Valdštejn, Marie Stuartovna, Panna Orleánská

09.04.2022

Kniha obsahuje nejen vrcholná díla svého autora, ale především vrcholná díla světové dramatické literatury.
V A L D Š T E J N - trilogie o moci, ideálech a pádu. Z mého pohledu nebyl nejlepší postavou Valdštejn, ale hraběnka Trčková, pragmatická silná žena, která stála za klíčovými rozhodnutími generalissimovými. Absolutně dokonalou scénou je dialog hraběnky s Valdštejnem, v němž jej přesvědčí, aby podrazil císaře a přešel ke Švédům. Dramaticky je to dokonale vystavěná scéna, během níž Valdštejn změní názor pod náporem hraběnčiných argumentů. Vše je líčeno maximálně pravdivě, Valdštejn neudělá nějaký neuvěřitelný kotrmelec, ale podlehne jasným a logickým slovům chytré ženy. Trilogie se svrchovaně politická, a tak zde čteme mnoho výborných úvah. Např. z Gordonových úst zazní:
Císaře zradit - a takový pán!
Tak nadaný! Co je to sláva světa!
Já říkal: Tohle dobře neskončí;
ta jeho velikost a moc mu byly léčkou
a jeho zvůle stále kolísající.
Když člověk roste, nesmíš spolehnout,
že zná svou míru. V mezích drží ho
jen zřejmý zákon a pak vyježděná
a tvrdá stopa starých zvyklostí.
Však proti přírodě a zcela nový
by způsob, jakým Valdštejn vedl válku;
jím učinil se rovným císaři
a pyšný duch ho odnaučil sklonit se.
Je škoda ho! Vždyť nikdo nemohl
tam pevně stát, zdá se mi, kde pad on.

M A R I E S T U A R T O V N A - opět velké drama dvou žen, které zápasí s vlastními démony, majíce však proti sobě jedna druhou a také svět a odpovědnost. Je zde mnoho skvělých úvah o spravedlnosti a právu, o náboženství, o soudu. Marie se pokouší vyrovnat s vlastní minulostí, Alžběta ve svých pochybnostech míří hlouběji, k samotné podstatě moci. Drama je skvěle vystavěné, nejlepší je scéna setkání obou královen, která je vlastní básníkovou fantazií.

P A N N A O R L E Á N S K Á - velkolepá freska Janina vzestupu a pádu. Jana je projekcí všech zúčastněných, promítají si do ní všechny své neuskutečněné ideály, což jí samotnou zlomí. Schiller mistrovsky vylíčil Janin fanatismus, její náboženské zanícení, které skutečně přineslo plody v podobě osvobození Francie od okupantů. Hra má mnoho skvělých míst - obrácení vévody burgundského mezi ně patří. Z Talbotových úst (vrchní velitel anglické armády) zní v závěru doslova existenciální výpověď:
Již bude po všem, a já se vrátím zemi,
věčnému slunci ony atomy,
jež spojily se ve mně v žal i slast -
A z Talbota, jenž proslul ve světě
válečnou slávou, nezůstane nic
než hrstka prachu. - Takto končí člověk -
Jediná kořist, kterou odnese si
z tohoto svého boje o život,
je pochopení oné nicoty
a bezvýhradné pohrdání vším,
co se nám zdálo vznešené a vzácné -
Jedním z vrcholů dramatu je Janin monolog z počátku 4. dějství, v němž Jana přemítá nad tím, že člověk je příliš slabý na to, aby se mohl stát nástrojem v Božích rukou. Pozoruhodné je (z hlediska teologického), že Janina mise byla inspirována toliko Marií - nezní zde jediné slovo o tom, že by Jana při osvobozování země byla následovnicí Krista. Marie je naopak bojovnicí, mnohdy přísnou a krutou. Co na to katoličtí teologové?