Vačice, která se nesmála
Frank Tashlin
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165753/bmid_vacice-ktera-se-nesmala-ZsZ-165753.jpg
5
187
187
Byla jednou jedna vačice, byla to ta nejveselejší a nejšťastnější a nejusměvavější vačice ze všech vačic. Nejraději se smála hlavou dolů, zavěšená na stromě za svůj krásný dlouhý ocas. Ale jednou se pod stromem objevili lidé. Zdálo se jim, že vačice je smutná, rozhodně to nevypadalo, že by se smála. I když jim říkala, že jí nic nechybí, lidé jí nevěřili. Mysleli si, že je to hloupá vačice, která neví, co je to být šťastný. Když je člověk šťastný, musí se usmívat, říkali a rozhodli se, že ji musí rozveselit... Druhý titul z trojice vtipných kreslených příběhů pro děti o lidech (a na chvilku i zvířatech) zhlouplých civilizovaným světem od amerického scénáristy, režiséra a animátora Franka Tashlina. Vačice opossum Didelphis marsupialis Savec z čeledi vačicovitých žije na území, které se táhne od Mexika až po severní část Jižní Ameriky. Největší americký vačnatec má tělo dlouhé asi 50 cm a k tomu 30 cm dlouhý ocas. V listnatých lesích, kde je doma, se vačice obvykle pohybuje po zemi, ale umí také výborně šplhat po stromech a dokonce i plavat. Je všežravá: nepohrdne hmyzem, ponravou, ještěrkou, ptákem, vajíčkem ani různými plody. Často se usazuje i blízko lidských sídel, kde páchá škody hlavně na drůbeži. Vačice žijí samotářsky, a pokud se náhodou potkají dva samci, zpravidla se to neobejde bez rvačky. Jsou to jediní savci, kteří mají schopnost, již známe například u brouků: jsou-li ohroženy, lehnou si, zavřou oči, vypláznou jazyk a mělce dýchají, takže vypadají jako mrtvé. Vydrží tak ležet několik hodin — ale když nepřítel zmizí, vačice se probere a rychle se ztratí v úkrytu.... celý text
Komiksy Pro děti a mládež
Vydáno: 2013 , BaobabOriginální název:
The Possum That Didn't, 1950
více info...
Přidat komentář
Příběh Vačice, která se nesmála, vznikl už roku 1950, ale je nadčasový v tom, jak vykresluje lidskou hloupost, nabubřelost, snahu mít za jakýchkoli okolností pravdu a prosazovat ji, ať se děje, co se děje…
U Vačice se mi moc líbily úvodní tři věty. „Smála se, když svítilo slunce. Smála se, když svítil měsíc. Smála se, když nesvítilo nic.“
Kéž bychom to dokázali: smát se, i když nesvítí nic...
Ve škole začala řádit jakási hnusná viróza. Chlapečci jsou usmrkaní, ukašlaní, teplota nic moc...a ejhle, jako pozitivní světýlko v tunelu, objevili jsme v hloubi knihovničky Vačici. Tak hezký a přitom docela krátký příběh jsme už dlouho nečetli. A poučný...
Jak málo stačí k tomu, aby si o nás okolí cosi myslelo a chtělo nás přinutit - samozřejmě jen v dobrém! - abychom své chvání i myšlenky rychle změnili! Bylo to moc prima, chlapečci zapomněli na rýmu a hned přišli na to, jak to s tou vačicí vlastně bylo...
Navíc autor nezapře, že byl mimo jiné i animátorem a jeho ilustrace jsou jedním slovem kouzelné. A jako bonus navíc je v knize docela poučný doplněk o tom, jak to vlastně ve skutečnosti vačice mají. Jestli se opravdu zavěšují na větev za ocas. Zavěšují. A taky si umějí hrát na mrtvé, když hrozí nebezpečí...
Moc hezká knížka, doporučuji.
Autor dokázal v této krásné knížce, kterou projdete za pět minut, ale rezonuje ve vás aktivně klidně dva týdny, krásně ukázat zvrhlost lidské společnosti, která si myslí, že ví nejlépe, jak je komu, a co mu pomůže. Řeší neexistující problémy a ještě je na to hrdá. Také je to povzbuzení, že i člověk, kterého to semele, není nezvratně ztracen.
báječná...Autorova "Svět, který nebyl" mě navnadil k hlubšímu seznámení se s jeho tvorbou. Vačici jsem pořídila jako dárek dceři a měla taky úspěch. Pochopila poselství, které je navíc provázeno milými ilustracemi. Vše záleží na úhlu pohledu. A nelámat věci násilím podle sebe přes koleno...Jo jo, Frank Tashlin pěkně nastavuje lidstvu zrcadlo.
A kdo by nevěděl, co je vačice opossum zač, konec knížky doplní i reálné foto a přírodovědné informace. (a jsou to fakt drzuni k nakousnutí ;)) , na mnohé jejich kousky si vzpomínám z literatury "Divokého západu").
Doporučuji !
Další poučný hezký příběh o vačici, která se nesmála. Přečteno za chvilku. Krásné ilustrace.
