Vybledlá krajina s kopci
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388131/bmid_vybledla-krajina-s-kopci-XT0-388131.jpg
4
259
259
Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě vykresluje zdánlivě prospěšnou, ba důstojnou uměřenost japonské a britské povahy a zjišťuje, že je jejím nositelům spíše na škodu, protože ve skutečnosti odtažitého člověka i jeho okolí drtí. Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Po ulicích se ploužily mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě našel sílu posunout se dál. Ecuko si vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Poddajnou ženušku tehdy snad mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtěly z města vypálených stínů za každou cenu pryč. Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma dovedly drama těhotné Ecuko ke kafkovskému vyvrcholení.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
A Pale View of Hills, 1982
více info...
Přidat komentář
Aniž bych to takto plánovala, od autora jsem nejprve přečetla dvě jeho sci-fi (Klára a Slunce a Neopouštěj mě), obě byly skvělé.
Při čtení Vybledlé krajiny s kopci jsem nejdřív byla rozpačitá, bylo to takové zvláštní, všechny ty úklony a zdvořilosti...
Postupně jsem ale příběhu začala propadat, až mě úplně převálcoval...
90% - "Američané nikdy nepochopili, jak to v Japonsku chodí. Ani na vteřinu to nepochopili. U nich doma se to možná osvědčilo, jenže v Japonsku to chodí jinak. Úplně jinak. Poslušnost a loajalita, to jsou hodnoty, které tuhle zemi sjednocovaly. Snad to zní nadneseně, ale je to tak. Lidé byli vázáni smyslem pro povinnost. Povinností k rodině, k nadřízeným, k vlasti. Místo toho teď máme všichni plnou pusu demokracie. Ohánějí se jí všichni, i když se chovají jako sobci a rádi by na své závazky zapomněli," říká tchán hlavní hrdinky Ecuko pan Ogata a hodně mi tím připomíná hlavního hrdinu Ishigurova románu Malíř pomíjivého světla, který se rovněž nedokáže vyrovnat s minulostí a s tím, jak se Japonsko následkem událostí druhé světové války změnilo.
Jenže přestože mám několik Ishigurových románů již za sebou, z této vcelku útlé knížky, která je jeho prvotinou, budu mít ještě nejspíš docela dlouho zamotanou hlavu. Vše se zdá jasné - stárnoucí Ecuko po sebevraždě starší dcery a návštěvě té mladší v Anglii, kam se kdysi z Japonska odstěhovala, vzpomíná na dobu, kdy byla v poválečném zničeném, a přesto pomalu ožívajícím Nagasaki těhotná. Jako autorův typický nespolehlivý vypravěč vzpomíná na manžela, který život zasvětil práci, manipulativního tchána, majitelku restaurace paní Fudžiwarovou, která ve válce přišla kromě jednoho o všechny syny, a přece přesně tak, jako většina Japonců, nechce prodlévat v minulosti a hledí raději dopředu. Ty drobné příhody a rozhovory vypovídají o poválečném Japonsku víc, než leckterá historická kniha. Japonci nikdy nedají tak úplně najevo svoje skutečné pocity, ale když už jim v rozhovoru něco uteče, tak z toho mrazí (střípky z bombardovaného Tokya, atomová bomba v Nagasaki...).
Jenže pak je tu naprosto tajemná paní Sačiko žijící v domku uprostřed rozbahněné pustiny u řeky. A její dcera Mariko. A koťátka, kterých se holčička nechce vzdát. A jakýsi Američan Frank, který si prý Sačiko má odvézt s sebou domů. A tam jsem opravdu v koncích a dávám za pravdu kafkovské zmínce z přebalu knihy. A bohužel dost pochybuji, i kdybych román četla ještě pětkrát, že dokážu rozklíčovat, co z toho bylo skutečné a kolik jsme se z toho o Ecuko ve skutečnosti dozvěděli. Znepokojivé. Autor to zkrátka uměl podat už na začátku své pisatelské kariéry.
Četla jsem od stejného autora již knihu Klára a slunce a Neopouštěj mě a musím říci, že tato se z nich nejvíce vymyká, samozřejmě i prostředím, kde se odehrává, ale i stylem, v jehož duchu ji autor zvolil napsat. Na něm bylo oproti jiným knihám cosi více japonského, a čím to bylo, nedokážu úplně určit. Vybledlou krajinu s kopci provázela jakási snovost, tajemnost, nedokončenost a s ní i napětí, co se z příběhu vyklube. Zpočátku jsem po jeho dotčení měla smíšené pocity, protože jsem si nebyla jistá, zdali jsem jej pochopila správně, ale po přečtení interpretací ostatních čtenářů jsem se utvrdila v tom, že se jedná o mistrovsky napsané dílo, jehož nespolehlivý vypravěč si vás až do konce omotává kolem prstu. Velmi ráda bych si knihu přečetla znova s vědomím, že je potřeba více číst mezi řádky, a není pochyb, že bych v ní znovuobjevila něco zcela nového.
