V šedých tónech
Ruta Sepetys
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/452180/bmid_v-sedych-tonech-BQL-452180.jpg
5
3913
3913
Moderní klasika od Ruty Sepetysové nově v brožované vazbě! Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera ale k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití, a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2020 , CooBooOriginální název:
Between Shades of Gray, 2011
více info...
Přidat komentář
Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu má lidský život? Já ano. Po celou dobu čtení této knihy. A nějak mi asi došla slova. Zase. Vzali jim všechno, ale oni jim nesměli dát nic. Ani svůj strach. Asi už bylo řečeno vše, ale já to zopakuji. Ta kniha si to zaslouží.
Ano, četla jsem o tomto tématu hodně knih, ale stejně nikdy nebudu připravena a smířena s tím, co se stalo. A i když skoro o každé takové knize říkám, že je to jedna z nejlepších, musím to říct i o této. Ono se na to ani jinak nahlížet nedá. My o tom sice akorát čteme, ale byli lidé, pro které to bylo realitou. Hodně krutou realitou. A mně to zůstalo hluboko pod kůží. Pokaždé si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Opět jsem cítila tolik bezmoci, bolesti, strachu, nenávisti a znechucení, ale na druhou stranu i síly, odvahy, oddanosti, naděje a snad až laskavosti. Místy jsem se přistihla, že bezděky držím ruku před pusou nebo na hrudi, abych uvěřila tomu, co čtu. Tolik emocí.
Každý příběh, každá myšlenka, každá skutečnost, každá postava jsou jedinečným a unikátním střípkem, který tvoří dějiny. Život nás učí mlčet a jsme svázáni právě tím jediným, co by nás mohlo osvobodit - ano, sami sebou. Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil? Já prosím a doufám, že se o tomto mlčet nebude a stále se o tom bude psát. Nemá to jen šedé odstíny, je potřeba víc. Jsou to zvěrstva, naprosto nelidská, ale lidé by před tím neměli zavírat oči a nesmí se na to zapomenout. Jen tak můžeme alespoň uctít památku všech, pro které to bylo posledním nadechnutím.
Krasívaja, Ruto, Krasívaja.
Ruta Sepetys je moje nejoblíbenější autorka a tuhle knížku miluju. Mohla bych o ní donekonečna psát, ale napíšu jen, že je prostě dokonalá a rozhodně si ji přečtěte. (Jediné, co mě maliličko naštvalo, byl trochu useknutý konec.)
Nebylo to špatné, jen se mi na začátku do knihy hůř začítalo a konec mi přišel zbytečně useknutý. Autorka mohla příběh Liny dotáhnout do úplného konce, když v gulagu prožila celých 12 let. Jinak byla kniha nesmírně zajímavá, zároveň ale hrozně smutná. Představa, že se to opravdu stalo nebo že se něco tomu hodně podobného v gulazích dělo. Hrůza domyslet...
Pro mě dokonalá kniha.
Tématem: myslím, že z doby 2. světové války máme my Češi v první řadě povědomí o holokaustu, v druhé řadě o hrůzách v Polsku způsobených svorně Stalinem a Hitlerem - a až teprve v další řadě tušíme, že pobaltské země byly připojeny k SSSR násilně; jakým způsobem to ale proběhlo, si těžko dovedeme představit. Po četbě této knížky už lépe.
Kompozicí: perfektně jsou propojeny obě linie pomocí motivů v Linině vyprávění.
Postavami: všechny postavy jsou pro mě uvěřitelné. Linina maminka je nádherný člověk, dokazující, že i v těchto podmínkách je možné zachovat si důstojnost a víru v dobro v člověku.
Jazykem: přesně odpovídá inteligentní talentované dospívající dívce.
Dějem: zasáhl mé srdce i mozek.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem četla.
