Vášeň, co do rána zchladne

Pijácké rýmovačky, psané pravděpodobně mnohdy poté, co se stesk nebo vztek nepodařilo alkoholem otupit, ale naopak umocnit. Bohémství a hrdost, sebelítost i sebeironie. Dnes by takto mohl psát každý zhrzený puberťák. I ve sportu ovšem platí, že co byl před sto lety světový rekord, je dnes běžný standard. Je tedy Gellnerův styl alespoň dobově objevný? To opravdu nevím.
Veršům se nedá upřít poutavost, rytmičnost (jako stvořené k halekání), dobré pointy, přitažlivá témata (sex a chlast), nadto obsahují minimum tropů, takže jsou zcela srozumitelné. Lze tedy chápat, proč jsou Gellnerovy básně navzdory archaické syntaxi a morfologii stále oblíbené.
Mně osobně jsou ale protivné. Příliš z nich trčí, že Gellner byl především karikaturista (což mimochodem vydání v Dokořán skvěle ilustruje s pomocí jeho tvorby). Jelikož se mi nedostává příležitostí, abych je opilý skandoval cestou z hospody, nenacházím v nich žádné kouzlo. (Krom toho, byla-li řeč o sebelítosti a sebeironii, vtírá se mi pocit, že to druhé pouze částečnš maskuje to první, což mi autora zprotivuje.)
Nerozumím upřímně, co má být na té poezii tak geniálního, že dostává tolik prostoru např. ve středoškolské výuce.

Má vášeň pro Gellnera rozhodně do rána nezchladne. Naopak je to letitá láska, už od dob gymplu.

Nikdy jsem neměla cit pro poezii, mnohdy mi básně přišly neuchopitelné, umělé, strojené, ale ty jeho miluju. Jednoduché, prosté, znělé, líbivé.
Kdo sám se toulal po nocích, miloval a noci prohýřil, pro toho bude Gellner a jeho básně věrným kumpánem.

Čtení básní z této sbírky mě hodně bavilo. Dýchala z nich naprostá přirozenost každodenních prožitků, a to jak v lásce ,tak i v životních situacích.

...
Nynější žena, co já v klidu tučním,
v oborech věd a práce působí.
Co naplat! Učím se ted' pracím ručním:
vyšívat, vařit a mýt nádobí.

Chot' poslušný a věrný budu. Škoda,
že muž dnes přec jen rodit nemůže!
Doufám však, že i to se časem poddá.
Ach, vemte si mne, slečno, za muře...

Nemít rád poezii pana Gellnera může mít jen literární odbojář.
Jeho jednoduché verše skrývají krásné mini příběhy, opájíte se jimi a stále vám nestačí melodie slov a rýmů.
Osud si zřejmě chce zahrát poker a zbaví národ člověka, který mohl vyrůst v génia. Zemřel tak mlád...
Ale přes své mládí po sobě zanechal své vidění světa, lásky, smrti a nedokonalosti člověka.
Spousta básní pobaví, ale nad některými jen vydechnete. Protože František Gellner musel mít krásné srdce, které se nebálo otevřít.
Někde jsem četl, že básník Gellner neměl rád volný verš...
Pokud to tak je, hlásím se do jeho fan-klubu... :-)

Víno - ženy - zpěv - to je František Gellner....

Motiv lásky a smutku se tu často objevuje :

Nevím ženo, jak v tobě ďas
vzbudil šlapanou pýchu
že ironizovat začalas
vážnost našeho hříchu

a sliby které se neplní
a vášeň co do rána zchladne
a něhu jež nitro nezvlní
za niž se zastydím za dne...

A závěrem :

Nejlépe bylo by vzdálit se
a nikdy se nenavrátit
svým bližním a nejbližším ztratit se
a sám sobě se ztratit.

A to se mu tuším podařilo - zůstal nezvěstný...

Básně nečtu. Ale Gellner je skvělý, chytla jsem se ho už na střední škole a ráda se k němu vracím.
Většinou se jen usměji, když slyším, kolik hudebníků našlo v gellnerových básních vzor pro své písně a převedlo je do hudební formy. ♥

Vášeň, co do rána zchladne je mixem básní z jiných sbírek. Na jedno dostaveníčko je tak možné se seznámit s Františkem buřičem a anarchistou, ironickým Františkem, který otevřeně pohrdá falešnou morálkou a měšťáckými konvencemi. Františkem, který se opíjí vínem a pivem. Františkem, který miluje. Jednou za peníze a jindy za zlomené srdce. A nakonec také s Františkem plným bolestné melancholie, smutku, něhy. Smířený sám se sebou a snad se vším, co mu život přinesl.
------------------------------------
Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití

Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití,
nedoved jsem její krásu oceniti.
Co mi dával život, vše mi bylo málo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

Rukama jsi nad svou hlavou zalomila,
hořce zaplakala a mne odsoudila,
želela jsi dne, kdy ohlédla ses po mně
na prohnilých schodech v starém tichém
domě.

Na Dunaji vlny mají sílu dravou,
nad hlubokou tůni mrtvá těla plavou.
Srdce mé se chvěje, jako by se bálo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

Asi není potřeba opakovat, že Gellner byl vynikající a jedinečný básník. Jeho verše jsou geniální a snad každý, kdo má poezii rád, nad touto sbírkou zaplesá. Co bych ale ráda zmínila, to jsou ilustrace. Jsou to Gellnerovy vlastní kresbičky a podle mě perfektně dokreslují jeho postoj k životu. Nejraději bych za to dala této malé knížečce šestou hvězdičku :-) Těžko se mi bude vracet do knihovny ...

Bezcestí

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!

Však nově začít - je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotvaže se zvedne,
již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou
své tělo šel bych prodat do ulic.

Gellnerovu poezii mám moc ráda. Snoubí se v ní romantika s realitou a životními zkušenostmi. Není to mlácení prázdné slámy plné vyčpělých a milionkrát použitých slov, které pak ztrácejí na sdělení.

Gellner výborně zní a ještě líp chutná. Nejdříve jsem si chtěla oblíbené básně opisovat, ale nakonec jsem zjistila, že si ušetřím hromadu času, když si ji prostě pořídím. A nelituji.

Krásně ironické, ironicky krásné jsou básně v tomto výboru. Bolestný žal z nich čiší snad v každém druhém verši.

"Já nehledal jsem vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení dne.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.

Noc byla touhou přesycená
a vábila a lákala.
V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.

A lože ztřísnilo se krví. -
A já zachvěl se vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím."

Zajímavé, ale dost depresivní básně.