Ženy, které mi nedají spát
Mia Kankimäki
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/434831/bmid_zeny-ktere-mi-nedaji-spat-ZRj-434831.png
4
81
81
Cesta kolem světa po stopách mých hrdinek. Mia je svobodná čtyřicátnice, bydlí v podkroví u svých rodičů a noci tráví přemýšlením o ženách, které se zapsaly do historie touhou žít po svém. Staly se z nich neohrožené badatelky, nadané spisovatelky a vášnivé malířky. Při hledání inspirace k napsání této knihy procestuje Mia celý svět po stopách svých „nočních žen“. Když ony dokázaly jít svou cestou, proč by to nedokázala i ona?... celý text
Literatura světová Pro ženy Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , MottoOriginální název:
Naiset joita ajattelen öisin, 2018
více info...
Přidat komentář
Co si má se životem počít žena, které je 40 (+), nemá partnera ani děti, a nakonec ani stálou práci a příjem?
Autorka Mia totiž do této kategorie spadá a hledáním příběhů žen, které se v minulých staletích vymykaly mainstreamovému životu, se snaží dát smysl tomu vlastnímu.
A tak se pouští po stopách Nočních žen (jak jim tak zvláštně, hezky říká) a díky tomu cestuje po celém světě.
Kniha je napůl naučně historická a napůl autobiografická, což může občas způsobovat, že se čtenář poněkud ztrácí. Alespoň já jsem se ztrácela v poslední části, kdy autorka pendlovala mezi Japonskem, Normandií a Německem, ale netušila jsem, proč je vlastně důležité to zmiňovat, když tam pouze popisuje, jak se snaží pracovat na své knize.
Myslím ale, že to jen krásně reflektuje její potíže knihu správně uchopit a dokončit, k čemuž se autorka v průběhu několikrát sama přiznává.
Chápu rozladění mnohých, které tu v hodnocení několikrát zaznělo. Pokud máte rodinu a děti a nevíte, kde vám hlava stojí, nebo jste mladší či nemáte existenční krizi, Mia na vás musí místy působit neskutečně ukňouraně až líně.
Pokud rodinu nemáte a jste v podobné situaci jako autorka (já jsem, až na ty prostředky na cestování), tak vás to tak trochu tne do živého. Protože být bez partnera a rodiny ve čtyřiceti ve vás nutně nějakým způsobem vyvolává pocit neskutečného selhání a zbytečnosti existence (než se s tím naučíte srovat). Možná proto jsem autorce schopná odpustit i to, co jí tady mnozí vytýkají.
Příběhy samotných žen jsou ovšem úchvatné a nakopávací. Mnohé z těch žen toužily po tom, co je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, pokud na to máme prostředky: po cestování, svobodě a sebevyjádření. Takže jestli člověk cítil vinu za to, že jako žena selhal a nenaplnil rodinný život, tak to vzápětí přebije silnější pocit viny: Nač si stěžuješ, můžeš všechno na světě, nic ti nebrání, stačí si jen ujasnit, co vlastně chceš.
A pak si za tím vykročit.
Mia to nakonec taky našla, i když to neuměla dobře popsat. Je to schované na samém konci. Přijetí toho, že je, jaká je, že život má, jaký má a nic z toho není špatně.
Dílo mělo velký potenciál, který ale zůstal nevyužit kvůli autorčině vlastní nejistotě a postupně čím dál větší ztracenosti v tom, co tím vším chtěla vlastně čtenářům říct. Nezlobím se na ni, odpovídá to tomu, jak se autorka v příběhu sama vykreslila.
Celkově ale můžu říct, že bych knihu k přečtení doporučila. Můžete si z ní vyzobat jen příběhy Nočních žen (snadno poznáte, kde začínají) pro inspiraci a když vás Mia bude iritovat, zbytek nechat jít.
"Rady nočních žen č. 1:
Buď statečná. Pokud se bojíš, nevadí.
Hraj s kartami, které dostaneš.
I kdybys byla nemocná, můžeš žít naplno.
Pokud o všechno přijdeš, začni psát."
