Clair16 komentáře u knih

Při čtení mě občas napadlo, že by se tyhle povídky daly číst nahlas při táboráku. Nemyslím to ale vůbec zle, naopak: jsou nápadité, svěží, jazykově někdy trochu neadekvátní (mám na mysli obraty některých zahraničních postav, i okolnost, že vůbec o cizince jde). Ano, i na Dahlovy antologie jsem si vzpomněla, nebo na Forsythovy Žádné stopy. Podobně jako ony mají i zdejší příběhy často pointu s etickým vyzněním, jsou ale i zábavné a hlavně (nejen kvůli závěrečné povídce s takovým čtenářem) laskavé. Krátká forma jim přihrává další body, stejně jako občasná až pohádková poetika. Třemi hvězdičkami nehodnotím proto, abych školometsky nabádala k řemeslným výškám, které jsou přítomné u Dahla nebo Bradburyho, možná to ani není účelem. Je fajn psát pro radost i výsledek takové činnosti číst.

15 08.03.2023

Snová novela, zdánlivě založená na podobnosti životů několika protagonistů. Vyprávění hlavního hrdiny alter egu jeho dávné lásky ale postupně ukazuje trhliny nejen v domnělém překrytí, ale i v paměti a motivaci. Zprvu exaktní důkazy vypovídající alespoň o něčem odžitém jeden po druhém mizí a ani dřívější pocity se nejeví jako stejně uchopitelné. Vypravěč se dostává k poznání, že v situacích, kdy měl největší důvod ke spokojenosti, mohl být překvapivě nejistý a frustrovaný, a naopak v momentu, kdy už kromě blouznivých fragmentů vzpomínek přišel o všechno, dojít zadostiučinění. V období, kdy svůj příběh rekapituluje, stojí na pomyslné křižovatce, z níž vidí různé cesty, kterými se dalo nebo ještě dá vydat. Rozhlíží se mimo jiné proto, aby objevil chyby, které nechal za sebou, jenže ty namnoze zůstávají skryté a jejich význam se ukáže až později. Anebo to ani chyby nejsou, jen odraz hledání, nejčastěji sebe sama.
Aspoň tak nějak to připadá mně, ale kdokoli jiný může mít odlišný dojem, zcela v souladu s autorovým vyzněním :-). Nečtěte, pokud máte rádi jednoznačnost alespoň ve vyústění…

17 01.03.2023

“Představoval si, že v současném světě nejsou čas a místo pro milostné příběhy podstatné,“ říká téměř v závěru sám o sobě vypravěč. Stejnou myšlenku rozvíjí už na samém začátku. Nejen, že upozorňuje, že se v celé knize nevyskytne souvislejší zmínka o počasí, ale připravuje čtenáře i na to, že ani dobové kulisy nebudou dopodrobna vykreslené, a vzpomínky nabídnou leccos, jen ne celistvý obraz.
Připadalo mi trochu ploché avizovat skoro od první strany, co všechno si budeme muset odpustit. Ale děj mě natolik vtáhnul a myšlenky, které ho provázejí, oslovily, že teď už s autorem souhlasím – a nejen v tom, že okolnosti nemusí být důležité.
Protagonistu Jediného příběhu, souvislého vyprávění rozděleného namísto kapitol jen do tří základních úseků, které by se daly shrnout jako mládí – dospělost – stáří, láska zasáhla. Zůstává v ní i po formálním skončení vztahu, zkoumá její podstatu a snaží se ji popsat v esenciální, pravdivé podobě.
Červené knihovně se vzdaluje na hony, a spolu s ní i očekávatelným zvratům. Ty tady nepřicházejí náhle, ale pozvolna se infiltrují do příběhu, aby v něm už zůstaly.
V lásce podle Barnese neexistuje přímá úměra mezi její intenzitou a prožitým štěstím. A v popisu její síly není ani špetka romantiky, jen nevyhnutelnost: "Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak jinak to nazvat, ale láska to není.“ Ať se jedná o autorovu zkušenost nebo výsledek bádání, jeho poznání je pro mě skutečné.