(SPOILER)
Ecuko, Japonka usazená ve Velké Británii, čelí velké zatěžkávací zkousce, ne první ve svém životě - musí se vyrovnat se smrti své starsi dcery. Ecuko v myšlenkach podniká dlouhou cestu do minulosti, kdy počátkem padesátých let coby mladá manželka a nastavajici matka žila v tradiční společnosti v Nagasaki, městě, jenž po svržení atomové bomby jen pomalu povstavalo z popela. Významným mezníkem se pro Ecuko stalo krátké přátelství se Sachiko, ženou v tehdejší japonské společnosti velmi neobvyklou, která navzdory nepřízni osudu se veškerým životním těžkostem postavila čelem ,a později její příklad dodal Ecuko odvahu opustit po ovdoveni Japonsko a vybudovat si život v naprosto rozdílné zemi.
Výborná kniha. Ale neměla jsem pocit, že by manžel Ecuko či tchán byli nějak výrazně manipulativní.
(SPOILER)
Moje první setkání s Kazuem Ishigurou. Kniha, která připomíná skládačku - malou změnou dílků se mění i celkové vyznění.
Příběh se odehrává převážně v Nagasaki v roce 1951. Pěkně, ale v náznacích je popsána změna japonské společnosti, střet tradičního a moderního a následky svržení atomové bomby.
V Anglii žije Japonka Ecuko. Hned na prvních stránkách se dovíme, že je vdova, manžel byl Angličan a dcera z prvního, japonského, manželství Keiko spáchala sebevraždu. Za Ecuko přijíždí druhá dcera Niki. Ecuko najednou vzpomíná na dobu, kdy čekala v roce 1951 dceru Keiko a sblížila se se sousedkou Sačiko.
To je první možnost čtení knihy - vypráví o vztahu tradičně smýšlející Ecuko (její manžel ji snad považuje za služku, připadalo mi, že daleko lepší a přirozenější vztah má se svým tchánem) a Sačiko, záhadné ženy, možná vdovy, možná svobodné matky, která má asi desetiletou dceru Mariko. Sačiko doufá, že ji její přítel, nezodpovědný opilec Frank, odveze i s dcerou do Spojených států. Obě ženy mají společné, že se kvůli manželům museli vzdát toho, co studovaly a co je bavilo, Sačiko angličtiny a Ecuko hry na housle. Nevyřčené je, co se opravdu stalo, zda malá Mariko opravdu spáchala sebevraždu.
V druhém pohledu můžeme odhalit detektivku - Mariko se Sačiko prý viděly ženu, jak topí své novorozeně. Sačiko v závěru knihy chladnokrevně utopí koťátka , která miluje Mariko, možná tedy utopila i své miminko. Mohlo by to objasňovat i její chladný a nezúčastněný vztah k Mariko a zároveň proč má Mariko různé vidiny a bojí se provazu.
Mohlo by se jednat i duchařský příběh: Sačiko i Mariko přicházejí ze světa duchů, proto Mariko vídá zvláštní ženu a nechodí do školy, proto ráda chodí ven za tmy. Mohly by i být vražedkyně dětí, jejichž vraždy nebyly toho roku objasněné.
Další možnou interpretací je možnost, že Sačiko je vlastně Ecuko a sděluje pocity, které měla před odjezdem do Anglie. V knize je dvakrát zmíněný výlet lanovkou, poprvé tam jede Ecuko se Sačiko a Mariko, v závěru je zmíněný jako výlet Ecuko s dcerou Keiko.
Myslím, že každý si v příběhu najde, jak si ho vysvětlit.
Takhle má vypadat literatura. Tenounká knížka a tolik říká, tolik má vrstev a celou dobu je o čem přemýšlet. Mnoho autorů píše tlustopisy, které se dobře čtou, ale nic nezanechají, tohle je pravý opak, kde je vycizelované každé slovo.
Autor sice vyrostl v Anglii, ale v této knize píše jako pravý poetický Japonec. Styl japonských klasiků mám ráda a teto kniha se jim velmi blíží. Geny se prostě nezapřely :-) V ostatních svých knihách už píše víc po evropsku, ale stejně dokonale. Nobelova cena za literaturu je v pravých rukou...
