V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571
Luboš Taraba
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/383073/bmid_v-zajmu-vseho-krestanstva-bitva-u-l-hfy-383073.jpg
4
21
21
Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupilo do dějin jako „bod obratu“. Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.... celý text
Přidat komentář
super kniha o části dějin, o kterých jsem slyšela jen z rychlíku ... většinou jsem slyšela o slavných porážkách s Turky ... ale tato kniha je v tomto smyslu jiná ... tahle bitva byla vítězná pro Svatou ligu ... a co této námořní bitvě předcházelo (třeba Sulejmanovo roztahováni po části Evropského kontinentu, pád Granady a loupeživé nájezdy na Španělsko a Itálii z ze severní Afriky,...) ... důkaz, že i ta nejsilnější země není úplně neporazitelná ...prostě skvělá kniha, která opravdu stála za přečtení ...
Výborná kniha, popisující jednu z velkých etap turko-ligistických válek. Oceňuji počáteční popis obou zúčastněných armád. Co mi připadá celkem nesourodé, jsou počáteční/ úvodní a konečné/ závěrečné kapitoly. Připadá mi jako velmi nesourodé popisovat vlastně příběh pomalu od reconquisty na Pyrenejích, a na konci nezmínit či více nepopsat obléhání severní Afriky. Velká škoda, ovšem hvězdu neuberu - tak odborné, a přitom barvité líčení bitvy si zaslouží nejvyšší hodnocení a doporučení přečíst si.
Kniha je velmi užitečná pro pochopení poměrů v Evropě i v Osmanské říši, poopravil jsem si některé své představy o té době.
Knize bych vytkl to, že je psaná i vydaná horkou jehlou, kromě tiskových chyb obsahuje i chyby věcné, např. hned na obalu se píše, že Škrétův obraz v kostele Panny Marie pod řetězem znázorňuje Lepanto, zatímco na webu maltézských rytířů čtu, že to Panna Maria žehná obráncům Malty; a chyba je i v úplně poslední větě celé knihy, která avizuje Evžena Savojského.
Pak mi připadá, že autor prezentuje celý konflikt příliš mocensky a staví na stejnou rovinu křesťanství a islám, potažmo papeže a sultána, v čemž vidím velké rozdíly.
Ještě doplním: myslím, že papež nemohl slíbit odpuštění hříchů těm, kdo padnou (jak stojí v knize), předpokládám, že papež vojáky jen povzbudil a přítomní kněží udělili hromadně rozhřešení - to je mimořádný institut, který v katolické církvi stále existuje: každý kajícník se standardně připraví (zpytování svědomí, lítost, předsevzetí) a individuální vyznání hříchů se nahradí společným, po kterém kněz udělí rozhřešení - to se však týká jen těch, kdo se řádně připravili. Následně, po normalizaci situace je pak povinnost osobní zpověď absolvovat.
Snad jediná věc mně v knize zarazila a proto ji odbydu hned na začátku. Luboš Taraba doslova "opsal" (Ctrl+C) pasáže, týkající se organizace tureckého vojska a především oněch proslavených a obávaných janičářů. Nutno ale dodat, že sám od sebe, z "prvního dílu" dané problematiky - z knihy o úporné a úspěšné obraně Malty. Jinak je vše ostatní perfektní, jestli až zázračně úspěšná obrana Malty představovala vyrovnání sil, Lepanto bylo ve skutečnosti oním obratem zlomu. Na pevnině, v Uhrách a na Balkáně přišel onen zásadní zlom o sto let a dva roky později, kdy poslední velkou invazi spojenou s druhým dobýváním Vídně v roce 1683, která nakonec přinesla stejně katastrofální porážku tureckých sil na pevnině, stejně jako tomu bylo v tomto případě na moři. Je zřejmé, že přes roztříštěnost zájmů a osobní animozity se naonec onen křesťanský svět (či spíše jeho část) dokázaly spojit, protože pochopili, že už to opravdu "hoří". Je až smutné, jak se historie opakuje, když jsme zase svědky toho, jak politikaření a pletichaření včetně momentální zájmů má přednost před rázným, jednoznačným a věcným vystoupením proti smrtelnému nebezpečí, které v oné době Turci a jejich středomořští spojenci pod zelenou vlajkou Mohamedovou představovali. Pro mě je tato bitva ukázkou rovněž dvou momentů a totiž, že individuální nasazení (přes určitou nejednotnost a řevnivost mezi křesťany) a technický pokrok (galeasy) znamená víc, než slepý fanatismus. A to je všechno poselství i k dnešku. Luboš Taraba je skutečně spisovatel (ne pouhý vypravěč faktů) a drama předkládá s jistým odstupem a ironií, aniž by cokoliv zlehčoval, marginalizoval a nebo dokonce manipuloval. Možná, že jsem sám, ale z jeho knihy cítím dost silný apel k dnešku...stejně jako z "prvního dílu", kterým je úspěšná obrana Malty.