24 24.02.2023

Moderní svět se všemi absurditami, které nabízí… Zejména první povídka je napěchovaná postřehy, které shrnují postoje nenápadných jednotlivců i celých skupin – politiků, vědců, „hybatelů“ i přihlížejících. Texty jsou nejen v detailech vtipné, milé, inteligentně poskládané, se záběrem širokým i hlubokým – a jako celek velmi pravdivé… Jenom se k téhle knížce neumím postavit jako k beletrii. Dokážu si představit, že by příspěvky vycházely formou fejetonů – jejich pojetí by možná nebylo tak celistvé, ale zdejší reportážní styl čtení zrovna neusnadňuje. Přes spoustu myšlenek, barvitých, alarmujících a hlavně podaných s přehledem a humorem bych, nejspíš pro tu zhuštěnou formu, nedokázala knížku jednoznačně doporučit. Množství originálních nápadů i jejich uspořádání si ale cením.

12 19.02.2023

Bezprostředně po dočtení jsem si vzpomněla na Mawerův Skleněný pokoj. I v Malém domě dávají jeho protagonisté přednost vlastnímu mikrosvětu před dějinnými událostmi, jakkoli dramatickými a ovlivňujícími jejich životy. Ale přes společnou lásku k obývanému prostoru, zasazení do stejného časového období i nejasné vztahy, stejně intenzivní jako utajované, je tenhle příběh přece jiný.
Hlavní zásluhu na tom má vypravěčka, někdejší služebná Taki, tradičně loajální, ale současně věcná a bystrá, úsporná spíš než vřelá, ale vnímavá a pomáhající. Bez ohledu na naznačenou vztahovou linku, která právě k téhle postavě možná úplně nesedí, je radost Taki sledovat – v jejích odhodlaných dvanácti, úspěšných čtyřiadvaceti i bilancujících a občas sarkastických devadesáti letech.
Román Kjóko Nakadžimové možná nevyniká rozsahem, ale pro mě především smyslem pro detail. Protože jsou to přece právě drobnosti, vzpomínky a pocity, které vytvářejí naši vlastní minulost, často odlišnou od učebnicových shrnutí... Tenhle druh beletrie zkrátka asi patří k mým nejoblíbenějším :-).

24 31.01.2023

Neudělala jsem to úmyslně… Knížku uvozuje seznam postav – a když jsem se už pár desítek stran snažila zorientovat v popisech horských hřbetů a geologických vrstev, napadlo mě podívat se, jestli v závěru není nějaký slovníček, který by mě provedl neznámými pojmy. Nebyl. Ale zahlédla jsem vyústění příběhu a musela si k němu přečíst i pár předchozích odstavců, pak radši celou kapitolu, a potom ještě jednu nebo dvě.
Nejsem si jistá, že bych celý text zvládla při lineárním čtení. Na ukázku (a vážně to není ojedinělé místo): „Táta se otřásal smíchy: Nakonec se zadařilo, Porbjörnovi se povedlo, co zamýšlel, zmapovat magnetické pole Islandu. Výrazně tím pomohl potvrdit správnost Wegenerovy teorie kontinentálního driftu a dokázal, jak pohyb oceánských litosférických desek zformoval Atlantský hřbet…“.
Kniha toho nabízí hodně. Kromě informací o vulkanickém systému věrohodně ukazuje chování lidí, kteří do poslední chvíle sází na domnělou jistotu, anebo naopak dají přednost dobrodružství, než se strach ukáže oprávněným. Milostná zápletka se s popisem (naštěstí fiktivní) katastrofy doplňuje přirozeně a každý náznak, subnadpis i poznatek mají pro děj svoje opodstatnění.
„Vlastně budeme rádi až to konečně začne, co?“, přiznává policejní prezident Ragnar krátce před sopečnou erupcí svou fatální neznalost. A i já možná uvažuju až příliš zjednodušeně, protože bych si nakonec o sopkách radši četla separátně, abych jejich krásu i nebezpečnost dokázala pochopit. A vypravěčce Anně bych dopřála samostatný román nebo novelu, v které by její životní otřesy nedoplňovaly ještě ty vulkanické.

