Vážná známost

včera

Pro tuhle sbírku je typické přiznání z poslední básně: "I si tak hraju."
Mluvčí je pozorovatelem, který se rozhlíží kolem sebe. A protože stopy posvátna nebo čehokoli pozoruhodného jsou úplně všude, básně jsou poslepovány z částo nesourodých obrazů. To spolu se zauzleným jazykem snižuje čitelnost.
Jenže o to jde: prostá realita všedního ospalého dne se v Šiktancově pohledu vždy komplikuje, zadrhává, je ždímána a chce se po ní výpověď. Vždy je v ní něco víc. Dá se v ní bloudit, stejně jako v autorově jazyce. Když na to čtenář přistoupí.

06.01.2022

Nad pozdními, resp. posledními Šiktancovými sbírkami nedokážu skrýt určité rozpaky: snad jsem jen dostatečně nepronikl do jeho enigmatického, málo srozumitelného světa slovních hříček, nicméně nedovedu se pozbýt pocitu, že mě to ani příliš neláká, že je to vlastně poněkud zaběhlé, vyčpělé, samoúčelné. Jistě, našel si svůj styl, nějak jej rozvíjel a setrvával v něm; nelze jej ani osočovat z nadprodukce, ale přesto mě navzdory invenčnosti (ovšem invenčnosti až úmorné) svých básní nepřekvapuje ničím novým. Jistě, je to kvalitní sbírka kvalitního básníka, netvrdím, že se k ní ještě nevrátím, ale pronásleduje mě kacířská myšlenka, že kdyby ji nebyl napsal, velikosti jeho díla by to neubralo. Tzn. že už spíš jen doplnil, varioval, než aby rozvíjel a rozvinul.

22.04.2021

Stojím před mírně pootevřenými dveřmi do světa, kterému moc nerozumím, příliš mě neuchvacuje, ale mohu se v něm kochat neobvyklými slovními zpotvořeninkami.
Letní měsíce spí.
Kudrny do čela.
nedomyto, nedomilováno, v ledovém kanále:
do půli kolen Září.
Něčí sykot. Není náš.
"Někoho tu, matko, máš!"
Nějakou šelemnost.
Nějakou běseň.
Obzor jak uhozen štanglí
už nabíhá...
Pozejtří jeseň.