Pískový vrch
Joanna Bator
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245672/bmid_piskovy-vrch-ROq-245672.jpg
4
227
227
Na sídlišti Pískový vrch ve slezském Valbřichu se všechno točí kolem žen. Když do města přijede ze zapadlé vesnice Jaďa Maślaková, hned na nádraží uklouzne na schodech a spadne přímo do náruče svého budoucího manžela, horníka Stefana Chmury, syna přesídlenců z východu Polska. K oltáři jde Jaďa v šatech ušitých ze záclon po Němcích a novomanželé se brzy dočkají dcery Dominiky, která se kupodivu nepodobá nikomu z rodiny, zato babička Zofia, jež celý život skrývá jisté tajemství, je z ní štěstím bez sebe... Joanna Batorová sleduje ve své nevšedně pojaté rodinné sáze sny, trápení a naděje tří generací polských žen, úzce spojené s dějinami dvacátého století od války přes éru budování socialismu až ke kapitalistickému Polsku nedávných let. Svým širokým záběrem, lakonickým i hravým, vynalézavým jazykem, sarkastickým pohledem a strhujícím tokem příběhu vyvolal román na domácí scéně výrazný ohlas a dočkal se volného pokračování a překladu do šesti jazyků.... celý text
Přidat komentář
Generační většinou tragédie. Ale tak to chodí.
Podobně hutné příběhy nejdou přečíst na jeden zátah a některé scény se i po přečtení nepříjemně vracejí.
Nemám moc ráda rodinné ságy - vždycky mají tolik postav, že k žádné nedokážu obzvláště přilnout a následkem toho jsou mi jejich osudy lhostejné, což zmenšuje můj požitek z četby. Zpočátku mi takto široce rozkročený připadal i Pískový vrch, ale autorka přeci jen po delším úvodu postavila do popředí Jaďu a její dceru Dominiku, kolem nichž množství rodinných příslušníků a vedlejších postav kroužilo a dotýkalo se jejich osudů. To mi vyhovovalo a umožnilo si k těmto dvěma ženám vypěstovat vztah, a stálo to za to, rozhodně ano. Hutný text se nečte zrovna rychle, musíte mu věnovat pozornost a vychutnávat si ho, ale odměnou vám bude mnohovrstevnatý obraz totalitního Polska a jedné obyčejné rodiny. Bez falešné nostalgie a patosu.
Takéto knihy obľubujem. Životy viacerých generácií, v tomto prípade dej prebieha od povojnového obdobia cca 50 rokov, ale sem tam sa vráti do života starých rodičov hlavnej postavy Jade. Valbřich - pôvodne Wallenberg, patril do roku 1945 Nemecku, potom Polsku a sťahujú sa tu Poliaci z východnej časti. Pískový vrch je sídlisko v tomto meste. Dej je sústredený hlavne na ženské postavy, ktoré očakávajú krajšiu budúcnosť, ich sklamania a každodenný život. Odporúčam. A teším sa na ďalší diel - Chmurdálie.
Táto kniha bude rozhodne patriť k tým najlepším, ktoré sa mi v roku 2022 dostali do ruky. Spočiatku som mala problém sa začítať, absencia priamej reči, odsekov a nie príliš vábny font k tomu tiež neprispeli, no akonáhle som si zvykla a akceptovala tieto maličkosti, kniha ma úplne strhla.
Nevšedná sága o troch generáciách poľských žien na pozadí dejín 20.storočia od éry budovania socializmu až po kapitalistické Poľsko nedávnych rokov, vyrozprávaná očarujúcim a originálnym jazykom, rozhodne stojí za pozornosť. Nečudo, že získala cenu za preklad, naozaj radosť čítať každú jednu vetu.
Ak máte radi dobré príbehy a rozvetvené ságy, určite po knihe siahnite. Mne už nezostáva nič iné, len pustiť sa do voľného pokračovania pod názvom Chmurdálie.
Přečteno téměř na jeden zátah. Krásný jazyk, povedený překlad. Ty paralely, jak to bylo v PLR a ČSSR jsou hodně podobné. Nicméně jsem ráda, že jsem se narodila, kde jsem se narodila... Při čtení se přesně vybaví pocity, touhy, chutě, vůně/smrady.... V bezpečí ušáku se člověk může zanořit do tehdejšího bahna a pak se zase pěkně vynořit.
Je to opravdu tak, že začíst se do této knihy i mě trvalo delší dobu. Určitě k tomu přispěl způsob psaní a i velký počet postav. Ale knihu jsem dočetla a nakonec se mi docela příběh žen tří generací docela líbil.
Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst, ale jsem ráda, že jsem vydržela, protože nakonec mě osudy několika generací žen úplně vtáhly.