12 19.01.2023

„Naslibovali nám hory doly. Nevyslyšené prosby se rozložily v žáru záště, která je přiživovala. Za nic z toho, co se dělo, nemohly Děti revoluce. Jestliže byla pekařství prázdná, na vině byl pekař. Pokud neměla lékárna léky, i kdyby to měla být ta nejzákladnější krabička antikoncepce, viníkem byl lékárník. Pokud jsme se doplazili domů vyčerpaní a hladoví se dvěma vajíčky v tašce, mohl za to ten, jemuž se ten den podařilo urvat vajíčko, které se na nás nedostalo. Hlad dal průchod dlouhému seznamu nenávistí a obav. Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl.“
Caracas je v knize Kariny Sainz Borgo temným místem, ovládaným gangstery, vojáky, vládními přisluhovači i příležitostnými násilníky útočícími prostě proto, že jim to chaos v ulicích a strach obětí umožňují. Ačkoli autorka v samém závěru knihy prohlašuje, že její záměr není svědecký, ale literární, je atmosféra hořícího, vydrancovaného, rozkládajícího se města natolik uvěřitelná, že ji lze těžko pokládat za zcela fiktivní. Její hrdinka se ztotožňuje s masou ustrašených, kteří sice neškodí, ale v rámci boje o přežití mlčí a přivírají oči, ale ve skutečnosti je mnohem odvážnější a hlavně odhodlaná nevzdat se a začít znovu – pro vlastní vnitřní sílu i vzpomínky na dětství, které mělo daleko k idyle, ale nabízelo ještě uchopitelná pravidla.
Jak uvádějí komentující níž, je to vlastně pořád tentýž příběh – ne literatury, ale lidstva. Stejně děsivý, jako skutečný. Nečte se s radostí, ale s vědomím, že je potřeba na opakující se dějinné situace upozorňovat, i když tím nezmizí ani je nepochopíme snáz.

19 31.12.2022

Potmě nebo za světla – mám spoustu otázek. Nechci je tu ale všechny klást, ne proto, že by se nedaly formulovat, ale protože křehkost vyprávění připomíná spíš terapii psaním, do které si nedovolím zasáhnout.
Zmíním aspoň tu, která mě při čtení napadala nejčastěji: bylo by autorčino sdělení chudší, pokud by přiznala, že jde jen o její vlastní myšlenky a úvahy? Ztratil by příběh náboj, kdyby do něj nebyly prostřednictvím dopisů anebo svědectví různých spolucestujících a jiných posluchačů roubovány nové větvičky? Pro mě ne… Stal by se osobní výpovědí, jistě bolestnou, možná očisťující, ale působil by (minimálně pro našince) autentičtěji.
Takhle se postavy doplňují ve vyprávění, které ve skutečnosti patří jednomu člověku. Manželé si písemně sdělují podrobnosti emigrace, které mohou pomoci západnímu čtenáři zorientovat se v problematice, ale v jejich vzájemné komunikaci by se dozajista nevyskytly. Dobové okolnosti jako by navíc přeskočily na časové ose, přičemž jejich značná část naopak zůstává bez vysvětlení. Do popředí se tak dostává vztah matky a dcery, stejně komplikovaný, jako dlouho nepochopený.
Vypravěčka Milena, kterou lze těžko vnímat jinak než jako autorčino alter ego, proplouvá životem se zdánlivou lehkostí, ve vnějších popisech chválená a obdivovaná, uvnitř nejistá – a já jí držím palce. Jak ale hodnotit, netuším, protože přes bohatost jazyka i myšlenek je literární rozměr vlastně po celou dobu opomíjený.