Pana Kazuo Ishiguru mám rád, ale tady jsme se nějak nepotkali. Jeho prvotina mi přišla příliš chladná, nezúčastněná, bez uvěřitelných emocí, jako by se všechno odehrávalo jenom na povrchu, v rovině promluv lidí bez srdce. Dialogy zvonily (a studily) jako rampouchy, necítil jsem za těmi aseptickými replikami vůbec nic, a sám netuším, jestli v tom byl autorův záměr představit nám, Evropanům, japonskou odosobněnou mentalitu, anebo jen prostá začátečnická nevypsanost…
(SPOILER)
Velmi minimalistický příběh odehrávající se během návštěvy druhorozené dcery ve vzpomínkách staré Japonky Ecuko, žijící v Anglii. Hned na začátku se dozvídáme, že její prvorozená dcera spáchala sebevraždu.
Ecuko nás ve vzpomínkách zavádí do Japonska do města Nagasaki, když byla poprvé těhotná (na město byla několik let předtím svržena atomová bomba). Vzpomíná zejména na setkání se zvláštní sousedkou Sičiko a její malou dcerou, která se sama potuluje po okolí a kolem řeky. Sičiko má v plánu odjet do Ameriky, což jí slibuje její přítel, kterého dcera nesnáší. Další linka je Ecuko doma a její neustále pracovitý a nedůtklivý manžel a její tchán, který je u nich na návštěvě.
Tahle kniha pro mě byla hodně zvláštní a tajemná, protože pod povrchem spousty strojených dialogů doslova bublá nevyřčený depresivní příběh. Hodně mi pomohl komentář jednoho uživatele na Databázi knih. Jsou Ecuko a Sičiko jedna osoba? Dá se to pochopit více způsoby.
Dozvěděla jsem se, že tato kniha se docela liší od Ishigurovy pozdější tvorby. Beru to jako velké obohacení, jak je možné vystavět příběh, kde je téměř neznatelný děj a vše se odehrává tak nějak ve skrytu a mezi řádky. Zároveň mě baví sledovat, jak vypadala první kniha pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.
Můj třetí Ishiguro (Soumrak dne, Neopouštěj mě).
Pro mě nejdepresivnější. Ten tajný příběh, co běží skrytý pod řádky, je tu zase; k tomu ale pro mě přibyla až hororová atmosféra skrytá pod zdvořilou japonskou náturou. Nebo je to jen hra na zdvořilost, kterou ve skutečnosti autor kritizuje? Smích nahrazující rozpaky nebo nesouhlas, úklony nahrazující nedůvěru, zdvořilá slůvka nahrazující nechuť, nebo dokonce nenávist?
Příběh tady plyne jako ponorná řeka, jen tu a tam se vynoří na povrch, a pak se nám zase skryje. Hodně věcí naznačeno, hodně věcí zcela utajeno. Něco si domyslíme, něco nám zůstane navždy skryto. Navíc se děj neodehrává jen ve dvou časových rovinách, ale vzpomínky Ecuko neuspořádaně skáčí i v poválečném Japonsku, stejná scéna je popsána, pokaždé trochu jinak, na začátku i na konci.
Těmi zlověstnými, opakujícími se, na první pohled nedůležitými náznaky, které ale naberou později jiné, drásavé souvislosti, mi autor připomněl našeho Ladislava Fukse.
Čím víc jsem o knize přemýšlela, tím víc nabývaly na významu ty drásavé, napůl skryté události, tím víc mě kniha zpětně děsila. A přitom je to většinou takové zdánlivě milé, zdvořilé, přátelské; ty hrůzy se objevují jen tak mimochodem….
Asi jsem měkká, ale tahle kniha mi zabrnkala na nějakou skrytou strunu.
*
„Co to máte v ruce“, zeptala se.
„Nic. To se mi cestou zachytilo za nohu.“
„Ale co to je?“
„Nic, nějaký kus starého provazu. Co tady děláš?“
„Nevezmete si koťátko?“
(SPOILER)
Stárnoucí Japonka Ecuko, která již dlouho žije v Británii, si během návštěvy své dcery z druhého manželství, s kterou si příliš nerozumí, vybavuje pár dávných vzpomínek z Japonska, nyní již dosti vybledlých.
