Věci, které mi nedají spát
Mia Kankimäki
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519320/bmid_veci-ktere-mi-nedaji-spat-DC3-519320.png
4
22
22
Originální průvodce nejen Japonskem a japonskou kulturou, ale i životem dvou žen, které dělí více než tisíc let. Když se Mia ve svých osmatřiceti letech ocitne na prahu vyhoření, dá výpověď v práci a odjede do Japonska za svou spřízněnou duší Sei Šónagon, dvorní dámou a básnířkou, která žila před tisíci lety. Při pátrání po jejím osudu Mia objevuje chrámy, zahrady, čajovny a bary a nechává se okouzlit kvetoucími sakurami, zenovými meditacemi nebo divadlem kabuki. Z jejích zážitků vzniká jedinečný příběh – osobní cesta, na jejímž konci možná najde sebe samu.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2023 , MottoOriginální název:
Asioita jotka saavat sydämen lyömään nopeammin, 2013
více info...
Přidat komentář
Od všeho tak trochu - cestopis, filozofie, literatura faktu a ještě další témata ,co mohla ,to do knihy autorka namíchala. Celkově mě tento literální eintopf, moc nezaujal. Čekal jsem trochu něco jiného, kniha se mi velmi špatně četla. Jsem rád, že mám četbu této knihy za sebou.
Mia píše stylem, který není úplně pro každého.
Ze stránek křičí její nemainstreamová povaha, a také to, že celý život hledá sebe a svoje místo ve světě (a nejspíš už navždy bude). Jistá prázdnota prožívání vnějšího života je tak nahrazena bohatým vnitřním světem a hlubokým rozjímáním.
Rozumím jí, jsem taky taková.
Už dříve jsem četla Miinu předchozí knihu "Ženy, které mi nedají spát", takže jsem tušila, co můžu očekávat od této.
A nezklamala mě.
Dílo je vlastně pátráním po historické postavě, o které není známo téměř nic. Mia se proto vydává do Japonska a snaží se skládat střípky tajuplné mozaiky života ženy, Sei Šónagon, která žila o tisíc let dříve.
Do toho vplétá svoje vlastní zažitky i zcela lidské slabosti (zahlcení, prokrastinaci).
Nakonec, stejně jako to bylo lehce naznačeno v jejím předchozím díle, mizí hranice mezi Miou a Sei, a Mia zjišťuje, že vždycky existoval ženy, které nebyly mainstreamové, nikam nezapadaly, a přesto žily (svým způsobem) neobyčejný život.
Změní se naše světské tápání ve chvíli, kdy to akceptujeme? Mio, jsi teď, deset let od napsání této knihy, alespoň trochu šťastná?
Kniha se tak nejspíš bude líbit především ženám, které nežijí průměrný život, nemají závratnou kariéru, nepodařilo se jim najít partnera a založit rodinu, připadají si v tom samy, trápí je to a hledají nějaký smysl své existence.
Doporučila bych ji také všem složitým duším s alespoň elementárním zájmem o historii, cestování nebo Japonsko.
Takový románový cestopis o Kjótu, jedné dvorní dámě, o které kolují všemožné příběhy, spousta historie a deník autorky cestovatelky. Kniha to nebyla lehká, četla se mi chvílemi dost těžce. Spoustu informací se v knize několikrát opakovalo. Dozvěděla jsem se nové informace o Japonsku, slavnosti rozkvetlých sakur musí být krasné a návštěvy chrámů opravdu zenovým zážitkem plným klidu.
Knihu asi doporučuju začít (nebo navázat) přečtením 1-2 stran, načež se rozhodnete, jestli na ni zrovna máte náladu, nebo někdy příště. Podle toho vám čtení bude buď hezky plynout, nebo tavit mozek. Píše to slečna, která nezastírá, že je stará panna a řeší, co se sebou (omlouvám se, pokud přijdu na nějaký hezčí opis, komentář přikrášlím), a vydává se po stopách obdivované dávné básnířky z japonského císařského dvora.