Knížka byla fantastická. Četla jsem ji jedním dechem od začátku do konce. Přiměla mě dokonce si načíst historii Litvy, zvláště pak ve 20. století, kterou jsem do té doby neznala. Doporučuji všem, co se zajímají o druhou světovou válku a tematiku koncentračních/pracovních táborů a jaké měly dopad na konkrétní jedince. Příběh je vyprávěn patnáctiletou dívkou Linou, která líčí osudy své a své rodiny při deportaci do pracovních táborů na Sibiř.
Přečteno opravdu jedním dechem. Nejvíce mě upoutalo ne příliš známé téma Litvy, o kterém se nemluvilo a nemluví. Velmi jsem obdivovala Jelenu, její přístup s nadhledem v každé situaci. Rovněž oceňuji vhledy do minulosti zpočátku časté později nikoli, které čtenáři dávají opravdu ránu do nosu, protože všichni žijeme svoje životy a nedokážeme si představit STOP!
Před přečtením jsem slyšela o autorčině knize s názvem Sůl moře, takže když jsem si všimla stejného jména, neváhala jsem. Dějiny mě zajímají a navíc, kolikrát se kdo může takovýmhle stylem dozvědět něco víc o historii Litvy, o které se toho většinou moc neví? Už jen tohle mě prostě nabádalo, abych knihu přečetla, ale nakonec žádných taháků ani nebylo potřeba, protože mě příběh na nějaký čas úplně rozložil. Přispívaly k tomu jak krátké kapitoly, tak i směřovaný děj.
Lina mi přišla jako silná holka, co ji ale dost zraní zrada, které to tam bylo na každém rohu plném. Vážně lituji ty, co museli v takových podmínkách žít a pak se vrátili domů. Museli tam žít v neustálých obavách, co přinese další den, a když už si konečně zvykli, zase je přemístili na jiné místo, kde začínali zase od znova a bylo to horší než předtím.
Oblíbila jsem si Andriuse, takže mě úplně zarazila jedna chvíle, kdy to nebylo zrovna růžové a pak posléze se po odkrytí všech souvislostí styděla stejně jako hlavní hrdinka. Tahle kniha mě vlastně celkově neustále něčím šokovala, většinou nepříjemně. Jako příklad uvedu přiznání stále naštvaného pána z vlaku. A ze všech nejvíc se mi do paměti zapsala scéna s Pickwickovým klubem, co mě vážně rozesmála, i když to bylo spíš takové hořkosladké.
Konec ve mě zanechal spoustu nevyřešených otázek, ale pro dobro mým oblíbenců musím říct, že jsem byla docela spokojená.
Velmi silně napsaný příběh o hrůzách, které se děly. Bohužel o pracovních táborech po celém Rusku se tolik nemluví a nepíše jako o koncentrácích, které pro změnu měli na starosti Němci. Ať tak či onak doufám, že se tyto hrůzy už nikdy nebudou opakovat. Kniha ve mně zanechala silný dojem. Jsem ráda, že takové knihy existují a já si díky nim uvědomím jak jsou některé starosti malicherné a některé bolesti malé, oproti tomu co ještě nedávno zažívali jiní lidé. Je dobře, že příběh těchto lidí někdo šíří dál. Lidé by neměli zapomínat.
Krásné. Krásně napsaný příběh o hrůzách, kterým se ani věřit nechce. Ale nemůžeme zavírat oči a tvrdit, že se nic takového stát nemohlo, protože je to přece příliš hrozné. Proto díky za každou knihu, kterou nejde nedočíst, která se čte tak snadno. Protože bez připomínání rychle zapomínáme...
Dobrá kniha, jsem moc ráda, že jsem ji četla. Jen 3 hvězdičky proto, že na to, jak je to vážné téma, je ta kniha taková jednohubka. Postavy nejsou popisovány nijak podrobně, takže si k nim moc nevytvoříte vztah, celý děj, na to, jaký pocit by v nás měl asi vzbuzovat, ubíhá až moc rychle na to, aby nějak extra zasáhl. Jak už tu někdo psal, ta kniha, to téma atd. vlastně jsou vážně dobré, ale mám přečteno už tolik lepších knih s touto tématikou, že v porovnání s nimi to na víc než 3 hvězdičky prostě není. Dala bych 3,5, kdyby to tu šlo, ale k té 3 je to blíž než 4...
