Věci mimo nás přehled

24.09.2022

Povídka je těžký formát, ale Chappell je uměl psát náramně. Krátké, sevřené, vypointované a především hravé. Ráda čtu texty, u kterých cítím, jak autora bavilo je psát. U Chappella je to znát v každé povídce, poučen hororovou, sci-fi a jinou brakovou literaturou, jakož i vzdělán v literární historii a teorii, dokáže si vybrat z každého žánru, co se mu zachce, odkazovat na Poea, utahovat si z literární vědy (a literárních vědců), a přitom být nad věcí. Navíc je sbírka dobře sestavená, texty mají podobnou kvalitu a s jednou výjimkou (Řekni, že to já) ladí i atmosférou.
Přestože jsou to formálně většinou horory nebo duchařské či paranormální historky, v jádru je to společenská beletrie - ve fantastických kulisách se řeší lidské touhy a přání, které se většinou míjí s možnostmi reálného světa. Nešťastný nápadník sice přijde za svou milou i po smrti, ale jen proto, aby se si s ní promluvil o vztahu. Děti si zahrávají s parapsychologií, protože si chtějí dokázat, že něco umí (vůdčí člen dvojice), nebo protože jim dělá dobře mít vůdce se zvláštními schopnostmi - nakonec je to víc povídka o vztahové dynamice a o neschopnosti včas uznat chybu. A vždycky je to podáno s lehce kousavým humorem, jedna ilustrace rčení "Dávej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit" za druhou.

Nejpůvabnější mi přišly Cesty lidstva symbolovými lesy, které mají krásný nápad a vyloženě roztomilé provedení, nejlepší je ale závěrečný Podnájemník, který je chytrý, trefný a ohraný motiv využil jednak originálně, jednak si z něj dělá legraci. Bavila jsem se výborně, a tuším, že Chappell taky.