Kde začít.. Kniha na mne zpočátku působila hrozně chaoticky a styl psaní mě odrazoval v další četbě. Ale asi v půlce jsem si zvykla a text začala doslova hltat. Ty slovní obraty, postranní uličky, které rádoby nikam nevedly, ale naopak se v nich ukryvalo vše důležité. Myslím, že je to velice podařené dílo, které ale nemusí každému sednout.
(SPOILER)
Intenzivní příběh babičky, matky a dcery v Polsku 2. pol. 20.století. Joanna Batorová má neskutečný dar popsat pocity a atmosféru velmi úsporným stylem, přesto se cítíte, jako byste tam byli s ní. Občas v knize zazní krátký úsek vzpomínek na prarodiče (emigrace ze Lvova), škoda, že se to víc nerozvinulo, ráda bych se dozvěděla více.
No a konec byl vcelku překvapivý.. hlavně scéna Zofie a Ignáce (ale opravdu uhořeli? Nepovedla se nějakou náhodou jejich záchrana?). A na to, jak dlouhou část věnovala autorka Dominičinému dospívání, tak konec mi taky přišel uspěchaný. Vrátil se Adam z Itálie? Pochopila jsem správně, že se Dominika přestěhovala do Německa a následně vzala Jaďu s sebou?
Mnoho otázek.. :-) Ale krásná, opravdu nezapomenutelná kniha.
Ovšem chování lidí ke zvířatům je tam opravdu barbarské.
Pískový vrch a Chmurdálie jsou romány založené na pečlivém pozorování a analýze mezilidských vztahů. Krásným, mnohdy vtipným a originálním jazykem popisuje rodinné a mezigenerační vztahy několika generací různých rodin. Popisuje vzájemné soužití, konflikty a pozoruje jejich působení v čase. Věřím, že může být pro spoustu lidí dost inspirativní.
K tomu všemu Joanna Bator přidává krásné literární zobrazení obyčejných okamžiků. Takový popis kontrastu, při západu slunce nad šedým Valbřichem je nezapomenutelný. Joanna Bator dokáže to co umí málokterý spisovatel, umí zachytit sílu okamžiku a ze zdánlivě obyčejných věci udělat věc neobyčejnou .
No upřímně,ze začátku mi chvilku trvalo než jsem se začetla,ale pak jsem se zase nemohla odtrhnout.
Moc se mi to líbilo a potvrzuji že je to kniha spíše pro náročné čtenáře.
A ještě se přiznám,že jsem si ani nevšimla absence přímé řeči,to jsem zjistila až po přečtení zdejších komentářů.
Z jazyka, který autorka používá, se mi tajil dech. :) Smekám před její schopností udržet vysokou literární úroveň až do konce. Krásné, smyslné, svižné čtení, které ale není pro každého.
Polskou literaturu vůbec neznám, pokud se nemýlím, byla Joanna Bator mou první čtenou autorkou z této oblasti. Z oblasti, která by mi, díky mým kořenům, měla být paradoxně dost blízká. Zarážející pro mě bylo (ač asi nemělo), jak strašně podobný byl historický vývoj náš a našich sousedů. Všechny ty odkazy, které se knihou mihly, mi evokovaly vlastní dětství. Autorka na bezmála 400 stranách vskutku umně spletla příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou ženy. Ženy různých názorů a ideálů spojených rodinným poutem. Kolorit charakterů působí neskutečně realisticky a byť převládají šablonovité postavy, mnohdy i ony překvapí. Dlouho jsem se nesetkala v románu s tím, že by autor budoval tempo tak nahodile – když už jsem měla pocit, že všemu rozumím, že už bylo odhaleno vše podstatné, že teď už jen v poklidu dočtu ke konci – Bator tasí téměř v závěru další eso z rukávu a jsem proto moc ráda, že vznikl další díl. Tematicky pokrývá otázku pře/o/dosidlování (dosaďte si, jakou předponu chcete) specifické oblasti Slezska poznamenané těžbou uhlí, generačních rozdílů, genderu a názorů na něj, náboženství a vnímání církve a mnohých jiných. To vše spolu se specifickým barvitým jazykem plným neočekávaných metafor, přirovnání, slovních hříček i kousavého humoru činí z Pískového vrchu jednu z nejoriginálnějších knih, jaké jsem kdy četla. Nejsem v tomhle ohledu až tak všímavá a určitě by si více překladatelů zasloužilo v recenzích „kredit“, tentokrát si ale neodpustím vypíchnout Ivetu Mikešovou jmenovitě.
Tato kniha byla na mém seznamu “knih k přečtení” již celkem dlouho. A musím říct, že mě úplně pohltila. Vrátila jsem se o několik desetiletí zpět ve svém životě a při čtení se mi vybavovaly nejen detailní obrazy, ale i vůně dětství.
