Vánoční tajemství

16.01.2022

Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila:

"Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."

Z myšlenek ve spisku jsem si zaznamenal tyhle dvě:

„Každá opravdová modlitba je modlitbou církve. Skrze každou upřímnou modlitbu se něco v církvi děje, a je to sama církev, jež se zde modlí, neboť je to Duch Svatý, který je v církvi stále živý a který se za každého jednotlivého člověka přimlouvá. Čím jiným může být modlitba církve než odevzdaností těch, kdo nade vše milují Boha, který je láska?“

„Je-li Bůh v nás a je-li Bůh láska, pak nemůžeme než milovat bratry. A proto je naše láska k lidem mírou naší lásky k Bohu. Avšak je to jiná láska než přirozená láska k lidem. Ta se týká toho či onoho, kdo je s námi spojen poutem krve nebo kdo je nám blízký charakterem či společnými zájmy. Ostatní jsou ‚cizí‘, do kterých jednomu ‚nic není‘, druhému jsou případně dokonce svou osobou protivní, takže si je drží co možná nejdále od těla. Pro křesťana neexistuje ‚cizí člověk‘. Je to vždy ‚bližní‘, koho máme před sebou, kdo nás potřebuje; a je jedno, je-li spřízněný, či ne, zdali ‚se nám líbí‘, nebo nelíbí, je-li ‚morálně hoden‘ naší pomoci, či nikoli. Láska Kristova nezná hranic, nikdy nepřestane, neděsí se ošklivosti a špíny. On přišel kvůli hříšníkům, a ne kvůli spravedlivým. A pokud v nás Kristova láska žije, potom jednáme jako On a jdeme za ztracenými ovcemi.
Přirozená láska vychází z toho, že chce mít milovaného člověka jen pro sebe a pokud možno ho vlastnit. Kristus přišel, aby pro Otce získal zpět ztracené lidstvo; a ten, kdo miluje jeho láskou, chce lidi pro Boha, ne pro sebe. To je ostatně zároveň nejjistější způsob, jak je získat na věky; vždyť jestliže jsme ukryli nějakého člověka v Bohu, pak jsme s ním v Bohu jedno, zatímco žádost vlastnit někoho vede často – dříve či později, ale vposled vždy – ke ztrátě. Pro cizí duši, stejně jako pro tu vlastní a pro každé vnější dobro platí: Kdo se snaží sobecky získat a uchovat, ten prohrává. Kdo odevzdává Bohu, ten získává.“

29.11.2018

Prostě nádhera. Určitě se budu k této knize v předvánočním čase vracet !

17.01.2018

"Pokoj na zemi lidem dobré vůle. Všichni ale nemají dobrou vůli."

Vánoce jsou svátky pokoje, ale jestli je oslavované děťátko opravdu znamením, kterému se bude odporovat, pak jsou Vánoce také svátky nepokoje. Požehnaného nepokoje světla s temnotou. Požehnaného, protože nám nedovoluje si na temnotu přivyknout a přehlížet ji, na tu okolo, a především na tu uvnitř nás.

03.01.2018

Velká filosofka, Židovka, která přijala křesťanství, ve svém útlém dílku také píše: "Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak tomu je i při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk vcelku spokojený, bude tomu jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec sám sebe snášet v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se do Božího milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpírá našim silám." V závěru své meditace píše: "Na zář světla, které vychází z jesliček, dopadá stín kříže. Světlo pohasíná v temnotě Velkého pátku, avšak oslnivě vzchází jako milost neděle Vzkříšení. Cesta vtěleného Syna vedla skrze kříž a utrpení ke slávě vzkříšení. Dospět se Synem člověka skrze utrpení a smrt ke slávě vzkříšení je cesta každého z nás, pro celé lidstvo." - V doslovu dílka je uvedeno, jak dotáhla tuto myšlenku oběti vlastního života i svým svědectvím, v koncentračním táboře v Osvětimi-Birkenau, v plynové komoře.