Tohle by se mělo probírat na hodinách dějepisu místo memorování jmen vládců a dat.
První část knihy, kdy všichni jsou ve vlaku a jedou na Sibiř, ubíhala pomalu a moc mě nebavila. Proto jsem dala o hvězdičku míň. Líbily se ale velmi krátké kapitoly, díky nimž jsem se přece jen posouvala kupředu. Pak mě ale děj vtáhl a na konci jsem doslova zhltla autorčin epilog. Mám ráda knihy, které jsou inspirovány skutečnými událostmi. A musím říct, že o osudu Pobaltských republik jsem si ráda něco dohledala.
Velmi se zajímám o téma druhé světové a vše kolem té doby, včetně koncentračních táborů. Tato kniha mě zaujala, protože poukazuje na téma, které není příliš známé a poukazuje na to, že Rusové byli v podstatě stejní hajzlové, jako Němci.
Nicméně kniha mě nezaujala. Vadili mi jednoduché věty, nepříliš rozvinuté postavy a pomalý děj, který se moc neposouval. Nedokázal jsem si k postavám vytvořit vztah a očekával jsem, že se mnou kniha zamává, ale nestalo se tak. Možná, kdybych nečetl o tomto tématu už tolik lepších knih, zafungovalo by to lépe.
I tak si ale myslím, že by byla kniha dobrou volbou pro povinnou četbu na základce, nebo na střední.
Knihu jsem si půjčila kvůli vysokému hodnocení, ale musím říct, že mě zklamala. Těžko uvěřitelné detaily, ačkoli příběh samotný byl čtivý, daleko více mě oslovila dětská kniha Ostrov v Ptačí ulici.
Silné a dechberoucí. Líbilo, byť z toho mrazilo. Hlavně z jakési popisnosti a neosobnosti při líčení všech hrůz, které Lina se svým bratrem a matkou během transportu i ve vyhnanství prožívají.
Doporučuji!
Autorovy další knížky
| 2013 |  V šedých tónech |
| 2016 | Sůl moře |
| 2020 | Mlčící fontány |
| 2014 | Potrhaná křídla |
| 2022 | Musím tě zradit |
Nelze přestat číst, na druhou stranu je nutné dělat pauzy...
Hodně smutné a těžké čtení. Je mi líto lidí, kteří toto museli zažít. Ničím se neprovinili, jen se narodili v Litvě a dalších pobaltských státech.
Druhá kniha této autorky a obě mne dokázaly chytit a nepustit.
Proč se o tom nemluví? Všude se píše, jací byli Němci zločinci, ale proč o tom ani zmínka? Jaký Lina a další lidé pak prožívali život? Přes deset let v takovém ... a pak o tom celý život nesmět nikomu říct? Bez domova, bez rodiny. Dočkali se až po neuvěřitelných padesáti letech!! To už bylo Lině kolik? Přes 65let? Celý život v háji...
Lidé jsou neskuteční... :(
Andrius tvrdí, že zlo bude vládnout, dokud se dobří muži nebo ženy neodhodlají jednat. Věřím mu. Tenhle odkaz byl sepsán jako nezvratný důkaz, který promluví ve světě, který naše hlasy umlčel. Co se tu popisuje, vás možná šokuje nebo vyděsí, ale to není mým záměrem. Pevně doufá, že listy obsažené v téhle schránce ve vás rozdmýchají i ten nejhloub zasutý plamínek lidského soucitu. Doufám, že vás přimějí něco udělat, někomu o tom všem říct. Jen tak zajistíme, aby se takové zlo už nikdy nevrátilo.
Děkuji Lino, Andriusi, Jonasi, Jeleno...
Děkuji Ruto za krásnou knihu.