To nejzásadnější, co si po přečtení knihy odnáším, je fakt, že tehdejší vládcové a elita Evropy měli, úplně stejně jako ti dnešní, značný problém domluvit se na společném postupu proti expanzivnímu Islámu, tehdy zastoupeného Osmanskou říší. Sledovat politické pozadí, a s tím související potíže finanční/politické, vzniku ligistické flotily možná není právě čtení na léto. Z dnešního pohledu a ve světle současných událostí a chování evropských (západních) elit, však jasně ukazuje politickou/názorovou roztříštěnost tehdejších Evropských vládců, tj. v podstatě stejnou situaci jako dnes (mnozí argumentují, že právě tato názorová roztříštěnost a neustálá rivalita následně vedla k naprosté světové nadvládě Evropy – o tom jiné knihy).
Kniha je psána živým, svěžím stylem s častým nádechem irone. Někdy možná trochu stroze, což v tomto případě nepíšu jako kritiku, květnaté věty a složitá souvětí jsou u podobné literatury často spíš na škodu. Takto je kniha mnohem lépe přístupná širšímu okruhu čtenářů.
Snad jediné co bych knize vytknul, je absence podrobnějších mapek, někdy bylo dost obtížné sledovat pohyb flotil, ještě že máme Google maps. Bitevní náčrtky manévrování flotily vysloveně chybí. A protože jsem dost technicky zaměřený, chyběl mi též důkladnější popis používané vojenské techniky = lodí. Snad nejvíc je tento nedostatek zřejmý v jedné z posledních kapitol, kde autor popisuje tureckou snahu o vývoj vlastní odpovědi na Benátské dělové lodě, galeasy, Osmanské maony, nastíní, že turecká varianta nepředstavovala pro Ligu hrozbu, nicméně neuvede proč.
Přes výše uvedený nedostatek knihu všem zájemcům o historii jednoznačně doporučuji.
Výborně napsaná kniha faktů, těch 200 stran jsem přečetl za jeden den. Bitvou u Lepanta skončil turecký sen o ovládnutí "zlatého jablka", města Říma. O vítězství křesťanů rozhodla technická převaha Západu, mimo jiné galeasy, tajná zbraň Benátčanů. V knize je i seznam všech lodí a jejich kapitánů obou stran:
"Na Marchese sloužil jako příslušník setniny námořní pěchoty kapitána Diega de Urbina jeden mladý Španěl. Třebaže mu bylo pouhých čtyřiadvacet let, měl za sebou už život, který by stačil na námět k románu. ... Ráno se podobně jako hodně mužů probudil se slabou horečkou, ale bojoval jako všichni ostatní. Jeho pancíř zachytil dvě střely z arkebuz, ale nechráněnou levou ruku mu osmanské olovo pochroumalo. "Pro slávu té pravé," napíše později. Jeho jméno znělo Miguel Cervantes de Saavedra."
Čtivě a přehledně napsaná kniha mapující námořní kampaň vrcholící bitvou u Lepanta. Knihu dějově předchází další autorova kniha - Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565. Jediné větší mínus vidím v pár překlepech a chybách v textu - korektury bohužel nebyly nejpečlivější. Také mi trochu chybí podrobnější mapy pohybu flotil.