Varování: Kniha ve vás bude budit chuť sepisovat seznamy, i když vás to třeba nikdy dřív nenapadlo.
Ona tam nějaká inspirace je, ne že ne.
Asi nemůžu úplně hodnotit. Dočetla jsem někam k 70. straně a nemohla se donutit pokračovat. Nebavilo mě to. Možná na to nebyl ten správný okamžik. Autorka se v knize hodně obrací k Sei, to bylo trochu neobvyklé, ale líbilo se mi to. Velice netradiční byly i ty seznamy.
Kniha byla z větší části hezká, některé její popisy byly opravdu půvabné a já jsem si užíval s autorkou mnohé krásy milovaného Japonska, avšak můj hluboký požitek ze čtení byl narušován některými opravdu nevhodnými stereotypními poznámkami,například že by autorku asi nezajímali 'malí chichotajici se Japonci'.. Tato hloupá vyjádření bohužel můj zážitek z knihy umenšovala a byl jsem z toho zklamán.. Též část o Thajsku byla spíše zklamáním,autorka uvedla, že o Thajsku nic neví a tudíž ji tolik nezajímá, což považuji za chybu, právě to je přeci důvod, proč tu zemi chtít poznat.. Takže krásné citlivě popsané momenty se střídaly se slabšími pasážemi, které mi nevyhovovaly.. Rád jsem se touto knihou zabýval,ale nemohu dát bohužel vyšší hodnocení kvůli těmto výhradám, ačkoliv je mi téma jinak velmi blízké.. Nicméně časté rozmlouvání s tajemnou dvorní dámou Sei bylo velmi pěkné.Miluji klasickou japonskou literaturu,to bylo opravdu zajímavé.
Kvetoucí sakury, mono no aware a cestováním ven z krize... to pomůže vždycky!
Poněkud komornější než autorčiny skvělé "Ženy", které se mi líbily víc, ale i tak je to fajn "everywoman" počin, opatrnější prvotina, o hledání sebe sama v příjemně exotických, především japonských kulisách. Z dramatičtějších chvilek nám kniha připomene i tragédii ve Fukušimě z roku 2011, což mi přijde jako fakt supervzdálená historie. Kolem a kolem fajn cestopis nezatížený "akademičností".
Věci, které mi nedají spát
Tak tohle je dlouhé čtení: velmi pomalá, hutná, zajímavá, slibná kniha. Pro japanofily jako dělaná. Dostane se jim nejen vhledu do období před tisícovkou let, s dvorní dámou se poučí o všem možném, ale hlavně o literatuře psané - světe div se - tam a tehdy ženami. Právě dvorní dáma napsala své Zápisky pod polštář, spoustu popisů, seznamů a dalších literárních střípků, básní a dopisů, bez čehož se tehdy vyšší vrstvy neobešly při jakékoli příležitosti.
Po bližším seznámení s ní a jejím dílem touží Finka středního věku, která se vydala do Kjóta na studijní pobyt. Díky ní se seznámíme se současným Japonskem (zatím jsem na začátku, takže především tehdejším hlavním městem a jeho okolím) očima cizince neovládajícího řeč a tápajícího naprosto ve všem, topícím a dusícím se i v prádelně počasí.
Knihu si budu dávkovat, je obsažná, vydaná velmi malým fontem. Zatím se s ní těším a doufám, že nebudu muset po dočtení svůj názor měnit.
Po několikerém návratu ke čtení, kdy teprve v polovině obsáhlé knihy se dozvíme to málo známé o osobě dvorní dámy a spisovatelky, shrnuto v pár odstavcích, mne už začalo unavovat deníkové vyprávění ze současnosti, hlavně posedávání a akce se spolubydlícími apod. Nakonec jsem knihu musela odložit. Knize by prospělo proškrtání, zkrácení, což by také umožnilo vyhnout se opakování toho mála stále týchž informací o dvorní dámě. Ale zejména deník vypravěčky by potřeboval hodně pokrátit, aby zbyly jen opravdové zajímavosti ze současného Japonska.
Za nápad a první půli knihy 70%.