Často až neuvěřitelné příběhy odvážných žen, které se nebály i přes zažité konvence, odpor společnosti a všechny překážky jít za svým snem, i kdyby to znamenalo brodit se v těžkých viktoriánských sukních bahnem džungle a čelit lidojedům. Cestovaly do neprobádaných míst, podnikly cestu kolem světa, tvořily umění. Mia Kankimäki se vydala po jejich stopách a sama přitom čelila vlastním strachům a pochybnostem. Skvělé a inspirující čtení.
neska neco absolutne mimo feed protoze to nejak posledni dobou nezvladam. Ale o tom jsem mluvit nechtela. Dnes bych vam rada predstavila knizku Zeny, ktere mi nedaji spat. Je to neuveritelne zajimave cteni o zenach, kterr byli odvazne a nedaly se. Nejvice se mi libily pribehy cestovatelek, jelikoz jsem knizku cetla v dobe, kdy se mohlo cestovat tak maximalne prstem po mape. Knizka vam rozhodne preda hodne inspirace a chut se zvednout z gauce a jit neco delat. Bylo tam hodne feminismu, ale ne v te hnusne forme, kdy chlapy jsou proste vsichni do jednoho spatny, kterou nesnasim. Co mi obcas chybelo, bylo vetsi propojeni s zivotem autorky. Ale jinak dobre cteni. 3⭐/5⭐
Konečně dočteno! Trvalo mi to neskutečně dlouho, z čehož plyne, že mě to zas až tak nebavilo.
Některé pasáže hlavně ty, ve kterých psala autorka o sobě byly nudné, zdlouhavé, naopak příběhy nočních žen jsem si povětšinou užívala.
Ale celkově nic moc, čteno kvůli čtenářské výzvě.
Inspirující i velmi motivující. Přesně tak knihu vnímám.
Kniha čtenáře obohatí o poznání životů spousty odvážných žen včetně autorky.
Líbila se mi i určitá transparentnost vznikání knihy, které bych tedy pár desítek stránek ubrala, ale co už. :-)
Kniha na rozšírenie obzorov o ženských cestovateľkách, dobrodruhoch, ktoré cestovali z vášne pre objavy. Páčilo sa mi prelínanie autorkinho života a dokonca som o jednej z menovaných (Karen Blixen) sama robila takú menšiu rešerš už v minulosti.
Jakýsi feministický blábol. Bavila mě první, druhá žena, ale postupně feminismus nabíral na obrátkách a negativita se kupila, až mě úplně znechutila.
Já si nemůžu pomoct, ale ani poté, co jsem se snažila namotivovat se pozitivními komentáři, nemůžu říct, že by šlo o dílo, které si zaslouží zvýšenou pozornost a chválu. Chybi mi propojení autorkou hledané inspirace s jejím vlastnim životem...Navíc je otázkou, kde je hranice mezi inspirací v činech jiných a slepou adoraci. Ano, autorka se nebojí i kritizovat, ale přesto ponechává zajímavá vznikajici témata stranou a jen klouže po povrchu. Některé z jejich hrdinek (Afrika) neváhaly bez omluvitelných pohnutek ubližovat živým tvorům, jiné publikovaly rasistické články... V uvozovkách vtipné je autorčino dobrodružství na safari, opět v něm postarám hloubku a cíl, jde jen o plitký popis zážitků, který byl velmi průměrný. Je mi líto, že jsem z knihy tak zklamaná, hrozně jsem se na ni těšila, protože téma znělo velmi zajímavě. Navíc ji mám dvakrát, protože jsem ji dostala i k Vánocům :D I když... Dočetla jsem ji. Takže třeba nebude tak hrozná :)
Asi jsem od ní měla příliš velká očekávání, a proto jsem byla nakonec zklamaná. Vím, že rovina autorčina života ve srovníní s výjimečnými ženami měla knize přinést novou dimenzi, uvítala bych ale více výjimečných žen a méně Mii Kankimäki.
