Ženy, které mi nedají spát přehled

04.08.2023

Tohle bylo prostě fajn! Osudy jednotlivých "nočních žen" rozkmitají srdce - vždycky, bez ohledu na drsnost a bezútěšnost okolností, je možné v sobě rozdmýchat nový plamínek naděje a vyrazit za dobrodružstvím, ať už to pro člověka znamená cokoliv - nemusí to být nutně na jiný kontinent, ale samozřejmě může! :) Když se africkou džunglí dokázala prodrat Mary Kingsley ve viktoriánských hadrech, proč bychom si těmi našimi džunglemi cestu nezvládli proklestit i my!

17.01.2023

Co si má se životem počít žena, které je 40 (+), nemá partnera ani děti, a nakonec ani stálou práci a příjem?

Autorka Mia totiž do této kategorie spadá a hledáním příběhů žen, které se v minulých staletích vymykaly mainstreamovému životu, se snaží dát smysl tomu vlastnímu.

A tak se pouští po stopách Nočních žen (jak jim tak zvláštně, hezky říká) a díky tomu cestuje po celém světě.

Kniha je napůl naučně historická a napůl autobiografická, což může občas způsobovat, že se čtenář poněkud ztrácí. Alespoň já jsem se ztrácela v poslední části, kdy autorka pendlovala mezi Japonskem, Normandií a Německem, ale netušila jsem, proč je vlastně důležité to zmiňovat, když tam pouze popisuje, jak se snaží pracovat na své knize.

Myslím ale, že to jen krásně reflektuje její potíže knihu správně uchopit a dokončit, k čemuž se autorka v průběhu několikrát sama přiznává.

Chápu rozladění mnohých, které tu v hodnocení několikrát zaznělo. Pokud máte rodinu a děti a nevíte, kde vám hlava stojí, nebo jste mladší či nemáte existenční krizi, Mia na vás musí místy působit neskutečně ukňouraně až líně.

Pokud rodinu nemáte a jste v podobné situaci jako autorka (já jsem, až na ty prostředky na cestování), tak vás to tak trochu tne do živého. Protože být bez partnera a rodiny ve čtyřiceti ve vás nutně nějakým způsobem vyvolává pocit neskutečného selhání a zbytečnosti existence (než se s tím naučíte srovat). Možná proto jsem autorce schopná odpustit i to, co jí tady mnozí vytýkají.

Příběhy samotných žen jsou ovšem úchvatné a nakopávací. Mnohé z těch žen toužily po tom, co je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, pokud na to máme prostředky: po cestování, svobodě a sebevyjádření. Takže jestli člověk cítil vinu za to, že jako žena selhal a nenaplnil rodinný život, tak to vzápětí přebije silnější pocit viny: Nač si stěžuješ, můžeš všechno na světě, nic ti nebrání, stačí si jen ujasnit, co vlastně chceš.

A pak si za tím vykročit.

Mia to nakonec taky našla, i když to neuměla dobře popsat. Je to schované na samém konci. Přijetí toho, že je, jaká je, že život má, jaký má a nic z toho není špatně.

Dílo mělo velký potenciál, který ale zůstal nevyužit kvůli autorčině vlastní nejistotě a postupně čím dál větší ztracenosti v tom, co tím vším chtěla vlastně čtenářům říct. Nezlobím se na ni, odpovídá to tomu, jak se autorka v příběhu sama vykreslila.

Celkově ale můžu říct, že bych knihu k přečtení doporučila. Můžete si z ní vyzobat jen příběhy Nočních žen (snadno poznáte, kde začínají) pro inspiraci a když vás Mia bude iritovat, zbytek nechat jít.