V zajetí stalinismu
Čestmír Jeřábek
Spisovatel Čestmír Jeřábek začíná své záznamy právě v únoru 1948. Téměř den po dni sleduje politické události v naší republice i ve světě. Pravidelně glosuje domácí kulturní scénu a brněnské dění. Po odchodu do předčasného důchodu se ještě intenzivněji věnuje práci na trilogii o knížeti Václavovi. Velmi často cituje zprávy z tisku (zpočátku hlavně z Lidových novin) a ze zahraničního rozhlasu. Publikace je doplněna jmenným rejstříkem.... celý text
Přidat komentář
Toto je unikát tato kniha. Spisovatel Čestmír Jeřábek (*1893) sedl a založil si deník 20. února 1948, den kdy 12 ministrů Benešovy vlády podalo demisi. Jeřábek už byl zralý muž a věděl, že přišla ta pravá chvíle, kdy začít deník. Pro mě je nejúžasnější to, jak je oproštěn od tehdejšího tónu doby, je neovlivněn, jako bytostný svobodomyslný demokrat, se zdravým rozumem, vidí aktuální dění v tu chvíli, optika dějin mu až po 40 letech dá za pravdu. Myslím, že tehdy v době nadšeného budování socialismu většina lidí podlehla státní ideologii a nechápala, co se děje špatně.
Citáty
“Metternich, Sedlnitzky a všichni ostatní ostatní autokrati staré habsburské říše nedovedli obrátit české země v takový hřbitov, jaký se kolem nás rozprostírá za vlády moskevských loutek, sídlících nyní na Hradčanech.”
“Rusko je neústupné. Jeho řeč zpupná, jeho propaganda předstihuje svou licoměrností a útočností metody nacismu.”
“Je to v našich dějinách úsek příliš odporný a zahanbující. Já osobně k němu cítím větší morální nechuť nežli k okupaci, kdy stál na jedné straně semknutý národ a na druhé straně utlačovatelé.”
Je překvapující, jaký měl Jeřábek přehled o mezinárodním dění, zřejmě perfektně uměl německy, poslouchal Vídeň a jiný zahraniční rozhlas. S velkou ironií glosuje absurdnosti, které přinášejí všední dny pod vládou komunistů, pečlivě vyjmenovává jména a cituje významné básníky a spisovatele opěvující novou dobu, protože ví, že jednou se budou stydět. Srovnává životní úroveň s dobou meziválečnou a i v tomto směru vidí úpadek.
Přestože doba byla němá, zlá, zbabělá, byl si jist, “že pod touto nehybnou, tupou vnější maskou dřímají skryté síly a energie, vlastní od pradávna našemu národu.”
Deníky spisovatele Čestmíra Jeřábka, publikované po roce 1989 jeho synem Dušanem Jeřábkem pod názvem V zajetí stalinismu, jsou neuvěřitelným světectvím absurdity režimu a jeho paranoie. Evropa byla omotána rudým provazem, který byl pečlivě utahován z Moskvy, a protože o konce se prali fanatičtí diletanti, život v satelitních sovětských státech dle toho i vypadal. Úpadek mysli i veřejného života autor glosuje se sarkasmem i smutkem, místy vztekem. V zápiscích však lze nalézt i mnoho nadějí, když ilegálně sledoval zahraniční politickou scénu a nepřestával doufat, že spásný konec nadvlády Sovětského svazu se blíží.
Po deseti letech psát svůj tajný deník přestal, onen kýžený konec ani nezaznamenal a bohužel ani nezažil. Nechal však dalším generacím jedinečné svědectví Brna 50. let se všemi aspekty doby. Neváhá poukázat na absurditu režimu, na všechny lži a bídu, jež přinášel. S autorem prožijete také měnovou reformu i proces s Rudolfem Slánským. Kniha se sice dnes složitěji shání, ale pokud vás tato část dějin zajímá, jedná se o fantastický zdroj mnoha informací.
