Vďačnosť
Oliver Sacks
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/287783/bmid_vdacnost-agE-287783.jpg
4
49
49
Teraz stojím tvárou v tvár smrti, ale ešte som neskončil so životom. V štvorici esejí, ktoré britský neurológ Oliver Sacks napísal dva roky pred svojou smrťou sa venuje témam starnutia, pominuteľnosti a zázraku, ktorým je ľudský život. Poeticky sa vracia do detstva, obzerá sa za životom a takmer storočím, ktoré prežil, vďačný za život, priateľstvá, sklamania aj úspechy.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2016 , InaqueOriginální název:
Gratitude, 2015
více info...
Přidat komentář
Přečetla jsem knížečku jednou a podruhé a stále mi nějak nedocházelo, co je na ní tak pěkného krom toho, že je to prostě milé psaní s pár zajímavými myšlenkami. A protože se obvykle snažím vytěžit z knihy co nejvíc, zvlášť pokud mám pocit, že mi má něco předat, podívala jsem se i na autorovy internetové stránky. Z textů, videí a fotografií na mě vyzařovala všeobjímající a nekonečná laskavost. Při třetím čtení mi to všechno zapadalo do sebe a dolehla na mě váha autorových slov a velikost jeho osobnosti. Až mi začalo být líto, že už není mezi námi. Na druhou stranu, kdyby byl, tato malá knížečka by nejspíš nevznikla.
PS.: Ráda bych tentokrát připsala zásluhy i překladatelce. Měla jsem možnost nahlédnout do anglického textu a do slovenského překladu a ten český mi přece jen přijde lepší - věrnější a příjemnější. Pro mě je to zajímavý postřeh; v literatuře, která má na člověka emočně zapůsobit je důležitý nejen autor ale i překladatel.
"A teraz, keď ma opúšťajú sily a dochádza mi dych, keď mi moje kedysi pevné svaly zobrala rakovina, zisťujem, že už tak veľmi nepremýšľam a nadprirodzenom či duchovnom, ale o tom, čo znamená žiť dobrý a hodnotný život - čo znamená dosiahnuť pokoj vo vlastnom vnútri. Myšlienky mi unikajú k nedeli, dňu odpočinku, siedmemu dňu v týždni a asi aj siedmemu dňu ľudského života, keď má človek pocit, že svoju prácu dokončil a s pokojným svedomím môže odpočívať."
"Nemôžem predstierať, že sa nebojím. Ale najväčšmi cítim vďačnosť. Ľúbil som a bol som milovaný; veľa som dostal a niečo sa mi podarilo vrátiť; čítal som a cestoval, premýšľal a písal. Mal som vzťah so svetom, ten špeciálny vzťah tých, čo píšu a čítajú."
Riadky, z ktorých na míle cítiť srdečnú, úprimnú pokoru a vyrovnanosť so životom. Autora nezradil génius ani posledné mesiace pred smrťou, práve naopak, naplnený vďačnosťou - odkázal svetu, že aj smrti možno čeliť s úsmevom, ktorý zrkadlí vnútorný pokoj.
Nie každý sa dokáže vyrovnať s vedomím vlastnej smrteľnosti či s faktom, že piesky času sa pomaly odsýpajú, miznú v nenávratne, čas sa kráti a koniec sa blíži. Väčšina z nás sa podobným myšlienkam vyhýba, no Oliver Sacks sa naopak tvárou v tvár smrti ponoril do vlastného vnútra a v posledných mesiacoch života premýšľal o neobvyklom dobrodružstve, akým je ľudská existencia. V štyroch krátkych esejách polemizoval o neľahkých témach, ktoré sa ho bytostne dotýkali, uvažoval nad najbližšími mesiacmi a s láskou v srdci spomínal na prežité roky – na víťazstvá i pády, na ľudí, ktorých miloval a ktorí milovali jeho, na minulosť, ktorá ovplyvnila jeho súčasnosť a venovala mu nezabudnuteľný dar – spomienky.