14 26.12.2022

Asi se nedá zobecňovat, pokud jde o přístup k citlivým, soukromým datům. Určitě se najdou jedinci, kteří si píší deníky, paměti a vzpomínky s (podvědomou nebo deklarovanou) snahou je odkázat a šířit, a na druhé straně ti, kteří takové památky schovávají za trámem na půdě, v kotlině stromu anebo pod uvolněnou parketou nepoužívaného pokoje, případně je rovnou po sepsání spálí, aby se nedostaly nikomu do ruky. Každopádně pro jedny i druhé uplyne pár desítek let, po autorských/majetkových právech se slehne zem a zachované pikanterie se mohou stát veřejnými
Už při čtení válečných vzpomínek autorova otce jsem váhala, ke které skupině tvůrců patřil, a zda by byl za zveřejnění svých zápisků rád. A pochybnosti jsem neztratila ani na dalších stránkách, jakkoli je zřejmé, že rodiče Michaela Třeštíka se mu snažili předat jak podrobnosti ze svých životních období, tak to nejlepší, co si představovali pod výchovou a zajištěním. A Michael rozhodně rodinné tradici neodporuje, svěřuje se (i v jiných knížkách) s lecčím. Umí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jeho práce je mravenčí.
Ale jakkoli rovná puzzle z často až titěrných dílků, dokáže pak velkou část skládanky, když už je obrázek skoro hotový, klidně zalepit výstřižkem z novin, nechat ho prázdný a nebo ho spojit jakoukoli páskou, kterou má zrovna po ruce. Takový vypravěčský postup je trochu ošidný, i když k němu mohou vést dobré důvody.
V osobní rovině jako by měl někdy radši věci než lidi, ale ani k těm vlastně nemá citový vztah. Co se mi četlo podobně nesnadno jako jemu doklady o morálních přešlapech nejbližších, byla samozřejmost, s kterou od skromných anebo z jiných důvodů spořivých osob přijímal peněžitou i hmotnou podporu. Tím, že tuto okolnost přiznává a je si jí vědom, jako by (alespoň pro něj) ztrácela negativní podtext, ale pro jiné přesto může být dál přítomný.
Autor na mě působí jako optimista, který se s potížemi všeho druhu netrápí příliš dlouho. Knížku přesto hodnotím třemi hvězdičkami ne pro její obsah, který je namnoze zajímavý a dostává se pod kůži, ale pro formu, která není odbytá, ale ani literární. Je to jen můj pocit, ale bezprostředně po dočtení se mi zdá, že právě autorova matka Libuše by proti takovému stylu psaní měla největší výhrady, i když zrovna synovi by je nejen nesdělila, ale předem odpustila.
Název knížky jako by vznikl dodatečně a s obsahem příliš neladí. Víc mě ale mrzí jakási samozřejmá bianco omluvenka, která knížku provází, ať už jde o motivy chování jednotlivých postav, anebo samotné zpracování. Michael Třeštík jako by v životě i tvorbě tančil, jak nejrychleji dokáže. Jako by to, že ještě něco může a smí, obhájilo, že někde jinde něco zapomněl.

19 19.12.2022

Pro mě zase jednou tak trochu projížďka po Mulholland Drivu... Vnímáte příběh a říkáte si, co je vlastně na režisérovi (ať už D. Lynchovi nebo v tomhle případě Ishigurovi) tak nepřehledného. Vyprávění je lineární, srozumitelné, což v knize Klára a Slunce podtrhuje i fakt, že ho zprostředkovává úpéčko, tedy robot, vyvinutý k tomu, aby poskytoval společnost a ochranu teenagerům, na něž nemají jejich rodiče čas. Klářina vnímavost i kulisy, které popisuje, sice do značné míry naznačují, že nový, technicky vybavený svět má i své temné stránky, ale s nimi se všichni aktéři zdají být více méně smíření.
Až po otevření pomyslné Pandořiny skříňky masky padají a jednotliví protagonisté získávají zase nové charakteristiky, v kterých je najednou nejistot ještě víc.
Ishiguro nebere naději, ale ani ji nerozdává. Přes zasazení do odlišného prostředí se atmosféra knížky asi nejvíc blíží jeho románu Neopouštěj mě. I zdejší hrdinové jsou v podstatě odevzdaní, dokonce ale i v situacích, kdy by nutně nemuseli.
Kromě nenapravitelných optimistů, které by mohla rušit stále přítomná pochybnost o správnosti rozhodnutí doprovázená narůstajícím smutkem, doporučuji všem – protože bez ohledu na to, jakou zkušenost máte se sci-fi a fantasy, je tenhle jednoduše odvyprávěný příběh vrstevnatý a silný.

24 16.11.2022

„Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.“
Haruki Murakami pro mě patří k těm spisovatelům, kteří už řekli tolik, že si mohou dovolit psát o čemkoli, třeba jenom pro radost. A to je případ téhle knížky, jistě i autobiografické, ale především zábavné, uvolněné. Přes lehkost pera i námětů jsou ale všechny povídky promyšleně vystavěné, a pokud se v závěru některé z nich kromě nostalgie objeví i skutečná bolest, uvědomíte si, že tam byla v náznacích přítomná celou dobu.
Pro čtenáře, kteří zatím Murakamiho neznají, by První osoba jednotného čísla mohla být snadným odrazovým můstkem k jeho další tvorbě, pro jeho fanoušky je to „must“.

