Tajemství planet
Hana Prošková
Vašátko a Horác série
< 5. díl >
Tajemství planet - malíř – restaurátor se vydá na barokní zámek u Chebu kvůli „vyčištění a restauraci nekonečných metrů, zdobených erby zdejších rodů“, jak píše samotná autorka. Ale objevuje také staré fresky, které mají být z počátku dvacátého století, ale podle jeho názoru jsou starší. Samozřejmě zde jde i o zločin… Smrt mladé stopařky - Horác a Vašátko pátrají po pravém pachateli surového násilí na mladé stopařce aut. Zelená nálepka - Ukradená zásilka léků, parta mladých lidí, úvahy o sebevraždě nebo třeba Horác, který se učí anglicky.... celý text
Přidat komentář
Dvojici Horác-Vašátko jsem si oblíbila.Mám ráda filmové zpracování.Pustím se do další knihy.
Tuhle autorku měla, má ráda má maminka. Díky domu je ve staré knihovně - na půdě, spousta příběhů Vašátka a Horáce... I když to není taková ta noblesa, jako třeba u knih od Václava Erbena..., přesto tyto detektivky svůj půvab a jisté napětí mají.
Tajemství planet, z pohledu dnešní doby, patří do takového retra. Každopádně jim to retro, v jistých věcech - maličkostech..., můžu jen závidět.
Smrt stoparky a tajemstvi planet. Nejrozsahlesi povidka prectena uz drive.
Ctive a snadno uchopitelne. Moc pekne Proskova se cte opravdu moc hezky. Pribehy nas zatahnou do ruznych mist i socialnich vrstev tehdejsi spolecnosti.
Pod stejným názvem knihy je vydání nakladatelství MOBA z roku 2014 - to jsem právě dočetl a toto vydání obsahuje šest příběhů autorky - knížka má přes pět set stran a je to spojení předchozích dvou knih Tajemství planet z roku 1976 Tajemství obří číše z roku 1973. Poklidné detektivky z dávnější doby.
Audionahrávka této knihy mi dělala příjemnou společnost při vaření. Nijak zvlášť mě nenadchla, ale jako průměrná detektivka splnila svůj zábavný účel.
Poslouchána audiokniha a poslouchána ze zvědavosti:
Nebylo v minulosti moje ,,mládí nevybouřené" na paní Proškovou zbytečně přísné?
Klasickou knihu bych určitě nečetla.
Ale oběd jsem s Pavlem Soukupem u ouška uvařila lusknutím prstů...:-)))
Zloducha jsem však neuhodla, i když děj byl hodně předvídatelný.
P.S: Nesnáším vaření... :-)
P.P.S: Pavel Soukup je mistrem svého oboru. Miluji jeho hlas...
Nic nervydrásajícího ani objevného jsem na této detektivce (Tajemství planet) neshledala. Ale stala se zvláštní věc. Poslouchala jsem ji jako audioknihu a výkon pana Pavla Soukupa v hlavní roli ji povýšil o dvě hvězdy.
Po letech jsem se vrátila k Haně Proškové a jejím detektivkám - výběr uvedený v Tajemství planet. A opět jsem nebyla zklamaná. Stále se mi dobře čte :-)))
Telefonní budky, kouření všude i v restauracích, stopování aut, neomezený přístup VB ke zdravotní dokumentaci pacientů, Tuzex atp. - to vše jsou věci, které najdete jen v těchto starých románech, jako je tato sbírka. Detektivní příběhy jakoby inspirované Maigretem a přítelem Sherlocka dr. Watsonem nejsou podle mne vůbec špatné, postupují pomalu k logickému řešení, většinou ozvláštněné vzruchy zanesenými sem přihrávačem hlavního detektiva Horácem.. Nevadí mi kostrbatá mluva postav, spíše by mnohde asi vadila uhlazená mluva intelektuála, naopak oceňuji jistou věrohodnost a soustředění na psychiku postav. Ne, že by to byl trhák, ale slušná sbírka detektivek je to určitě.
S paní Proškovou mám letitý problém. A to jak s jejími příběhy, tak s její češtinou. „Něco je špatně“, chtělo by se ocitovat klasika…
Co se vlastní knihy týče, úroveň povídek má – podle mne – sestupnou tendenci. Svým způsobem mě zaujala pouze ta první, naopak se závěrečnou povídkou jsem se doslova trápil a dočíst ji jsem dokázal jen s velkým sebezapřením.
Mám-li to říci úplně natvrdo (tímto prohlášením asi doběla rozpálím autorčiny fanoušky): dokud se na scéně neobjeví Horác, člověk ještě dokáže být jakžtakž shovívavý, ale s příchodem autorčiny ústřední figury jde téměř vždycky všechno do kytek: logika vyprávění, úcta k žánru i celková uvěřitelnost – alespoň TAKHLE to cítím já. Prostě jsme si s paní Proškovou nepadli do noty.
A ještě k té nahoře zmíněné sémantické výtce.
Navzdory vygooglovanému (a ze tří zdrojů potvrzenému) ujištění, že Hana Prošková je Češka jako poleno, mívám někdy pocit, že je spíš cizinkou, která k češtině přičichla až někdy ve zralém věku. Prazvláštní užívání slov a slovních spojení, kostrbatost ve slovosledu (někdy se člověk musí vrátit na začátek věty, aby plně pochopil, co chtěla autorka říci), slova umísťovaná do kuriózních kontextů, bizarní nakládání s předložkami, vedoucí ke vzniku krkolomných nečeských vazeb atd.
Jako příklad uvedu devět jazykových podivnůstek, které jsem (jako vzorek) zcela nesystematicky vyzobal na ploše devětadvaceti stránek (str. 308 – 336):
Měla pláč na kraji. ----- Zavolal na ni, rozškrtl novou sirku a snažil se k ní dostat; nebylo to příliš nesnadné… ----- „Stalo se ti to nerado?“ zeptal se Míla. ----- „Zrovna se chystám do koncertu.“ ----- „Bohužel jste si vybral zrovna dobu, kdy mám fofr, ale to nic nedělá.“ ----- Co se týká Horáce, musí se říci, že to s ním bylo značně horší; ano, o Jardovi se nezmýlil, že se to domníval, ale Olina nemusela být vinna… ----- „Bože, Horáci, ty vypadáš.“ Přisedla si k němu. „To je v kraji, to se vybrousí.“ ----- Žaludek měl jak na vodě a nervy se v něm začaly viklat. ----- Jenže Vašátko byl dříč a kromě toho ho pálila chyba, které se dopustil s Mertlem. (Konec příkladů.)
Nechci být hnidopich, ale jazyk by měl být nenápadným prostředníkem mezi čtenářem a příběhem. Jste-li ovšem v průběhu čtení neustále konfrontováni s nedostatečnostmi tohoto prostředníka, je to némlich totéž, jako kdybyste poslouchali muziku z praskajícího gramofonu, na kterém neustále poskakuje jehla (což je sice příměr pro pamětníky, ale lepší mě nenapadá). Potom je snad lepší celý ten krám raději vypnout.
Autorovy další knížky
1975 | Bibi (převyprávění) |
1969 | Černé jako smola |
1978 | Zlá panenka |
1966 | Měsíc s dýmkou |
1982 | Jahody se šlehačkou |
Příjemná oddychová detektivka v aknize, ve které nás autorka zavede na barokní zámek u Chebu. Nadějný restaurátor zde odkrývá tajemství fresky s krvavou historií. Děj se mi líbil, jasný, bez zbytečných dalších nabalenin.