V noci jsem psal o slunci – Psaní jako prostředek terapie
Boris Cyrulnik
Už vím, že je vždy možné psát o slunci… Mnozí z těch, kteří v dětství osiřeli, byli zanedbáváni nebo odmítáni, bojovali se ztrátou s tužkou v ruce. Prostý akt psaní jim změnil příchuť světa. Nedostatek totiž vyvolává kreativitu, ztráta vyzývá k umění, sirotčinec k románům. Život bez činnosti, bez setkávání a bez smutku by byl pouhou existencí bez potěšení a beze snů, ledovou pustinou. Vykřičet své zoufalství nestačí, je třeba hledat slova, která dají tísni tvar, pak ji lépe uvidíme a snáz ze sebe dostaneme. Je nutné neštěstí vyjádřit. Psaní vyplňuje propast ztráty. Psát, škrtat, zkoušet různá slova a roztrhané já se zvolna zceluje... Vzrušující kniha plná svědectví a emocí, v níž Boris Cyrulnik popisuje své vlastní utrpení i utrpení jiných, aby nás přesvědčil o výhodách představivosti, síle snění a léčivých schopnostech, jež se skrývají v psaní.... celý text
Psychologie a pedagogika Zdraví
Vydáno: 2020 , TritonOriginální název:
La nuit, j´écrirai des soleils, 2019
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
2014 | Láska nad propastí |
2020 | Když si dítě sáhne na život |
2020 | V noci jsem psal o slunci – Psaní jako prostředek terapie |
3,5*
bujné, dynamické, plné, saturované až přesaturované psaní. rozvětvená košatost (zpravidla) románskými jazyky psaných knih mi není blízká; dávám přednost strohému a jasnému vyjadřování překladů severské či německy psané literatury. tady mě zajímavé téma u knihy téměř udrželo, ač mě občas energetické víry, ta kniha je opravdu napěchovaná energií, vyvrhly ven a tak jsem některé pasáže přeskakovala.
kniha je nejsilnější v osobní rovině, zároveň jí ale autor přímo ilustruje svou teorii; ze všeho, co píše, čiší příchuť, kterou světu na základě své osobní zkušenosti dal. a ta místy podrývá profesionalitu jeho závěrů: když to hodně zjednoduším, on sám si dokázal vybudovat rezilienci a tak soudí jiné traumatizované lidi, kteří to nedokázali, a považuje jejich vůli za slabou. ignoruje tak zcela skutečnost, že nezpracované trauma často jedná na nevědomé a hlavně neurologické úrovni. a že on sám měl pravděpodobně i štěstí, ať už v genetické výbavě, nebo výbavě z prvních let jeho života, které mu umožnilo své trauma zpracovat.
velmi zajímavý je jeho pohled na Alici Millerovou, překvapilo mě, jak nedostupnou matkou byla pro svého syna a určitě si o jejím životě chci najít více informací. na stranu druhou ale z výčtu jejich kontaktů a stížností na její kritiku čiší uražená ješitnost zneuznaného muže (a man child). a pasáž, v níž rozebírá "fakta", že ve skutečnosti žádné trauma neutrpěla, neb byla rozmazlenou a zlobivou holkou v rodině lidí, kteří měli spolu navzájem (s výjmkou Alice) hezké vztahy, je mimořádně politováníhodná jak z lidského, tak i profesionálního hlediska. (dafuq).
celkově mě ale tahle tvůrčí smršť přiměla přemýšlet a hledat nové úhly pohledu a za to mi tento jednorázový ponor do Cyrulnikova světa stál. jakékoli svědectví o posttraumatickém růstu je obrovským darem. poselství knihy tak pro mě shrnují poetické věty, jimiž knihu ukončil:
"už nejsem na světě sám, ostatní o mé bolesti vědí, dal jsem jim ji poznat. v noci jsem psal o slunci, a tak jsem opravil své roztrhané já. ze tmy jsem vyšel na světlo."