Včely
Meelis Friedenthal
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294157/mid_vcely-JAZ-294157.jpg
4
26
26
Román Včely současného estonského spisovatele Meelise Friedenthala je příběhem vysokoškoláka Laurentia Hylase cestujícího na konci sedmnáctého století, v době celkového velkého utrpení, neúrody a procesů s čarodějnicemi, z holandského Leidenu studovat na estonskou Univerzitu v Tartu. Nepřestává pršet, ve vzduchu je neustálá vlhkost. Mladíka, jehož vnímání je silně ovlivněno vysokou horečkou, otravuje všudypřítomný zápach, místní lidé jsou plní pověr, úroda byla špatná, řádí hladomor. Příběh, odehrávající se v jediném týdnu, slouží nejen jako obraz tehdejšího života, ale také tehdejšího stavu medicíny, kdy depresivní lidé trpěli melancholií, o níž se vědělo, že ji zapříčiňuje černá žluč, a k jejíž léčbě se praktikovala humorální medicína. Díky autorovu stylu psaní se před námi obraz Tartu rozvíjí jako film a my plně pociťujeme jeho smyslově bohatou atmosféru. Postavy příběhu, jako je například profesor matematiky Dimberg nebo profesor filozofie Sjöbergh, mají historický základ – text je inspirován autorovou dizertační prací. Vyprávění v sobě mísí realitu se snovými vizemi a horečnatými stavy, které nejvíce odpovídají tehdejšímu bouřlivému a nejistému období. Racionalismus učených mužů si mnohé věci vysvětluje odlišně od našeho vnímání, ne všechny záhady naleznou své vysvětlení. Duše lidí, kteří žili dobrý život, se znovuzrodí ve včelách.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2016 , DybbukOriginální název:
Mesilased, 2012
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Zajímavá knížka o putování studenta medicíny v dobách raného novověku z holandského Leidenu do nehostinného městečka Tart v Estonsku, kde kromě toho, že je hladomor, obyvatelé ještě věří v čarodějnictví. Náš hrdina už dávno ví, že čarodějnictví má vědecké vysvětlení - je to blud způsobený přebytkem černé žluči v těle. Užívá své pokrokové metody k léčení sebe sama i náhodných lidí, díky čemuž se nejednou dostává do křížku s místními obyvateli. Přes svoji pokrokovost se obává (SPOILER ALERT!), že on sám je uřknutý a má v sobě sílu zlého oka (lidé, se kterými se dostane do bližšího kontaktu, umírají), což před ostatními pečlivě tají. Horečnaté bludy se mísí s neveselými reáliemi tehdejšího Estonska a je pozoruhodné, že autorovi se povedlo příběh dotáhnout ke konci, aniž by se utopil v patosu a konec v sobě nese v podstatě pozitivní rozuzlení a poselství. Na konci knihy je fascinující uvedení příběhu do historického kontextu a dozvíme se dokonce, které události jsou pravdivé a které postavy opravu existovaly.
Jeden týden v životě studenta, pro kterého díky depresi (melancholii) je každý odžitý den malým vítězstvím nad sebou samým. Jak najít smysl a oporu pro život, když déšť ve vnějším světě jen dokresluje šeď a tíhu světa vnitřního a když venku zuří hladomor vedoucí k kanibalismu, takže lidský rozum nahrazují pověry. Poetický příběh, velmi jemně, ale přesně vykreslený svět deprese a v neposlední řadě povedený vhled do úrovně akademických znalostí a života v 17. století.
„Vrána, která přiletí k mrtvému zvířeti, mu například vyklove oko a vzniklým otvorem i mozek. Podobně se Satan zmocní oka pohledem a poté se zmocní i mozku a učiní ho hloupým.“
Včely som si náramne užil. Páčilo sa mi neskutočné jesenné Tartu konca 17.teho storočia, hrozba hladomoru vznášajúca sa nad celým tým temným svetom posunula atmosféru knižky ešte o kus ďalej do tmavých odtieňov. Porciu historických faktov a náčrtov aké to vtedy asi mohlo byť som dostal presne akurátnu. Práve tieto detaily často dokresľovali vyššie zmienenú atmosféru diela. Nie je to thriller, ale čítanie je to aj tak napínavé.
Realita sa tu preplieta so snami - snami či halucináciami z horúčky, ktoré sa zdajú byť také živé až celkom zapadnú do príbehu. A že nie je jasné čo je živá skúsenosť a čo sen? No a? Dobová realita v knihe nakoniec obsahuje rovnako nadprirodzena ako sny a oba pohľady na príjemne prepletajú a dopĺňajú.
V čom vidím najväčšiu pridanú hodnotu diela (a súčasne zásadný mínus pre čitateľa, ktorému to nesadne): autor nepodáva vysvetlenia udalostí exaktne v štýle 21.storočia. A ani nijak magicky. Prísne sa drží stavu znalostí a vnímania sveta, aké (podľa neho) fungovalo v tej dobe. Ak postava trpí melanchóliou, tak si jednoducho pustí žilou, alebo urobí niečo, aby jej klesol podiel „čiernej žlče“ v tele. Nezačne sa zaoberať svojim duševným stavom, či psychologicky analyzovať svoje vnútro – takto proste myslenie tej doby nefungovalo a tak s psychológiou postavy v tomto ponímaní nepracuje ani sám autor. Friedenthal chce čo najviac priblížiť čitateľovi vtedajšie myslenie možno práve touto cestou.
Ak teda vyjdete z faktu, že „...člověku není možné vypíchnout oko, aniž by se mu udělalo špatně“ a preto dokážete pripustiť, „že vidění a trávení jsou nějak propojené“, smelo sa môžete pustiť do čítania. A verím, že Vás Včely budú baviť rovnako, ako mňa.
Študák přijede v 17. století na Erasmus do Estonska, je mu špatně, pořád cítí hnilobu, stále prší a on se seznamuje s okolím. Většina knihy je bohužel věnována popisu nemoci študáka. Žádný významnější děj se nekoná a bohužel i avizovaný popis tehdejší společnosti je spíše jen okrajový. Pitva na závěr knihu lehce zvedla, ale i tak jsem čekal více.
Včely
Deštivý říjen a listopad 2020 , tato kniha s nádechem historie přesně vystihuje atmosféru současnosti. Dalo se to číst , ta pochmurná atmosféra byla dobře vykreslena. Začátek mi dost připomínal Drákulu.