V přírodě
Vítězslav Hálek
Dílo V přírodě, pocházející z roku 1872, je rozsáhlou lyrickou sbírkou patřící mezi tvorbu posledních let básníkova života. Vítězslav Hálek přenáší čtenáře do přírodní krajiny, zejména do míst svého rodného kraje, a mistrnou krajinomalbou vystihuje nespočet přírodních motivů, jež nás obklopují. Jazykovými prostředky i výběrem motivů přispívá k celkovému optimistickému ladění sbírky.... celý text
Přidat komentář
Sbírka má celkem 172 básní (očíslovaných římskými číslicemi), které oslavují přírodu ... nebylo to špatné čtení ...
Básník jemuž příroda byla chrámem.
Citace:"
Na drnu kyprém v kořání
sedla si krása, bez zvaní,
sedla si měkce vedle mne,
s mladostí v tváři dojemné.
U nohou tenké praménky,
sedla si v kapraď, v pomněnky,
nad sebou větvic vlažný stín,
hleděla lesům do hlubin.
"Hledals mě v mořích, výšinách,
v světů a nebes končinách,
hledals mě v žití, v žalu svém
a já tak blízko doma jsem."
Seděla, hlas jak do zpěvu,
na tváři důlek úsměvu,
oko jak duše prohřátá,
rty jako růžím poupata.
"Však tys mne hledal nejradši
kde jsou mi květy nejsladší.
proto jmu v plnou lásku tě -
našels mě v pravdě, v prostotě."
V přírodě, to je 172 básní. A možná to množství básní je tím vinno, že ač některé jsou skutečně překrásné, větší část z nich mi splývá v podobném obsahu, aby po krátkém zážitku odcestovaly z paměti někam do zapomnění. Paradoxně mě nejvíce upoutaly básně, které i když stále lyricky, ale pro někoho možná až morbidně, vyprávějí o hrobech a prachu člověčím.
Z větší části krásné, jednoduché básně o přírodě, někdy až naivní. Příjemné na přečtení, ale člověk je zase rychle pustí z hlavy. Mezi nimi se ale objevují i básně o lidech, smrti a životě vůbec a ty vůbec naivní nejsou. Dokonce bych řekla, že v těch posledních se dá najít velmi mírný humorný cynismus. Je to zajímavé, protože při čtení prvních stránek jsem měla úplně jiné pocity než při čtení těch posledních.
Hálkova vrcholná sbírka, která se mi zdá myšlenkově nejvyspělejší. Na rozdíl od Večeních písní má pozitivní (neukňouraný) náboj, byť často pojednává i o hrobech, smrti a nedostatcích lidského plémě. Převažuje jednoduchá přírodní lyrika, technicky to občas ulítává, ale za uklidňující účinek na (některé) čtenáře jsem ochotná dát hvězdu navíc. Zde chápu, že někdo si rád přečte něco, co ho dobře naladí v náročných dnech a tato sbírka pro něj plní svůj účel. Konečně jsem schopná vybrat i nějaké příklady Hálkových básní.
XXVIII.
Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.
Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.
Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.
Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví --
až v lásce pochopí tě.
XXX.
Jen zevšednět mi nedej, bože,
v tu píď, již měřils mi svou láskou;
to raděj smrt, smrt desaterou,
než býti hrobem s lidskou maskou.
Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!
Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.
A k tomu jak by vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlékla se v nahé proutí.
Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirným stromem:
ten z jara aspoň zakvete si
a v létě ptáčkům bývá domem.
Autorovy další knížky
2008 | Večerní písně |
1986 | Milostný listář |
1957 | Muzikantská Liduška |
1954 | Domove líbezný |
2009 | Na vejminku |
Prvá báseň, ktorú som pri náhodnom otvorení knihy našla:
Stál v polích hřbitov osamělý -
noc jistá za dni probdělé,
kol do polí sil oráč zrnka
a hvízdal písně veselé.
Realita života. Tá noc jistá mi pripomenula,
že život je vlastne taká hra, hazardná,
s vopred známym výsledkom - porážkou.
...A počal hrobník také orat,
jen rýčem, ale hluboko,
co vseje, nikdy nevychází,
žně jsou tu jen tak na oko.
A hrobník zpíval: "Škoda očí
a sladkého v nich plamene!"
Smek oráč, z ruky pustil oprať,
sám stál jak pomník z kamene.