18 19.10.2022

Záludné povídky… Rozbíhají se pozvolna v krátkých zamyšleních s opakujícími se motivy, v nichž převládají materiální „jistoty“ a hravé proměny identity. Ale s počtem stránek přibývají zápletky, vyřešené i s otevřeným koncem, a stávají se čím dál čitelnější výpovědí o závisti, stádním smíchu, nesmiřitelnosti, upřednostňování vlastních zájmů…
Autorka nepozoruje odvrácené stránky lidské povahy s porozuměním, spíš jako by se zas a znova ptala, co takové jednání způsobuje. A kdo má při čtení podezření, co jí tak asi provedl James Harris, dočká se potvrzení na závěr.
Hodnotím 90 procenty.

17 02.10.2022

„Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.“
I když ústředním tématem knížky je smiřování se s odchodem otce a jeho možnou nepoznanou minulostí, prostupuje ji smutek a úzkost, která s ním primárně nesouvisí. Jan Balabán pečlivě váží slova, některá dokonce vytváří – ale ne proto, aby se předváděl, ale aby, jak mi připadá, předal co nejpřesnější obraz vlastních pocitů. A i když právě ty, vtělené do jeho alter ega i dalších postav, nemají jasnou strukturu a mohou působit až snově, nechávají zároveň prostor i konkrétním příběhům, vzpomínkám, souvislostem.
Ve výsledku tak na malém prostoru a v úsporném textu vzniká osobní výpověď člověka, kterému bych bývala přála i hlasitější projevy radosti. Ale zároveň se zdá, že právě tahle cesta pro něj byla správná.

21 17.09.2022

Pět delších povídek s rozdílným námětem, a přesto mnoha společnými body. Jejich vypravěči, ovládající hru na některý z hudebních nástrojů, nejsou snad přímo zkrachovalci, ale v životě se jim příliš dobře nevede. Lásky (vlastní i jen přítomné v jejich akčním radiu) mizí, peněz se nedostává, profesní úspěch nepřichází. Navzdory tomu je ale jako potížisty vidí spíš jejich okolí, zatímco oni věří v obrat k lepšímu.
Podobně jako u Ishigurových románů nelze očekávat jasná vodítka. Děj začíná, a může se zdát, že se bude odvíjet podle obvyklých literárních schémat. Jenže autor přihazuje postavy a okolnosti, které vyprávění obracejí do nových směrů. Jaká tedy vznikne zápletka? A co víc, přijde rozuzlení? Mně stačilo sledovat postavičky pohybující se v ohraničeném světě vlastních představ a postřehů, jejich zvídavost, smutek i (převažující) sympatickou poťouchlost.
Kazuo Ishiguro píše specificky, ale nikdy, zdá se mi, dvakrát stejně. Tahle knížka je v porovnání s jeho rozsáhlejšími texty oddechová, ale stejně podprahově nabitá tématy, jimž tentokrát dominují mezilidské vztahy.

20 07.08.2022

Citlivě popsaný milostný příběh založený na důkladné znalosti Kafkova života a díla a zároveň poskytující dostatečný prostor i postavě Dory a dobovým okolnostem.
Odbíhám, ale právě pro poslední jmenované jsem při čtení myslela na román Ireny Douskové o Jaroslavu Haškovi. Oba, Kafka i Hašek, se narodili v Praze ve stejném roce, a zemřeli pouhý rok po sobě, krátce po dosažení čtyřiceti let. Zdánlivě snad nemohli být rozdílnější – pyknický Hašek, pokládaný za bonviána a možná trochu potížistu, a v protikladu k němu vysílený Kafka, odkázaný v nemoci na svou výchozí rodinu, úzkostný a dodržující rady lékařů... Přesto jako by ani jednomu nebylo dopřáno rozvinout ve své době nesporný talent, uzdravit se, získat širší přijetí v souladu s vlastním přesvědčením.
"Někdy se sám sebe ptá, co zůstane. Má na kontě tři zpackané romány, pár tuctů povídek, k tomu psal celý život dopisy, převážně ženám, které nebyly v jeho blízkosti, dopisy a zase dopisy, ve kterých stálo jen, proč není u nich a nežije s nimi."
Přes všechny vnitřní obavy, rozpolcenost a kritický pohled na vlastní tvorbu i osud naštěstí odkaz některých výrazných osobností zůstává. Ale člověk by jim přál ještě víc.

