Vášeň, co do rána zchladne přehled

Pijácké rýmovačky, psané pravděpodobně mnohdy poté, co se stesk nebo vztek nepodařilo alkoholem otupit, ale naopak umocnit. Bohémství a hrdost, sebelítost i sebeironie. Dnes by takto mohl psát každý zhrzený puberťák. I ve sportu ovšem platí, že co byl před sto lety světový rekord, je dnes běžný standard. Je tedy Gellnerův styl alespoň dobově objevný? To opravdu nevím.
Veršům se nedá upřít poutavost, rytmičnost (jako stvořené k halekání), dobré pointy, přitažlivá témata (sex a chlast), nadto obsahují minimum tropů, takže jsou zcela srozumitelné. Lze tedy chápat, proč jsou Gellnerovy básně navzdory archaické syntaxi a morfologii stále oblíbené.
Mně osobně jsou ale protivné. Příliš z nich trčí, že Gellner byl především karikaturista (což mimochodem vydání v Dokořán skvěle ilustruje s pomocí jeho tvorby). Jelikož se mi nedostává příležitostí, abych je opilý skandoval cestou z hospody, nenacházím v nich žádné kouzlo. (Krom toho, byla-li řeč o sebelítosti a sebeironii, vtírá se mi pocit, že to druhé pouze částečnš maskuje to první, což mi autora zprotivuje.)
Nerozumím upřímně, co má být na té poezii tak geniálního, že dostává tolik prostoru např. ve středoškolské výuce.

Má vášeň pro Gellnera rozhodně do rána nezchladne. Naopak je to letitá láska, už od dob gymplu.

Nikdy jsem neměla cit pro poezii, mnohdy mi básně přišly neuchopitelné, umělé, strojené, ale ty jeho miluju. Jednoduché, prosté, znělé, líbivé.
Kdo sám se toulal po nocích, miloval a noci prohýřil, pro toho bude Gellner a jeho básně věrným kumpánem.