Jednoduchý, ale pěkný příběh. Synek se nechal zmanipulovat a stále tvrdil, že se vačice směje :)
Moc krásná knížka...hlavně poučná...lidi jsou zlí a člověk si musí dát bacha s kým jedná :)
Jsou knihy pro děti do 99 let . Tato je jedna z nich. Na příběhu usměvavé vačice ukazuje autor nesmyslnost povýšeného lidského principu vše řídit a vést "ke světlým zítřkům" .
Knízka pro děti,kterou by se měl přečíst každý dospělý.Kniha o tom,že u všeho záleží na úhlu pohledu.Co se jednomu nezdá,může bylt pro druhého ok.Krásně ilustrováno.
Líbila a moc. I přes to hořkosladké vyznění. Ale krásně zpracovaná, s poselstvím k zamyšlení.
Tu jsem koupil naslepo neteřince a občas ji z ní četl. A to, že se líbila, zbytečná slova, museli by jste vidět ty její oči... a proto tady jsme !!!
Příběh začíná vesele, vačice se usmívá a je šťastná tam, kde je. Ale co se stane, když vačici najdou lidé, kteří vidí věci jinak?
Aneb hořkosladký příběh o tom, jak my - lidé musíme všem a všemu velet, a když něco není podle nás, zařídíme, aby to podle nás bylo, i když to zničí mnohé úsměvy...
Až je mi zatěžko uvěřit, že příběh vznikl před tolika lety...
Další moc hezká dětská kniha, která se nám s dcerkou líbila, a dcerka ke konci říká : To nebyl sen......
Tak byl či nebyl....... to je na otevřených koncích to krásné, naše fantazie a představy .....
...aneb, podobnost čistě náhodná...
Venku řádí jaro, za poslední roky nejjarovatější. Trochu dřív, ale stejně. Rozhodně nemůžou zaznít věty typu: no jasně, ze zimáku rovnou do plavek. No jasně, člověk se ani neotočí a je všechno odkvetlý. Všichni stihli bledule na Chlébském. A koniklece na Koniklecové. A velikonoce, že se srdce smálo... Kromě mě. Podvrtla jsem si kotník. Bolí to dlouho a hodně. První čas nikam nechodím a zmírám. Po čase bolest trochu povolí. Sedávám u otevřeného balkónu. Odpočívám. Dospávám. Čtu. Koukám do zeleně. Do pokoje se den po dni dere sluníčko. Zpívají ptáci. Muž mi nosí kávu, povídá si se mnou a oprašuje mě. Vlastně je mi dost fajn.
Ještě po pár dnech nasadím ortézu, popadnu berle a vyrážím za sociálními kontakty. Budoucnost vidím poklidně optimisticky. A začne to. Ahóóój! Jak je? Asi nic moc, že se ptám, žejo? To musí být otrava, sedět doma. Cos dělala? Fakt, přehlídlas schod? No neblbni... Nic moc, co? Kotníky si pamatujou, to je nadlouho. Co už, žejo? Hele, seš pohublá (zdvořilostní obdoba vypadáš pod psa)... Nene, je mi celkem prima, vážně... Jasně, lepší než skuhrat, žejo? Víš ty co? Naložíme tě do auta a vyvezem tě někam vyvenčit. Co? Sedneš na lavičku...No, ale to je zas dost blbý, že si tu nohu nepodložíš. Ale to nějak uděláme (konspirují, kam se pojede venčit a čím mi podloží nohu)...Nebo na kafe, zahrádky už jsou otevřený, tak si dáš tu nohu na židli a... Ale ne, díky díky, to je dobrý, vždyť my máme taky auto, jen jsem se tu otočila, abych vás viděla... Prosimtě, bude to super, ať aspoň chvilku změníš blbý myšlenky, ne?... a tak dále a tak dále, a tak dále...
Můj pokojně optimistický pohled do budoucna pohasíná. Sedím zasmušile v azylu u dcery, TU NOHU podloženou. Nějak víc to bolí. A vůbec je mi nějak... A nic se mi naráz nechce.
Na stolku vedle mě leží Vačice. Apaticky se jí chopím a...
Dočetla jsem zrovna do přípitku. Kolem kolotají moji milí a nosí na stůl. Láskyplně se na mě zubí a decentně vtipkují na můj účet v souvislosti s tématem Velikonoční neděle. Chmury jsou ty tam. Vstávám a jdu si přisednout ke stolu. Nohu beru s sebou. Vlastně je mi už zase dost fajn...
Moc pěkná knížka, která se dá číst v každém věku. Příběh k zamyšlení a ilustrace prostě boží. Pár stránek na pár minut. Baobab mě ještě nikdy nezklamal.
Mistrovsky zachycená myšlenka - jednoduché věty doplňují výstižné obrázky.
Hořkosladký příběh začíná radostně, bezstarostně v přírodě.
Po zásahu člověka úsměv mizí...
Dává konec naději?
Vačice, která se nesmála
Kniha s nádhernou myšlenkou. Musím si ji určitě pořídit, ta v mé knihovně nesmí chybět :).