V dálce křičelo město
Matěj Senft
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547899/bmid_v-dalce-kricelo-mesto.jpg
4
4
4
V básnickém debutu Matěje Senfta V dálce křičelo město se odehrává mystická cesta hrdiny zasazená v kulisách běžného světa, do něhož pronikají výjevy ze starých mýtů i psychedelických tripů. Hrdina sbírky odchází z města, kde se v noci budí „s řevem jehňat vedených na porážku“, za hlasem podivných stvoření – božstev lesa a halucinačních výjevů. A učí se znovu cítit. Ze své cesty se vrací proměněný, vchází do betonových kulis, kde nenachází nic než zmar a neštěstí („kráčím alejemi / mrtvých lesních včel“). Musí se rozhodnout: mizí, rozplývá se. Město křičí, ale Senftův hrdina je vnímá pouze jako ozvěnu. Ve sbírce se mísí mytologie s psychedelií, bájná stvoření („volám Annunaki prosím je zaklínám“) s hmatatelnou realitou („na dvanáctkách v Albertu / až zajde slunce za obzor / snad ještě najdu chvíli / se nadechnout“) a hledání nejen citu, ale i pozemského domova. Dávnou posvátnou řeku nahrazuje Bečva a zlo světa se otiskuje do stránek novin. Když tedy subjekt sbírky nazýváme hrdinou, nejsme úplně přesní: i on je pouhým smrtelníkem, kapkou ve vodě a nakonec sám svým vlastním stínem. Antihrdinou.... celý text
Přidat komentář
V dálce křičelo město
Mám tu čest znát se s autorem osobně. S čistým svědomím ovšem mohu prohlásit, že jeho sbírka je povedeným, slibným a promyšleně koncipovaným debutem. To ještě víc překvapí, uvědomíme-li si, že se naprosto nejedná o poezii pohrávající si s myšlenkami, sémantikou, paradoxy, nýbrž specifický mix emocionální, angažované a mystické až religiózní lyriky, který v dané podobě v naší současné poezii patrně nemá obdoby. Rozprostřený mezi venkovem a velkoměstem (koneckonců i samotným titulem; onen rozpor je inherentně přítomen i v přiléhavém vstupním citátu z Robinsona Jefferse, kterého mám moc rád, ač jsem na něj už skoro pozapomněl), expresionismem a ztišenou mantrou, mezi „bohyní Agni“ a „tvářemi z lifestylových magazínů“ a v posledku i mezi já a ty. Zároveň tuto méličnost i syrovost, extázi i procitání spojuje jakýsi hlubinný romantismus, jenž je autorovi dlouhodobě vlastní.
Ještě dvě mimotextové poznámky: Matěj často a s oblibou své básně předčítá, je to nesmírně dynamický recitátor a rozhodně stojí za to na nějaké jeho čtení přijít. Včera (6. 11.) na křtu sbírky přednesl (no dobře: občas takřka rapoval) celou sbírku za doprovodu kamaráda-hudebníka s elektrickou kytarou a byl to velice mocný zážitek, vezmeme-li v potaz neúprosný kontext v podobě Trumpova opětovného zvolení americkým prezidentem, mělo to mnohdy nefalšovaně apokalyptický nádech. A druhá věc: Knížka samotná je moc krásný artefakt – od obálky a ilustrací až po typografii a užitý papír. Za tento vysoký standard patří nakladatelství Adolescent uznání.
člověk
mluvil jsem jazyky přírody
ve vlasech mi hnízdili tetřevi
toky Whanganui mi omývaly boky
tak jak to umíš snad jen ty
odešel jsem
tak jako každý v tom kraji
abych zapustil kořeny mezi betony
hory mě pak volaly
a já měl uši zalepené plasty
teplé zimy a studená léta
plynuly před mými zaleptanými zraky
teď v rukou svírám uschlé listí
nasáklé svinstvem
a kráčím alejemi mrtvých lesních včel
už se smráká
nad krajem továren
padá řeřavý sníh
vím
je pozdě
i poslední chmýří
letních pampelišek
opouští
mé ovzduší