Moje čtvrtá kniha autora, a zase skvělá. „Japonsky“ křehký příběh, kde se vlastně nic moc neděje (až na ta koťata!), text je plný japonských zdvořilostních frází a uklánění se a divně stavěných vět, takže se může stát, že to je o ničem, ale chyba lávky. V jemných náznacích i mezi řádky se kniha dotýká spousty témat; přitom nedrásá, čtenář si sám dávkuje, kolik toho k sobě pustí. Autorova prvotina, kterou můžu doporučit.
---
„Nezáleží přece na tom, kolik komu je - důležité je, co prožil. Někomu může být sto, a třeba nezažil nic.“
Od Ishigura jsem jako první četla Kláru a Slunce a ta se mi líbila. Tohle je jeho prvotina a u té jsem narazila. Nebudu předstírat, že jsem pochopila všechno, co autor chtěl říci, co ukryl mezi řádky... I když opět skvělý doslov paní Dvořákové toho dost osvětlil, příběh samotný se mi nelíbil a nepromlouval ke mně. Atmosféra je úzkostná, nepříjemná a napjatá. Věřím, že ta kniha kvality má, ale já je nedokážu docenit.
Jak ještě žít, když jste zavlečeni do události jako je válečné nacionalistické běsnění s následky atomové bomby na vaší zahradě? Jaká může být reakce žen? To je možná, i když ne zcela vyslovený, nejzazší bod Vybledlé krajiny paměti, která se uchovává v každé přiživší ženě Nagasaki 1945. Tam uvnitř nich se jedná o extremální volbu o smyslu rození a života jako takovém: otázka zda život vůbec ještě dávat, nebo ho sama končit či brát.
Skutečně zajímavý způsob jak dokázat přenesení podobné osobní volby jednoho člověka na vyjádření principů a stavů, na kterých fungovala celá rozvrácená společnost. Kdy E. se stává až ideovou, ne-li skutečnou vražedkyní malé M., což lze chápat jako vyjádření reakce mocnosti ženství v dané šílené době, ovšem době, kde se také musí žít a žije.
Tak já vyrazím proti proudu místního nadšení. Ano, vypadá to dobře, čte se to pěkně a pak... úplně vidím autora, jak se při psaní konce šklebí a představuje si čtenáře, jak se asi tváří, když jim rozkopal bábovičky.
Od prvních stránek je jasné, že v knize bude něco víc a je v ní schováno mnoho skrytých významů. Kazuo Ishiguro má dar protknout své romány velice zvláštní až snovou atmosférou, která je posmutnělá a svým způsobem zachycuje jakousi promarněnou příležitost. Vybledlá krajina s kopci není jiná a od počátku přenáší čtenáře do země, která se vzpamatovává z válečných hrůz a dopadu atomové bomby, takže nálada jakési skepse a zároveň snahy o znovuzrození se táhne celým románem. Klíčová je postava nespolehlivé vypravěčky, která vypráví životní příběh, který se mohl, ale nemusel stát a osoby v něm mohly, ale nemusely existovat. Je jasné, že autorovi o příběh tak úplně nejde, protože v něm nechává otevřených spoustu věcí a spoléhá spíš na ty, které jsou nevyřečené a o to bolestivější. Nechává nahlédnout do specifické japonské mentality a z každé stránky je cítit zvláštní smutek a jako by rezignace celé jedné generace. Název naprosto evokuje celé dílo, protože vzpomínky hlavní hrdinky jsou hodně vybledlé a její celoživotní pasivita je až ubíjející, což je ale dáno společenskou hierarchizací, v níž se nemůže nijak vzepřít svému manželovi a tchánovi. Kniha je psána čtivě a vzhledem k menšímu rozsahu v ní není ani moc vaty, jen možná různých metafor a náznaků je až příliš, proto čtení není úplně jednoduché. Ishiguro asi později napsal lepší díla, už v jeho debutu je ale znát určitá tajemnost a velmi specifická neuchopitelnost, která dochází až absurdních rozměrů a donutí čtenáře o mnoha věcech přemýšlet. Náznaků a nejasností je v něm až moc, proto asi po prvním přečtení nejde úplně hodnotit a zasloužil by si přečíst znovu a nejspíš asi úplně jiným způsobem. 70 %
Nic není takové, jaké se to zdá na počátku. Tak bych asi uvedla tento příběh, aniž bych chtěla čtenáře připravit o překvapení. Protože pečlivý čtenář bude překvapen, tím jsem si jista. A jista jsem si také, že zdejší anotace ke knize nemá nic společného s knihou Kazuo Ishigura. Ecuko rozhodně není "poddajná ženuška" (ach bože...). Mohu jen radit - čtěte pomalu, vnímejte detaily, soustřeďte se na jemné nuance vyprávění a vzpomínek. A pokud už budete úplně v koncích, najděte si rozhovor s autorem, kde o této knize - své prvotině - hovoří.