Vďačnosť je útla no nesmierne očarujúca a hlboká kniha, akási reflexia života, konfrontácia vedomia s nezastaviteľným tokom času, starnutím, chorobou i pominuteľnosťou bytia zaobalená do prekrásne láskavého, citlivého štýlu pretkaného psychologickými nuansami, ktorý priam prekypuje ladnosťou, pokojom a tichým prijatím neodvrátiteľného. Niekedy netreba veľa, stačí pár strán, pár slov, zmierenie sa a nekonečná vďačnosť.
„O starobe si nemyslím, že je čoraz ponurejším časom, ktorý musí človek nejako zniesť a užiť si ho, ale mám pocit, že je to čas oddychu a slobody, keď sme oslobodení od falošných naliehavostí mladšieho veku, keď sme slobodní preskúmať čokoľvek chceme a pospájať myšlienky a pocity celého života.“
Už tomu názvu se nedalo odolat. Myslím, že šťastní lidé jsou vděční. A že možná pracovat na svém postoji vděčnosti znamená i pracovat na svém štěstí.
Líbí se mi pohled Olivera Sackse na smrt. Kdysi jsem četla, že "dobrou smrtí", o kterou se naši předkové kdysi modlívali ke svatému Josefovi, by se dnes nejspíše mínila smrt náhlá a okamžitá, kterou sotva postřehneme. Rychle zmizet, nevědět - hlavně ne umírat. Nenechat smrt, aby nám zasahovala do života. Ale zdá se mi, že přicházíme o velkou hloubku a necháváme ležet ladem velký potenciál, když mermomocí bráníme smrti, aby nám zasahovala do života, aby nám každodenně pokládala tu důležitou otázku: Co je to dobrý a smysluplný život? A žiju takový?
Vyrovnanie sa so životom a smrteľnosťou. Krásne čítanie, z tejto útlej knižky srší životná múdrosť.
Kniha na cestu do práce (přečtena za půl hodiny). Trošku depresivní, ale ne špatná kniha. Je pravda, že ke mně asi nepřišla v pravou chvíli. Ačkoli se téma nevyhnutelnosti smrti týká všech lidí bez výjimky, věřím, že jsou období, při kterých člověk s tímto tématem bude víc rezonovat. A pro taková období může být kniha přínosem ...
Smíření, vyrovnanost, láska, smrt, vděčnost.
Věcně, přesně, upřímně a nesentimentálně o prvních i posledních věcech člověka.
Kniha, kterou přečtete za půl hodiny, ale budete na ni myslet několik dní a možná nakonec přehodnotíte vlastní postoj k životu.
Rozhodně skvělý teaser na Sacksovu autobiografii, která by měla snad ještě letos vyjít v češtině.
Tuhle útlou knížku jsem přečetla v den jejího zakoupení a stále nemám co říct. Je mi smutno a zároveň hezky. Že tu pan Sacks byl. Byl tu i tak trochu pro mě, protože mě naučil chápat neurologii tak jak nikdo jiný na světě. Knížka o čtyřech srdcervoucích esejích, o jeho soukromí i životě a postupném smutnění a vyrovnání se se smrtí, když jste s ní tváří v tvář. Někdo by to mohl napsat na pár A4, ale pro mě má tahle 48stránková knížka obrovskou duševní hodnotu a bude se vyjímat v mojí knihovně napořád hned vedle všech knih od tohoto autora. Není to jen zpověď jednoho na smrt nemocného výborného neurologa, je to i čistý přístup ke konci života, být lidsky smutný, ale vděčný a smířený.
Kdyby to bylo možné je to on, ten s kterým bych se chtěla ze slavných lidí nahoře potkat nejdříve.
úryvek:
"Až umřeme už tu nebude nikdo jako my. Lidé ale nikdy nejsou stejní- když odejdou nelze je nahradit. Zůstane po nich prázdné místo, které není možné zaplnit, neboť osudem lidské bytosti- osudem genů i nervové soustavy- je být jedinečný, nalést si svou cestu, žít svůj život, umřít svou smrtí."
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Probouzení: Příběh o nečekaném probuzení ze spavé nemoci |
| 1997 | Antropoložka na Marsu |
| 2009 | Musicophilia |
| 2013 | Halucinace |
| 2016 | Vděčnost |
Kratičká knížka, vzpomínky a myšlenky neurologa na sklonku života. Bilancování, ale ne smutné. Krásná oslava života.