Když jsme byli sirotci přehled

03.02.2025

Christopher Banks je poměrně slavný anglický detektiv, který na začátku 20. století vyrůstal v Šanghaji, kde se ale záhadně ztratili postupně nejprve jeho otec a pak začas i matka... Zbytek dospívání strávil u vzdálené tety a nyní, když je dospělý, cítí, že přišel čas na to, aby zjistil, co se s rodiči stalo... Roku 1937 se tedy vrací do Šanghaje, která je ovšem zmítána čínsko-japonským válečným konfliktem...

Musím přiznat, že s knihou jsem poněkud zápasila... Bohužel jsem si ji nevybrala v úplně vhodný čas... Přečetla jsem Nažluto a Sirotci mají podobný vyprávěcí styl - je to pomalé introspektivní monologické vyprávění, které mě ale tentokrát už trochu unavovalo... Po Nažluto jsem měla prostě úplně změnit žánr, a ne se znovu pouštět do něčeho podobného... Takže tohle je spíš vyloženě můj osobní problém...

Druhá věc, která mi absolutně nesedla, je chování Christophera po návratu do Šanghaje... Zaprvé jsem vůbec nechápala jasnou premisu všech postav, že Christopherovi rodiče budou po několika desetiletích po zmizení stále živí... Všichni s tím počítali a mně se to zdálo jako úplně scestné... Ale možná, že to mělo zrcadlit postoj tehdejší rigidní evropské menšinové společnosti, která nedokázala přiznat, že svoje občany v zahraničí prostě nedokázala ochránit... Nevím...

A další, co jsem nepochopila, bylo Christopherovo pominuté jednání... Celou knihu vystupuje jako muž, který potlačuje své city, snaží se chovat naprosto racionálně, až suchopárně, metodicky, systematicky, promyšleně, čestně, s rozvahou, a najednou úplně ztrácí rozum a jde do válečné zóny zachraňovat své domněle žijící rodiče... Možná to měla být ukázka toho, jak velmi mu vlastně celý život chyběli, ale taky nevím, i kdyby ano, pro mě to stejně bylo divné...

Úplný konec se mi ale líbil, takže díky němu se hodnocení trochu vylepšilo...

Suma sumárum bych vám asi spíš doporučila Soumrak dne než Sirotky...

Hodnocení: 3,75 * z 5 *

25.01.2025

„Ale osudem lidí, jako jsme my, je čelit světu jako sirotkové, rok za rokem se honit za stíny zmizelých rodičů. Nedá se s tím dělat nic jiného, než naše poslání splnit až do konce, nejlépe, jak umíme, protože dokud to neuděláme, nebude nám dopřáno klidu.“
Je snadné mít Ishigura rád. Dokáže stejně přesvědčivě vytvořit atmosféru hlubokého smutku, jako dopřát (jiným) hrdinům lehkost, hravost a sebeironii. Úvodní kapitoly Sirotků slibují spíše druhou polohu, ale rozdané karty se brzy rozletí a zprvu nenápadně detektivní příběh se na chvíli stává až špionážním románem, aby se nakonec vrátil k podstatě obyčejného života.
Co mě pokaždé baví, je autorova schopnost nenápadně propojit historickou zkušenost s aktuálním, nebo teprve se probouzejícím tématem. Jako by stejně jako jeho postavy rád nahlížel pod pokličku, a zároveň ho ani v nejmenším neznejistělo, pokud neobjeví všechny ingredience. Ty hlavní zná, a za nimi si stojí.