Vápenka
Thomas Bernhard
Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsání studie o sluchu, „nejfilozofičtějším ze všech orgánů“, o niž se již více než dvacet let neúspěšně pokouší. Společně se svou ženou se ve vápence zabarikáduje, izoluje se od okolního světa a připravuje se na sepsání epochální práce; ale čím víc se na ni koncentruje, chce ji konečně dostat z hlavy na papír, tím více se od ní vzdaluje. V psaní ustavičně troskotá, a tak se jako poslední akt, jenž může (nejen jeho) životu dát smysl, jeví smrt: o Vánocích, v den narození Spasitele, Konrád svou ženu zastřelí. O dva dny později nalezne policie promrzlého muže ve vyschlé žumpě; Konrád se nechává bez odporu odvést. Román Vápenka je „hledáním příčin“ této smrti, příčin ztroskotání psaní, ale obsahuje také témata deprimujícího dětství, nesnesitelné každodennosti nebo děsivé idyly, kterou představuje vápenka i její obyvatelé. Konrád a jeho žena jsou pro Bernharda typickými protiklady: on dává přednost Kropotkinovi, tedy politice, ekonomii a činu, ona Novalisovi, tedy poetické existenci a kontemplaci; Konrádovo postižení duševní je protipólem tělesného postižení jeho manželky. O Konrádově světě se přitom dozvídáme z vyprávění zástupce životní pojišťovny, který skládá Konrádovy výroky z hospodských tlachů, několika osobních setkání a hlavně ze svědectví dvou správců, kteří měli ke Konrádovi nejblíže a z jejichž vyprávění je možné – alespoň částečně – rekonstruovat, co se vlastně ve vápence stalo.... celý text
Přidat komentář
Velke nadseni. Mozna jeho nejlepsi kniha. Mnohem komplexnejsi nez zprofanovane ale dobre Myceni. Hlavni myslenkou je tryzen v neschopnosti dokoncit dilo.
Uf, kniha dočtena. Už jsem v to skoro nedoufal. Ale popořádku. Bernharda jsem vždy měl a stále mám velmi rád. Jeho vodopád myšlenek, které se zdánlivě opakují, ale vždy se nově rozvíjí v další a další obrazy a úvahy, jeho neotřelý a provokativní jazyk, kterým si Bernhard nebere servítky, zkrátka toto vše mi kdysi učarovalo a vrhal jsem se do jeho knih jako do rozbouřených vln. Ale u Vápenky jsem najednou uvízl v bahně a nemohl se pohnout, zkrátka tuhle tůň jsem málem nepřeplaval. Proč? Vždyť jazyk je stále stejně břitký, valivý, naléhavý, ostrý…Kde je tedy chyba? Možná právě v tom, že vlastně nejde o děj, o vývoj postav, o dramatiku příběhu, ale prostě se zde spisovatel jen a jen vypisuje z nějakého traumatu prostřednictvím alter ega Konráda, možná se zde odráží Berhardova tvůrčí krize, kterou narouboval na nemožnost hlavní postavy sepsat studii o sluchu. Nevím.
Knihu jsem tedy dočetl, a asi navždy ji odložím hluboko do útrob knihovny a nebo pošlu dále, třeba zaujme někoho stejnou intenzitou, jakou mě od další opakované četby odradila.
Jeden z těch lepších Bernhardových románů. Klasický příběh o ztroskotanci, který se snaží různými vesměs absurdními kličkami docílit klidu na svou práci, kterou v tomto románu představuje studie O sluchu. Zároveň je to román o nemožnosti ideálního soužití a neschopnosti být bez toho druhého, i když je to soužití na hranici příčetnosti. On - racionálně zaměřený člověk; ona - tělesně postižená čtenářka Novalise. Tragédii jejich společného života ozřejmují různé vesměs banální prohlášení místních starousedlíků, které dávají celé tragické události komediální a někdy až fraškovitý ráz.
P. Bernharda jsem pro sebe objevil náhodou a teprve nedávno. Stal se mým oblíbeným autorem - i tento delší text se mi velice líbil, nemám k němu připomínek. Popisuje osud podivínského manželského páru Konradových, kteří žijí v bývalé vápence na rakouském venkově. Vynikající je opět koncepce nepřímého vyprávění, dokonce dvojmo nepřímého: jak se postupně ukáže, příběh vypravuje pojišťovací agent, který prodává životní pojistku mj. dvěma známým hlavní postavy (p. Konrada), a to p. Froovi a p. Wieserovi. Veškeré zamotané úvahy a vzpomínky p. Konrada jsou tak podány pojišťovacím agentem jenom podle toho, co mu o reprodukovali na střídačku p. Fro a p. Wieser.
Konrad je údajně odporný, současně však obětavý.