jako Prima sezóna ke Zbabělcům. Ale to mu (ani jí) z mého pohledu nijak neubírá na kvalitě. Oslava jednoduchosti, která ale vůbec nemusí být triviální; naopak může pojmenovat, co je opravdu důležité. Odlehčené čtení, kterému neschází originalita.
Knížka, o které jsem byla přesvědčená, že zasáhne každého, ale asi to tak podle některých ohlasů přece není... Přečetla jsem ji za odpoledne a postupně sledovala, jak se příběh vyvíjí, občasné jiskřičky naděje mizí a zůstává jen nevyhnutelný závěr a smutek. Je to už pár let, a některé momenty mám pořád v paměti. I to, že jsem druhý den po přečtení stejně rychle zhltla Naivní. Super. (E. Loe), abych získala infuzi optimismu :-). Přesto doporučuji, protože přes malý rozsah je to z mého pohledu výjimečný literární počin.
Několik recenzentů níž napsalo, že měli knížku nějaký čas doma, ale její čtení zprvu odkládali, ani nevěděli proč. U sebe to vím: bála jsem se, že přes výpravné zpracování a pozitivní anotaci bude příběh něco jako zjednodušená četba nebo Slepičí polévka pro duši. Po přečtení si nejsem jistá, co vlastně napsat – a nechci hlavně zkazit příjemné dojmy a zdejší vysoké hodnocení. Příběh začíná mile a musím říct, že mě víc bavila zhruba první polovina vyprávění. Ano, různé nesrovnalosti, alogismy a oslí můstky (za které kočky nemohou :-)) tam jsou. Jednotlivé kapitoly vždy na účastnících (lidských či zvířecích) demonstrují určité nešvary, které se poměrně záhy daří napravovat – a pokud ne, alespoň je ke zlepšení nakročeno... Ale na druhou stranu si říkám, že forma možná není tak důležitá a pokud obsah přiměje čtenáře k zamyšlení a usnadní mu cestu k vnitřnímu klidu, je vlastně taková knížka prospěšná. Sama raději sáhnu k jiným zdrojům, ale škodlivé čtení to rozhodně není :-).