Vybledlá krajina s kopci
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388131/bmid_vybledla-krajina-s-kopci-XT0-388131.jpg
4
259
259
Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě vykresluje zdánlivě prospěšnou, ba důstojnou uměřenost japonské a britské povahy a zjišťuje, že je jejím nositelům spíše na škodu, protože ve skutečnosti odtažitého člověka i jeho okolí drtí. Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Po ulicích se ploužily mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě našel sílu posunout se dál. Ecuko si vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Poddajnou ženušku tehdy snad mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtěly z města vypálených stínů za každou cenu pryč. Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma dovedly drama těhotné Ecuko ke kafkovskému vyvrcholení.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
A Pale View of Hills, 1982
více info...
Přidat komentář
Příběh byl zvláštní. Líbil se mi, ale zároveň jako by mě z něj mělo mrazit v zádech. Styl byl minimalistický, přesto však bylo vše důležité řečeno nebo alespoň naznačeno a zároveň si jsem z něj cítila japonskou mystiku. Co se mi opravdu špatně četlo byly dialogy, zvláště pak ty vzpomínkové, které se snažily být velmi milé/vřelé/společensky přijatelné. Nevnímám to ale jako chybu, ale o snahu naopak snahu to tak vykreslit. Konec byl neočekávaný, ale líbil se mi a kniha byla zvláštním zážitkem.
Ishiguro pise velmi zvlastnym sposobom, romany osadzuje do mixu spomienok (kde sam tvrdi, ze pamat moze i klamat a dokreslovat realitu inak) a sucasnosti (ktora vykresli nasledky minulych rozhodnuti a cinov). Tieto dve linie sa u autora prelinaju v rozpravani obvykle hlavneho hrdinu - hrdinov. V tomto romane sa mi vsak ta neistota spomienok zdala skor na skodu, emocne silne sceny stratili po par stranach logicku nit, za mna taky priemer, k tejto sa uz nevratim - co nemozem povedat o Pohrbeny obr ani Malir pomijiveho sveta.
Kniha se čte velmi dobře probudila ve mně asi nejsilnější dojmy v porovnání s ostatními díly autora. Bylo to opravdu zvláštní čtení, a to nejen díky nedořečenostem, které si čtenář domýšlí sám. Autorovo vyprávění ve mně vyvolávalo dokonce až strach, tak skvěle byl příběh vykreslen.
Z pěti románu, které jsem od Kazua Ishigura dosud četl, přestože všechny dosahují velmi vysokých literárních kvalit, tento na mě udělal nejhlubší dojem. Autor s virtuozitou sobě vlastní buduje atmosféru plnou stesku a melancholie, ale i jakési bázlivé naděje.
Příběh je vyprávěn téměř filmovou řečí; spisovatel pomocí více či méně mlhavých vzpomínek vypravěčky „nutí“ čtenáře účastnit se těchto takřka zapomenutých dějů, doslova je s ní spoluprožívat. Její oči ulpívají na zdánlivě banálních předmětech, výsečích krajiny nebo dávno proběhlých událostech, a poskytují tak čtenáři materiál ke skládání mozaiky, z níž některé kostičky možná již trochu vybledly, nebo se poztrácely. Čajový servis, housle nebo třeba pohled z okna na břeh řeky se tak pro Ecuko stávají symboly pomíjivosti.
Kniha se čte snad až příliš snadno, a proto se nedivím Isserley, že si ji přečetla rovnou dvakrát. Oči po slovech letí tryskem a mozek nestíhá si tu hloubku vychutnávat.
Silná příběh, jehož vypravování je (jak je u Kazua typické) opět silně ovlivněno "neposlušnou" pamětí. Tohle činí jeho knihy neskutečně lidské a opravdové, protože přesně tak to přeci prožíváme skoro denně, klademe si otázky jako "Bylo to tak nebo jsem si to jen domyslela?", splývají nám skutečné vzpomínky a naše přání, někdy i sny.
A mimo to kniha opět poskytuje náhled do tak odlišné japonské kultury, sem tam není jasné, co vlastně se svým životem Sačiko zamýšlí, a nakonec dokonce přemýšlíte, kdo jsou ty dvě dcery Ecuko - a kam zmizela Sačiko? Kde je její dcerka teď?
Kazuo opět nezklamal a těším se na další jeho knihy.
Atmosféra v Nagasaki krátce po válce, příběhy několika postav.... nevím, jak to vlastně dopadlo, ale nevadí mi to. Příjemné a zajímavé čtení.
Text na necelých 190 stranách je sice smutný, ale čte se velice dobře. Jen si musíte zvyknout na Ishigurovu specialitu „nespolehlivého vypravěče“. Vybledlá krajina s kopci v názvu knihy nemusí opisovat jen minulost hlavní hrdinky Ecuko - japonské Nagasaki šest let po výbuchu atomové bomby, ale také stav jejích vzpomínek. Lidská epizodická (biografická) paměť je totiž velmi nespolehlivá, klamná. Velmi často Ecuko nedokončí vzpomínku a je na čtenáři, aby pochopil, vydedukoval…
Paradoxně jsem měl možnost seznámit se s prvotinou autora až po přečtení všech jeho dalších děl. Obdivuji jeho styl psaní a vypravěčské nadání, kdy na malé ploše ( tentokrát pouze 183 stránek) dokáže rozehrát příběh naoko prostý, ale nikoliv nezajímavý. Autor mnohé jenom naznačuje, někdy nedořekne a nechává tak čtenáře přemýšlet. Ich-forma a "nespolehliví vypravěči" činí jeho romány ještě poutavějšími. Doporučuji.