(SPOILER)
Na poli japonské literatury si připadám, řekněme, jako informovaný laik. I když šlo o mé první setkání s autorem, přistupovala jsem k němu s veskrze pozitivním očekáváním a téměř nulovou ostražitostí. Napomáhá tomu i ladění příběhu, který je hlavní hrdinkou vyprávěný tak klidným, vyrovnaným tónem…
První náraz mohou pro evropského čtenáře představovat dialogy, které jsou místy očekávatelně zdvořilé, jindy až skoro nemístně sarkastické. Na ně vzápětí navazují komplikované rodinné vztahy: zatímco malé děti se bouří, v dospělosti se k rodičům chovají více méně zdvořile, ale zachovávají si odstup. Rodiče, kteří dřív jednali z pozice síly, naopak v čase reagují nečekaně smířlivě. Zdá se, že i postavy vykazující velmi mírnou povahu dokáží bez výčitek přihlížet násilí, ať už z respektu k tradici, nebo k autoritě. A v samém závěru, kdy už čekáte jen nesmělý povzdech nad pomíjivostí životních priorit, se najednou ocitáte na pohyblivé ploše, kde si nemůžete být jistí ani identitou doposud tak srozumitelné vypravěčky.
Na vině mohou být „vybledlé“ vzpomínky, různé časové roviny i změny postojů, ale přesto zůstává řada informací skrytá – a zdá se, že při případném opětovném čtení objevíte další rozměry a významy, ale ve výsledku vždy zůstane víc možných řešení.
Jak by řekl můj někdejší profesor, je zřejmé, že jde o literaturu – a navíc neotřelý, osobní pohled na historii, která navzdory proklamacím aktérů ovlivňuje současnost. Při zpětném pohledu je až zvláštní, kolik zákoutí na tak malém prostoru ještě zbývá k prozkoumání. Hodnotím 85 procenty.
Pro mě prozatím nejlepší Ishigurovo dílo. Kniha byla čtivá, nikde se moc nezasekávala a nenašel bych část která překážela. Celá zápletka dávala smysl, nebyla přehnaně honosná, ale stejně tak nepůsobila zbytečně, ale z přesto jsem měl pocit že byla mírně upozaděná. Líbilo se mi střídání časových pohledů, protože o postavách dokázalo ještě mnohem více říct.
Postavy jsou zajímavé a svým způsobem smutné a v sobě zmateně sebevědomé. Řekl bych, že postavy a určitá nálada jsou tím hlavním, co tu spisovatel nejsilněji popisuje a co leží v centru jeho zájmu. Čtenář má pocit, že do nich vidí možná i více než ony samy do sebe. Neumí si přiznat mnoho svých bolestí a autor to umí přesto geniálně odprezentovat, aby to čtenář pochopil. Nevyslovuje. Dojdou nám věci, které chce ať nám dojdou, naznačuje opravdu opatrně a přesto víme co máme cítit. Dostane nás do nálady a pocitů, které máme dle něj mít a zvládá to bez velkolepých manýr. Nekřičí přitom na čtenáře a to umí jen málo spisovatelů.
Atmosféra je tu mnohdy hutnější než v Malíři pomíjivého světa a celý příběh má větší dopad. Není "jenom" o tom, co si společnost po válce odnesla, ale i více akcentuje přítomné problémy postav a obecný způsob fungování a přemýšlení lidí. Přesto jsem měl někdy pocit, že téma války mohlo být lépe včleněno. Zvládl to i tak dobře, ale z jeho dalšího díla vím, že to umí excelentně.
Dialogy jsou někdy až Kafkovské. Postavy si často protiřečí, ale věří tomu. Doopravdy se neposlouchají a jsou vlastně většinově dost sobecké a individualistické a krásně je tím způsobem autor otevře čtenářům.
Svět - 7/10, Zápletka - 8/10, Jazyk - 9/10, Vyprávění - 9/10, Emoce - 9/10,
Atmosféra - 9/10, Dialogy - 10/10, Čtivost - 10/10, Postavy - 10/10, Téma - 10/10
91/100
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Lekce z efektivity. Kniha nikterak obsáhlá počtem stran, což si vynahrazuje nekompromisní stěnou emocí a opisu neopsatelného. Děj je i není důležitý, podstatný je ten tlak který vytváří. Tahle v podstatě jednohubka je nelítostné kladivo.