Ve skvrnách světla
Vít Erban
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518135/bmid_ve-skvrnach-svetla-Olx-518135.jpg
4
5
5
Proč tvořit, snít a vnímat skrze haiku? Haiku jsou jako skvrny světla vrhající do každodennosti okamžiky plné přítomnosti. Chtějí na minimálně ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum. Jak pomocí několika slabik zvěčnit výrazný prožitek „tady a teď“, který pronikne až za slova a obsáhne v jediném okamžiku nevyslovitelnou věčnost? Autor se ve své třetí sbírce pokouší prchavé vzpomínky, pocity a obrazy nejen zachytit, ale i rozostřit tak, aby sdělovaly více a mířily dále. Nechává je vynořit jako útržky souvislého proudu vjemů a dějů, jež nemají začátek ani konec – vystupují z prázdné stránky, aby se do ní zpět zanořily. Na místě doslovu se s tímto básnickým tvarem loučí osobním vyznáním ve formě eseje, v němž shrnuje svou cestu k haiku, dělí se o své zkušenosti a dává nahlédnout do své tvůrčí kuchyně.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
haiku literární historie, dějiny literatury česká poezie
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2020 | Šálek dál hřeje dlaně |
| 2002 | Krajina zevnitř |
| 2010 | Maska a tvář - Hra s identitou v mezikulturních proměnách |
| 2012 | Krajina - Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění |
Skvělé! To, že haiku je "básnická forma, která se pokouší na minimální ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum", přitom rytmicky, stručně, lehce, skrze obyčejnost, všednost a prostoru, s využitím kontrastu, smyslu pro paradox a relativitu, se člověk dozví v závěrečném doslovu autora samotného Čím je mi haiku. Tento doslov je jakýmsi uzavřením autorova díla v oblasti haiku, jde o jakýsi epilog, kšaft či rozloučení se s formou, které se autor přes dvacet let věnoval a poznal, že už se haiku i on vzájemně dostatečně poznali. Je to upřímné vyznání, dokonce nahlédnutí do principů, jak autor své verše sestavoval, jak novátorsky a zároveň velmi tradičně komponoval, jak hledal inspiraci.
Daleko podstatnější než doslov, je to, co mu předchází. Haiku Víta Erbana jsem obdivoval už v jeho sbírce Hora a obzor (2009), a to zejména proto, že se mu skutečně daří bodovým světlem osvítit mikrosituaci, která ale je zároveň velkým pocitem, a nebo naopak ve velmi rozptýleném světle nechá mikrosituaci rozplynout jako vznášející se chmýří. Nepateticky, na nejběžnějších okamžicích života. Není to nervy drásající poezie, je to jemná nostalgie a vzdálený stesk, ale i obdiv k zábleskům radosti, živočišnosti, přírodních proměn. Pokud je člověk vnímavý, tyto okamžiky obohacují náš život, jsou všudypřítomné a hlavně každý (vnímavý) se s nimi dokáže identifikovat.
"/v koruně břízy/od loňského podzimu/třepotá se drak/" nebo /zářijové dny/dlouží se stíny chodců/na hradební zdi/ nebo /zrníčka prachu/víří ve skvrnách světla/v přítmí kostela/ nebo /ticho je plné/zvuků co kdysi byly/a zase budou/ a nebo /vrzavá branka/příchody a odchody/nic než loučení/... a tak bych mohl pokračovat, ale to bych nenechal nic čtenářům.
To, co se zdá jednoduché, až banální, může být pronikavé a přesahující. Někdo na to potřebuje román o mnoha dílech a vrstvách (a je to skvělé, když se to podaří), někomu na totéž stačí 17 slabik rozložených do 3 řádků po 5-7-5 slabikách. Vřele doporučuji!