Četba je náročnější, jazyk skvostný a příběh…jako by vám ho vyprávěla babička u kávy s bábovkou.
Jedním slovem, je to "divné" čtení. Začala jsem před nedávnem číst a odložila. Pak mi dcera řekla, že se jí to líbilo a tak jsem to zkusila znovu od začátku. Zajímavé historické reálie, ale mě to místy nebaví, zatím mě nezaujala žádná hlavní postava, jejich chování mě dráždí, někdy je to až nechutné. Kniha se mi nelíbí a vracím ji nedočtenou.
Nezvládla jsem dočíst. Velmi obtížné čtení. Nevadí mi absence přímé řeči, ale nedokázala jsem se sžít s jazykem autorky a jejím vyjadřováním. Nepochybně má bohatou slovní zásobu, já jsem ale na několik pokusů horko těžko četla po pár stránkách a při tom jsem měla pocit, že čtu jen změť vzpomínek, myšlenek, postavy byly podivné, plné beznaděje, nechápala jsem jejich chování. Po 130 stranách jsem vlastně vůbec nechápala děj a shrnula bych předchozí události do 10 vět. S touto knihou jsem se prostě nepotkala.
Od začátku jsem měla pocit, že Pískový vrch je kniha pětihvězdičková. Jen jsem se mu podvědomě trochu bránila, protože udělení nejvyššího hodnocení zároveň znamená přiznání toho, jak je tahle knížka krutě, nevyhýbavě pravdivá. Joanna Batorová své postavy ani krajany nešetří. Prostřednictvím malých lidí (ve všech významech toho slova) předkládá jazykově vytříbený a dialekty a sarkasmem kořeněný náhled na několik desetiletí polské poválečné historie. Ze změti kolektivních i individuálních prohřešků i skutečných zločinů občas vysvitne naděje v podobě laskavého, vzdělaného nebo zkrátka jen nápomocného člověka. A právě z těch okamžiků se v závěru vytvoří pevné vazby, jakkoli i ty přetrvají pod tlakem vnějších okolností jen krátce, a zároveň napořád. Po prvních kapitolách jsem autorku podezírala z toho, že téma židovské, respektive antisemitské otázky ve vyprávění záměrně opomenula, protože ho pokládala za příliš senzitivní. Ukázalo se ale, že se naopak stane jednou ze zásadních linií příběhu, a i v tomhle případě, slovy románové prababičky Jadvigy, pravda vystoupá na povrch stejně jako tělo utopence.
V kompozici příběhu hrají hlavní roli ženy. Věřím ale, že si získá jakéhokoli čtenáře, který se nebojí vstřebat i nepříjemnou skutečnost. Joanna Batorová z ní strach nemá, a nebo ho možná právě tímhle způsobem překonává.
Kniha je psaná poměrně originálním stylem s mnoha neotřelými obraty a obrazy, které celkem silně působily na smysly - opravdu se mi živě vracely vzpomínky na ta období, která jsem sama zažila. Oceňuji, že reálný socialismus u autorky není ani barvotiskově idealizovaný ani démonizovaný - popisuje ho jako dobu, v níž zkrátka lidé žili, jak uměli - stejně jako v dobách jiných. Silnou stránkou jsou také postavy, které vycházejí nesmírně plasticky a lidsky. Líbil se mi i autorčin humor, který se textem proplétá, i když je místy dost hořký. Člověk sleduje jednotlivé postavy, jak se pokoušejí přežít a realizovat své sny, aby často skončily s prázdnýma rukama. Někdy má tendenci se nad jejich pinožením pousmát, než mu dojde, že je na tom často možná podobně... Moc povedená kniha.
Osobité líčení životů tří generací polských žen, vzájemně propletené a vykreslení v živých, místy až syrových barvách. Chvíli mi trvalo,než jsem si na zvláštní styl bez přímé řeči zvykla a příběh hrdinek mě pořádně chytl asi až ve třetině a smysl mi začal dávat až za polovinou. Jsem ráda, že jsem to nevzdala, a hodnotím plným počtem a doporučuji těm, co chtějí okusit nevšední zpracování rodinné polské ságy.
Pískový vrch
Hlavní dojem z knížky: Trefný cynismus a obdivuhodný překlad do češtiny. Dobře vykreslené povahy. Měla jsem si psát jména postav, autorka se k nim vrací a mně dělalo problém vzpomenout si, kdo je kdo. Zvláštní kniha. Někdy uprostřed jsem si přála, ať už je konec, ale s blížícím se koncem se mně líbila čím dal víc. Chmurdálie už mám doma.