O knize jsem slyšel v jednom dokumentu z dílny ČT. Tuším že to byla sérié dokumentů Rudí prezidenti, konkrétně díl Muž z lidu, který je o Antonínovi Zápotockým. Hojně tam je z knihy citováno. Tak jsem si řekl, že si tu knihu musím přečíst. To nebyl zas tak jednoduchý úkol. Nakonec jsem si jí půjčil z knihovny, vzdal jsem svoji touhu ji vlastnit.
Kniha rozhodně stojí za to. Začíná vítězným únorem a končí po deseti letech. Je psaná jako deník autora Čestmíra Jeřábka. A díky tomu. člověk dostane celkem zajímaví pohled, na Brno a začínající léta padesátá. Ke kterým patřil hlavně nedostatek, procesy, kulturní úpadek a měnová reforma. Později i zapomínání na různé výročí, které padli v nemilost. Dobrá ukázka, propasti mezi východem a západem je popis zpráv, které se do Československa dostávali. Autor poslouchal zprávy ze zahraničního rádia. Samozřejmě čerpal i ty oficiální. Když ty informace srovnával bylo v tu chvíli jasné, jakou měl režim moc.
Pokud někdo hledá popis života, v této neslavné éře, měl by si to určitě přečíst. Ale určitě neuškodí, když si to někdo přečte jen tak. Hlavně překvapí nedostatek všeho v zemi, kde se buduje lepší společnost a spravedlivý řád. Překvapující je i ten fakt, že rodná strana mlčí, a dělá že nic nevidí, i když jen ona sama má moc to změnit.
Politické události domácí i zahraniční (ty myslím převažují) z tehdejšího pohledu. Pokud má někdo zájem o intimnější náhled na prožívaní komunistického marasmu, doporučuji deník Jana Zábrany (Celý život), Jana Vladislava (Otevřený deník), Rudolfa Slobody (Z denníkov) nebo Pavla Juráčka (Deník 1959 – 1974).
Chcete-li si historii zprotivit, učte se letopočty a čtěte Dějepis pro 9. ročník ZŠ. Chcete-li jí být okouzleni a být do ní vtaženi, čtěte knihy jako je tahle. Brňáci navíc dostanou bonus.
Štítky knihy
Brno deníky stalinismus umělci 40.-50. léta 20. století podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
2008 | V zajetí stalinismu |
1970 | Hledači zlata |
1963 | Někomu život, někomu smrt |
1959 | Sága našeho rodu 1 - Propast |
1957 | Odcházím, přijdu |
Knihu jsem také objevil prostřednictvím citací ze seriálu Rudí prezidenti. A také ji sehnal jen z knihovny. Bonusem byly připsané komentáře propiskou od jakéhosi nespokojeného příznivce minulého režimu na mnoha stránkách. Na závěr dodal, že autor knihy tedy moc netrpěl a komentující se měl daleko hůře.
Zpět ke knize. Jako deník funguje skvěle. Události světové i lokální jsou prokládány pasážemi o životě obyčejných lidí a nedostatku základních věcí. Je znát, jak rychle se životní úroveň zhoršila a ne válkou, nastalo to až po ní s uchopením moci komunisty.
Jediná smutná pasáž je ke konci, kdy asi kolem roku 1957-58 pan spisovatel komentuje jakýsi návrh na menší autonomii Slovenska. V celé knize je asi nejčastější slovo "svoboda", kterou nám stalinismus upírá. Ovšem Slováků se nějaká svoboda asi netýká. Autor se nad tímto návrhem úplně rozohnil a jasnozřivě usoudil, že jakmile by Slováci mohli, opět se odtrhnou! Takže žádná autonomie nesmí být. (Pro neznalé, tehdy bylo Československo unitárním státem řízeným z Prahy, slovenské orgány měly minimální pravomoce.).
Ale pěkně tato část ukazuje tehdejší vztah Čechů ke Slovensku... Československo jako unitární stát chtěl jeden můj učitel na ZŠ ještě začátkem 90. let.