Válka ve vzduchu

29.07.2021

Do chvíle než lidstvo vybije samo sebe, budeme stále připravovat válku. Civilizace a kultura jsou jen tenounké slupky na uvažování dítěte. Vzdor, vztek a ničení. Třeba se HGW mýlí - vždyť dvě světové války proběhly a stále umíme číst knihy. Druhé přečtení mě zasáhlo vzpomínáním na svět 30 let po válce.

24.04.2021

(SPOILER) Podvědomí opět zapracovalo, a tak jsem v nynějších dnech eskalace mezinárodního napětí a mrazivých vztahů s Ruskem četl nestárnoucí vizionářský román Válka ve vzduchu od Herberta George Wellse. Bez váhání bych ho zařadil k tomu nejlepšímu z vědecké fantastiky od Wellse. Autor v románu z roku 1908 předpovídá světovou válku, rozpoutanou Německem a Japonskem, válku, jejímž hlavním médiem jsou nové vražedné létající stroje: kromě vzducholodí, jak si je dokážeme představit, jsou to především útočné německé Drachenfliegery (autorova licence), jejich asijské protějšky, a především vynález letounu podobného vose od geniálního konstruktéra Alfreda Butteridge, který je jednou ze zápletek románu. Wells román situoval v době jeho sepsání do nedaleké budoucnosti, do níž už promítl trendy, jak je ve své době mohl odhadovat. A tak kontinenty spojuje nadzemní jednokolejná železnice, upevněná na stožárech podobných malým eiffelovkám, v každém anglickém domě je telefon a Albion právě zažívá boom automobilismu a motorových bicyklů. Román má jistou rozeznatelnou strukturu, která sice není úplně kompaktní, ale knize to neubírá na čtivosti, možná naopak. Úvod je podařeně humoristický, kdy sledujeme groteskní podnikatelské zápolení podnikavců Berta a Grubba, kteří si zařídí prodejnu a opravnu bicyklů. (Zajímavý výraz pro zřejmě charakteristický zvuk motorového kola: "teftefování..."). Podnikání se však nedaří, a tak se oba mladíci dávají na cestu kočujících divadelníků, samozřejmě nechtěně notně obskurního typu. Wells zde uplatnil velký talent pro popis humorných situací, a docela by mě zajímalo, zda někdy napsal román opravdu čistě kratochvilně veselý typu třeba Tří mužů ve člunu. Při jednom z představení jménem "Dervišové z pouště" se v prostěradlech zahalení ochotníci na bicyklech nachomýtnou k prudce klesajícímu balonu, ve kterém ztroskotává vynálezce Butteridge. Bert ve snaze zachránit balon před odletem jej zatíží vlastním tělem, ale zatímco vynálezce šťastně končí na tvrdé zemi, balon se opět vznáší a Berta unáší pryč. Následující líčení nečekané vzduchoplavby je dechberoucí. Bert v balonu překvapivě nachází Butteridgovy plány na sestrojení létající "vosy", která se slibuje stát epochálním objevem v letectví. Jenže vítr jeho balon zanese až do Německa, které se právě pod vedením prince Karla Alberta chystá rozpoutat světovou válku. A zde končí humoristické fáze románu a začíná jeho fáze apokalyptická. Němci Berta berou do zajetí, ale protože ho zpočátku mylně pokládají za vynálezce "vosy", prokazují mu poctu jako zajatci veledůležitého významu. Brzy však omyl vyjde najevo, ale to už je Bert na palubě vzducholodi Vaterland, která pluje v obrovském konvoji vzdušných plavidel, se kterými Němci míří přes oceán, aby zničili New York. Vzdušný útok na srdce Spojených států je vylíčen tak spektakulárně, že rozum jen žasne, v jaké hrůzné noční vizi Wells tyto výjevy spatřil. New York je bombardován z nebe, brání se, ale podléhá. "(Bert) viděl vzducholodi letěti nízko a rychle nad stmívajícími se a vzlykajícími ulicemi; viděl velké budovy, náhle červeně osvětlené uprostřed stínů, potom klesající pod nárazem pum; byl ponejprv v životě svědkem groteskního rychlého útoku nenasytných plamenů. Proti tomu všemu cítil se uvolněným, netělesným. Vaterland přitom nevyhodila ani jediné pumy; pozorovala a velela. Potom se snesli konečně níže a vznášeli se nad radničním parkem, a jeho mysl poznala s hrůzou, že osvětlené černé hromady jsou veliké úřední budovy v ohni a že chození sem a tam nepatrných ponurých stínů něčeho šedého a bílého, svítilnami osvětleného, bylo odnášení raněných a mrtvých. Když se vyjasnilo, chápal víc a víc, co znamenají ty scvrklé černé věci..." Bert dokonce v sobě nachází zvláštní nový - a pouze dočasný - pocit: opojením válkou, rozkoš z ničení a zabíjení, pokud se umírající bytosti nachází v bezpečném odstupu... Po následné letecké bitvě u Niagary se vzducholoď s Bertem zřítí, umírá jeho nový německý přítel voják Kurz. Na ostrově je Bert svědkem brutálního útoku skupiny Japonců na dva prchající německé strojníky, jeden z nich je rozsekán meči. Syrová, nezapomenutelná scéna. Tohle je tedy válka, uvědomuje si Bert. Bert se po ztroskotání na ostrově setkává s přeživším princem Karlem Albertem. Po vnitřním psychologickém boji a zralých úvahách se nezkrotně panovačného megalomana Karla Alberta bert rozhodne zastřelit, což učiní. Velmi silná dílčí epizoda, jeden z vrcholů knihy. Bertovi se z ostrova podaří uniknout. Vrací se k civilizaci; neví, nakolik byla země mezitím sežehnuta válečným požárem. Plány na Buterridgovu "vosu" má stále u sebe a tak se rozhodne předat prezidentovi Spojených států, protože není jiné cesty, než nepřítele rozdrtit. Kdo je však tím nepřítelem teď, kdy je celý svět v požáru? Lze vůbec uhasit nějak ten požár? - Ocitáme se ve třetí postapokalyptické a filosofické fázi příběhu. Bert se po zdánlivě úspěšné misi konečně vrací domů a poznává: lidstvo, pokud přežilo, začíná znovu od bodu nula. Starý krásný svět před válkou, ve kterém pokrok techniky předběhl morálku lidí a tím je přivedl k záhubě, je definitivně pryč. Z krásného obrovského ohně svaté války za světovládu zbyly zčernalé a páchnoucí trosky a dezorientované stíny, které bývaly lidmi. Zbyla jen matná touha přežít, není však příliš zřejmo, proč vlastně žít? Zbylo duté prázdno v hlavě a nejasné vzpomínky na cosi nepochopitelného z minulosti, nesdělitelné dalším pokolením. - Silný, nesmírně zneklidňující a jasnozřivý román bez slabého místa. Čtěte bez váhání. - Četl jsem Vilímkovo vydání z roku 1927 s překrásnými ilustracemi Arthura C. Michaela.