16 23.07.2022

„Proč se duše vytahuje na špičky a napjatě vyhlíží směrem, odkud přichází strach?“
To pochopitelně nevím, ale podobný pocit znám… Šedesátiletá vypravěčka zdejšího příběhu na mě ovšem zprvu vůbec nepůsobila zádumčivě, ale naopak sebejistě. Její postřehy byly sarkasticky vtipné a jazyku propůjčilo ostrost mládí autorky. Jenže už po pár stránkách se v souladu s dějem (v titulu zmiňovaná dcera se spolu se svou partnerkou stěhují do hrdinčina domu) projevují obavy matky, která obtížně přijímá dceřinu sexuální orientaci. Ta je navíc trnem v oku i u většinové společnosti, zvyklé na tradiční uspořádání a dodržování hierarchických zásad „slušnosti“.
Z pohledu Evropana poměrně nevýznamný problém ale záhy ustoupil mnohem tíživějšímu tématu stáří, umírání, hledání východiska i v bezútěšných situacích. Vždycky je naděje, to Kim Hjedžin příběhem jednoznačně sděluje, ale vypravěččina bolest je natolik upřímná a hluboká, že se dá stěží ubránit smutku a obavám. Knížka je výborně napsaná, dalo by se z ní citovat na mnoha místech a stejně tak se k ní vracet. Jenomže i když před potížemi nezavírám oči, vryla se mi už po prvním přečtení pod kůži natolik, že by mi případná repetice přinesla ještě víc lítosti. Jednu hvězdičku tak ubírám spíš preventivně.
A pod čarou prosím petrarku72 a sgjoli, které mě nevědomky k četbě přivedly: nevíte o nějakém fakt legračním vyprošťováku?

18 21.07.2022

Clevelandské předměstí Shaker Heights není tak úplně novodobým Stepfordem, i když ho nastavováním pravidel i obecnou snahou o úpravnost připomíná. Zdejší obyvatelé se ovšem s údělem korektního a vymydleného městečka, v němž se potíže zametají pod koberec, ztotožňují, a to už po několik generací, což samo o sobě působí trochu utopisticky. Samotný příběh vyprávěný nezúčastněným, až reportážním stylem se ale soustředí především na otázku mateřství v téměř všech myslitelných podobách. Zhruba ve dvou třetinách začíná sklouzávat do morality, ale závěr, v němž jednotlivé postavy skládají pomyslné puzzle získaných informací, přičemž celá pravda se neodhalí žádné z nich, má přes otevřené otázky silnější vyznění.
Nejsem si jistá, jestli má odstup od jednotlivých postav i úsporný způsob vyprávění podtrhnout „přefiltrovanou“ atmosféru, ale spíš tipuji, že za ním jednoduše stojí autorčin rukopis. Kniha mi nabídla řadu témat k zamyšlení, ale podobně jako Stehlík Donny Tarttové mě zanechala v roli pozorovatele, který se s dějovou kompozicí neumí tak docela ztotožnit.

30 19.07.2022

„Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím. Před lety jsem se rozhodla, že jestli si mám vybrat mezi tímhle a samotou, tak beru samotu. Že to bude jistější. Říká se, že za lásku se platí zármutkem. Podle mě je to příliš vysoká cena.“

Snad by se mnou Eleanor i autorka, která jí vtiskla život, souhlasily: zdá se, jako by tvůrci anotací knížku často ani nečetli, nebo jen hodně povrchně. Naproti tomu komentáře čtenářů níž trefují na hlavičku jeden hřebík za druhým. Třicetiletá vypravěčka tohohle lehkou rukou napsaného, ale abnormálně tíživého příběhu není ve svém samotářství zas až tak výjimečná – společnost by jí snadno mohli nabídnout Pokrevní bratři, Holčička se sirkami nebo Micah Mortimer z Rusovlásky u cesty. Ale přesto je originální. Eleanor má skvělé vyjadřovací schopnosti, specifický náhled spojující ironii s až dětskou nevinností a vtipné postřehy, jimiž umí relativizovat nejednu situaci. Mohlo by to celé být jinak, ale proč vlastně? Vždyť čtenářsky příznivě a s přesahem ukazuje odvahu k hledání vlastní cesty, překročení strašáků minulosti a novým začátkům.