Příjemné čtení, má to atmosféru - panovačný manžel a zdánlivě laskavý tchán s kostlivcem ve skříni (skutečné či domnělé ublížení kolegům učitelům), kteří stojí každý na jiné straně barikády (staré Japonsko x západní svět), ačkoli se k sobě snaží být pozorní, ohleduplní a přívětiví. Tchán ze srovnání se synem vychází poněkud lépe, ale to je spíš tím, že je nám líto starého, osmělého člověka. Supermoderní, ale přitom sobecká a rozmazlená dcera Niki. Vrcholem je však nesnesitelná Sačiko, která nad vším ohrnuje nos, nic jí není dost dobré a je neopučitelná, což ovšem vrhá špatné světlo i na vypravčku, protože sousedka je jejím předobrazem.
Knihu jsem si musela přečíst dvakrát. Poprvé jsem ji četla jako příběh. Miluji Ishigurovu metodu "nespolehlivého vypravěče", v téhle knize však byla vypravěčka nespolehlivá až moc, po přečtení knihy jsem byla rozmrzelá, že nevím, co se vlastně stalo a komu. Při druhém čtení jsem na to tedy šla jinak. Nechala jsem se unášet nespolehlivými, vybledlými, útržkovitými vzpomínkami Ecuko, teprve tak jsem si vychutnala autorův skvělý styl a snovou atmosféru knihy.
Život Ecuko vypadá tak neutěšeně, smutně… Jako by se během války život celého města a všech jeho obyvatel vymkl ze svých základů a už nikdy se ho nepodařilo usadit zpět. Opravdový domov byl zničen – jsou tu jen malé bytovky a rozoraná pustina před nimi, neúplné rodiny. Mezilidské vztahy jsou odtažité, nejen japonskou výchovou ale i trvalým napětím mezi lidmi daným válečnou zkušeností. Ani emigrace do Anglie tuto zející ránu nemůže skrýt natož zacelit. Konec románu se mi stále honí v hlavě. Nejsem si jistá, jak přesně to Ishiguro myslel – kdo byl na výletě v kopcích za Nagasaki – Mičiko nebo Keiko ? Je situace Sačiko předobrazem budoucího života Ecuko před emigrací ?
Zaujala mne od začátku az do konce.Těšila jsem se na ni,az si udělám chvilku a budu pokračovat v četbě.
Co bylo po atomovém výbuchu!? Co byl život po výbuchu v Nagasaki, v Hirošimě?
Vynikající debutový román. Tajemný příběh o ztrátě a vině, o rodinných vztazích, generačních střetech a kulturních změnách v japonské společnosti po druhé světové válce. Promyšlené vyprávění, kde vše podstatné není doslova řečeno, ale pouze naznačeno v jemných nuancích, veškerá důležitost je skryta v detailech. Jemné, melancholické a znepokojivé, Ishiguro je mistr vypravěč.
Toto setkání mnohé nepřekvapí. Je tady vidět počáteční rozvážnost a zároveň odvaha a vyjádření se jakou cestou se autor vždy ( a jedině - a jediněčně - ) bude ubírat. Je to jako by vás zasáhlo matoucí kouzlo. Svědomitý zásah strohým slohem do složitých složek lidské duše a podoby, která může být jakkoliv daleko a jakkoliv dlouho, ale má v sobě ten prvek že v sobě uchová vzpomínky i kdyby jen jako obrysy Vybledlé krajiny s kopci.
Už zde je KI čistý a věrný svým proporcím, už zde je dobrým přítelem a příkladem pro ostatní.4,5/5
Kniha nese ženské prvky, takový soft tok a ovzduší plné dobrých, ačkoliv smutných vjemů. Ovšem i zde je ten smutek čímsi ojíněný, nese se nad vším velmi intenzivně ovšem neusiluje o to aby na sebe ztrhl pozornost.
KI je přesně člověk a jenom člověk a podle tohoto předpokladu se i vyjadřuje. Jeho smýšlení není obráceno tím nebo oním směrem, ačkoliv si vybírá konkrétní témata, on sám je v nich možná stejným poutníkem jako čtenář. Umí se zarazit dřív než vyzradí víc než je bezpodmínečně nutné, nebo se zde nabízí představa že i jemu se to vše jeví jako šum z povzdálí či něco podobného.
Ishigurova prvotina, stejně vábivá a emocionálně silná jako jeho pozdější romány. Příběh o (zejména) ženských světech, o matkách a dcerách, hledání a budování domova, mužích jako důvodech pro existenci, nebo jako důvodech jeho zmaru, nebo jako důvodech okrajového potěšení... Butterfly a její doufání, matka Persefony a její žal. Příběh o zmaru, bolesti a způsobech truchlení. Přečteno rychle, ale nutno se ke knize vrátit.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Klasický Kazuo se spoustou zámlk a nevyřčených náznaků a motivů. Název je přesný, příběh totiž působí jako malířské plátno, jako japonská tušová malba krajiny nebo obraz od Williama Turnera, kde se věci jen dají tušit z náznaků a z toho jak se pozvolna vynouřují z mlhy. Doporučuji.