Večerní sláva Wiederhausera
Jiří Maršálek
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428159/bmid_vecerni-slava-wiederhausera-nJi-428159.jpg
4
14
14
Psychologicko-filosofický příběh Večerní sláva Wiederhausera decentním způsobem odkrývá ponurou část lidské psychiky a navazuje na tradici realismu a naturalismu velikánů, jako Guy de Maupassant nebo Ladislav Klíma. Ve vyprávění životních osudů hlavní postavy – Tomáše –, odkrývajícího a reflektujícího s cynickou sebeironií a šokující otevřeností v průběhu rodinného večírku své hvězdné, trapné i fatálně tragické zážitky z minulých let, kdy o něm příbuzní nic nevěděli, nalézáme celou řadu odkazů a ozvěn klasiků světové beletrie i filozofie, kteří ve své době bořili zažité konvence a překračovali společenská tabu. A i díky silně archaizované stylistice má čtenář občas pocit, jako by se propadl mezi řádky hluboko časem, a to nejen mezi literární bouřliváky na přelomu 19. a 20. století, ale možná i ještě dále, až kamsi do časů Nebezpečných známostí Choderlose de Laclose či libertinsko-filozofických hrátek markýze de Sade…... celý text
Přidat komentář
mně to přišlo spíš epigonské než parodické nebo ironické, tedy že autor paraziticky spoléhá na sebestřednost čtenářů, kterým polaská ego, když rozpoznají nějakou intelektuální aluzi nebo intertextuální hříčku
Troufám si říct, že osobně mě žádná kniha dosud neovlivnila a nepřekvapila tak, jako tato. Tak především jsem doposud měl minimální očekávání od české (nedej bože současné!) literatury. Také pak ovšem proto, že jsem se s hlavní postavou dokázal až podezřele ztotožnit jak v názorech, tak v chování a hlavně jeho osobitém druhu egoismu, který se stal jedním z hlavních příčin jeho veškerého životního ztrádání. Je to upřímná výpověď jedné ztrápené duše, kterých po světě pobíhá nezpočet a vsadím co chcete, že si každý z nich připadá jedinečný a ojedinělý ve své nadřazenosti okolnímu světu.
Co se týče formy, ta byla třešničkou na dortu celému kolosu, protože mi připomněla ruské klasiky ve svém popisování spletitých lidských vztahů i jazyku dobových překladů a vlastně i mě samého v mých útrpných amatérských pokusech. Napíšu li někdy něco, bude to podobné a horší.
Knížka je dobrá. Vůbec se neztotožňuju s popisem knížky, kterej je odpuzující a hyperintelektuální. Celé mi to znělo spíš jako souboj hlavní postavy se svým egem, kterému příšerně vadí vědomí vlastní malosti, tak se ji snaží pojmenovat a poučit o tom ostatním, čímž nad ní nevítězí, spíš naopak. Nedovede ji přijmout. Baví mě zařazení paralelních příběhů. O polotulákovi.. Myslím, že na něm Tomáš oceňuje, že polotulák vypadá, že nepotřebuje nikomu nic dokazovat, což ho v jeho očích dělá relativně svobodným. Je smířenej s tím, že je jen hroznej člověk.
Snad budou nějaký další knížky. Je to hezké, takové upřímné mezi řádky.
S kamarádkou jsme se nedávno bavili o tom, že povinná středoškolská literatura se už hrozně dlouho neobměňuje a že si vlastně ani nedovedeme představit, jaké knihy ze současnosti by se mohly do této skupiny přiřazovat. Ty knížky jsou všechny století staré a je to škoda, že z posledních třiceti let se studentům žádné čtivo nezadává. Jenže co? Připadá mi, že román Večerní sláva Wiederhausera je na tohle ideální kandidát. Dovedu si představit deset spolužáků, pro které by ta kniha byla utrpení a dalších deset (nebo jen pět?) kteří by hltali každou stránku. Tak jak to u nás bylo skoro u každé z povinných knih.
Já naštěstí vždycky patřila mezi ty, které povinná četba spíše bavila a kolikrát jsem se do těch knížek vyloženě zamilovala (Na východ od ráje, Červený a černý...)
Maršálkova kniha na mě působí jako dílo, které by mohlo obstát zub času. Mě osobně zasáhla a určitě po ní v budoucnu ještě někdy sáhnu.
Představte si setkání Lermontovova Pečorina, Tolstého Pozdnyševa, Dostojevského "podzemního úředníčka" a snad ještě několika potomků Sartrových či Maupassantových v menším, nepříliš valně vyhlížejícím lokále. K tomu si přičarujte tichého pisatele, sedícího někde v rohu a mistrně zapisujícího hlavní myšlenky bouřlivé debaty, která by se v takové společnosti jistě co nevidět strhla. Výsledkem takových zápisků by dost možná byla právě novela Večerní sláva Wiederhausera.
Jako rozený skeptik, navíc den ode dne čím dál zhnusenější současnou (nejen) literární produkcí, pořád nemůžu uvěřit, že to, co jsem právě dočetl, je kniha vydaná v roce 2019. Samotný obsah, dokonalá stylistika (v anotaci možná trochu děsivě popsaná jako "silně archaizovaná") a povedené grafické zpracovaní, vyšperkované skvělými ilustracemi Martina Mesároše, mi dává pocit, že držím v ruce jeden ze svých oblíbených antikvariátních úlovků od jednoho z výše jmenovaných literárních mistrů. A ono se přitom jedná o současnou beletrii. O českou současnou beletrii. O prvotinu autora, kterému údajně ještě ani nebylo třicet. Zkrátka klobouk dolů!
Jsem rád, že jsem před čtením o knížce ani o ději nic nevěděl. Myslím si, že by mě to možná dopředu odradilo a to by byla veliká škoda. Čte se to velmi rychle a příjemně, tahle novelka má jenom asi 100 stránek textu, kterými jsem proletěl za jedno odpoledne. A ten konec mě tak rozesmutněl, že jsem si pak ještě dlouho s knížkou pohrával v ruce a listoval v předchozích kapitolách. Možná mě závěr tak zasáhl, protože jsem opravdu nečekal, co přijde. Hořkosladké, melancholické a samozřejmě moc dobře napsané. Místy mi to připomínalo i povídky od Čechova, které mám hodně rád.