24 01.07.2022

Anotace je nepřesná – kniha totiž nemá úvod, který by popisoval životní podmínky postav. Začíná zátahem v domácnosti 15leté vypravěčky, který pro rodinu znamená začátek deportace s nejistým koncem.
„Naše paní učitelka ve výtvarce říkávala, že když člověk zhluboka dýchá a představí si nějaké místo, ocitne se na něm. Vidí ho, cítí ho. Během těchhle nocí jsem se to naučila. Bylo ticho a já se držela svých ošuntělých snů. A když na mě mířili, chytala jsem se každičké naděje a dovolila jsem si z celého srdce si něco přát.“
Příběh „války ve válce“, kterou zažívali nežádoucí obyvatelé pobaltských republik, odsunutí do ruských pracovních táborů, je založený na skutečných svědectvích. Velmi realisticky tak v jednotlivostech ukazuje každodenní strach i zhoršující se životní podmínky, všechny odstíny „šedých“ tónů... Vlastně je to stále stejná situace: zneužití moci, snaha o vyhlazení určité skupiny lidí, etnika, zfanatizování „většinového“ davu – i tak dobře prozkoumané a popsané mechanismy jsou dodnes účinné a v nekonečných obměnách se opakují. Už proto je víc než potřebné, aby knihy jako je tahle vycházely. Ruta Sepetys, sama s litevskými kořeny, navíc uchopila vyprávění citlivě, bez ostnu výčitek, s odkazem na důležitost smíření – a zároveň uchování v paměti.

39 17.06.2022

Najít dneska knížku, která by byla vtipná a zároveň něčím zajímavá, mi připadá jako dost obtížný úkol. I proto jsem si na samém začátku čtení vyčítala, že předem srážím jednu hvězdičku za to, že autor tak úplně, omlouvám se jemu i vám, neumí psát. Je zřejmé, že má rád češtinu a stejnou vlastnost propůjčil i všem svým vypravěčům. Jenomže prostý fakt, že se dokáže vyhnout kumulaci podstatných jmen slovesných (a ještě si tento jev brát na paškál), pro ovládnutí spisovatelského řemesla nestačí.
Hlavním motorem příběhu jsou i tak slovní hříčky podložené situační komikou. Pavel Tomeš přes spoustu nápadů neposkakuje od jednoho vtípku k jinému – vyprávění má svou linii i koherenci. Některé pointy upřímně pobaví, jiné jsou trochu přepjaté.
S postupem do společného finále se postavy postupně proměňují. Jedenáctiletá Luna, která na začátku působí jako zakřiknuté a právem bojácné dítě, se stává sarkastičtější skoro teenegerkou, která ale zároveň z ničeho nic infantilně komolí cizí slova – než dospěje a změní se poměrně nesympatickým způsobem. Zklamaná novinářka maskující zranění z lásky drsnou slupkou, se z ní vcelku podle očekávání vyloupne, ale zároveň rezignuje na jakýkoli další vývoj, profesní i vnitřní. A Dědek, můj favorit, jehož hlášky právě svou stručností vzbuzují nejvíc úsměvů, naopak sklouzává do sentimentální roviny, a zároveň v 75 letech přes letitou akademickou zkušenost tápe i ve vlastním mikrosvětě.
Přesto jsem za knížku vděčná, protože v ní Pavel Tomeš i sebehorší situace nahlíží tak, jako by je lidi neprožívali, ale vyprávěli – s odstupem, který umožňuje se jim i sobě samým zasmát.

„Nemyslím si, že smrt je jen začátek, protože to by byl ten nejblbější začátek, o jakým jsem kdy slyšel, a ani si nemyslím, že jdu na nějaký lepší místo, protože naši rodinnou hrobku jsem bohužel už otevřenou viděl několikrát, a fakt to není místo, kam by se člověk těšil. Ne, a dokonce si ani nemyslím, že smrt je přirozenou součástí života, jak se vám snaží namluvit takový ty dokumenty z přírody a z domovů pro seniory. Nebo ať klidně je, ale ne toho mýho.“

13 25.05.2022