Během kapitoly o Karen Blixenové jsem se čtením málem sekla. Autorka mě značně iritovala. Např. v jednu chvíli píše, že se ve srovnání se svými známými, uštvanými mezi prací a dětmi, jako bezdětná čtyřicítka cítí, jako by utekla z vězení, a pak najednou probleskne věta, jak by bylo "samozřejmě úžasné, kdyby si ji po příletu do Afriky někdo vzal ještě než vyrazí za ubytováním". O Karen Blixenové v jeden moment píše "Občas působí jako nepřemožitelná superžena, skoro jako muž". (Takže nepřemožitelná superžena je skoro jako muž? Mio, prosím můžeš mi to vysvětlit?) Během většiny pasáže o Africe se mi otvírala kudla v kapse nad ukňouranou Miou, která si představovala, jak bude pít na savaně víno z křyšťálových sklenic po vzoru K. Blixenové.
V následujících kapitolách si ale autorka napravila reputaci a viktoriánské cestovatelky a renesanční italské umělkyně mě nadchly.
Můžu-li tedy doporučit, přeskočte Afriku a jděte rovnou na další kapitoly.
Na první pohled příjemné, oddechové čtení o cestách, cestování a lidských osudech. Na ten druhý je to výborně napsaná kniha se spoustou poutavě předkládaných informací o zajímavých lidech. Vlastně o zajímavých ženách, které nejsou tak úplně běžně známé. Nádherně strávený čas s knihou :)
V knihovně mě na první pohled zaujala obálka a na druhý název. Cílila jsem na Karen Blixenovou, neboť Vzpomínky na Afriku tvoří krajinu mého mládí a měly na mě výrazný formativní vliv. Meryl Streep ve své nejlepší formě, všechno to elegantní khaki a promítáno (tehdy) v nečekaně obřích rozměrech..ten prostor, ten zhýralec manžel a ten Redford! Aaach jooo, nezbývá, než vzdechnout se starou Škopkovou...
Už ani nevím, kde jsem k nápadu se pustit do téhle knihy přišla, ale blahořečím tomu podnětu, ať už je odkudkoli, protože jsem si krásně početla o spoustě inspirativních "nočních" žen a během těch objevů jsem v úžasu souběžně pročesávala všeliké zdroje a prameny, kde se o nich dozvědět ještě a mnohem a mnohem a ještě víc:). Nádhera Mio, cestovatelky a malířky, zapomenuté a znovuobjevené, nočních žen není nikdy dost, těším se na příště, drž se a nepřestávej hledat a nepřestávej psát.
Příjemné odpočinkové čtení. Žádná závratná Literatura, spíš takové nezávazné povídání o cestování, cestovatelkách, středověkých umělkyních … Ke konci se to trochu opakovalo a po pravdě jsem úplně nerozuměla tomu, kde bere vypravěčka peníze na další a další cesty (když onu knihu píše již 2 roky a o žádném dalším „vedlejším příjmu“ se nezmiňuje). Ale četbu jsem si užila.
Musím přiznat, že si málokdy koupím knihu, ale tuhle si do knihovny zařadím. Příběhy žen jsou neuvěřitelně zajímavé. Ať už cestují, vedou kávovou plantáž nebo malují, zaslouží si naši pozornost. Opravdu neuvěřitelné životy. To neupírám ani Karen Blixenové, kterou jako osobnost nemám ráda. A na konci jsem neobdivovala ani umělkyni Jajoi Kusama (asi nejsem takový fanoušek nábytku z penisů). Naopak jsem byla vděčná za příběhy odvážných cestovatelek a renesančních malířek.
Z naší průvodkyně a autorky Mii jsem měla rozporuplné pocity. Vytáčí mě ženská, která jede na safari a táhne sebou fén a večerní šaty. A její naříkání na chudobu. Přitom jela na safari i s kuchařem, kupuje letenky, bydlí měsíce v klášteře v Itálii a užívá si tradičních japonských lázní. Takže tohle jí závidím, protože mám plno zkušeností se spaním na pláži, šváby, jedním batohem a rozpočítáváním peněz na jídlo. Sice bych neměnila, ale občasný luxus bych ocenila. Nakonec jsem Miu vzala na milost a šla jsem s ní její cestou za nočními ženami, ať už na ní hledala cokoliv. Knihu si určitě přečtu znovu.
Zajímavé a inspirativní. Bližší seznámení s ikonami (Blixenová) i s méně známými osobnostmi, které by jinak zapadaly prachem, kdyby je autorka nezmínila. Kombinace popisného stylu s autobiografickými částmi byla dobře propletená.
Blog křížený s populárně naučnou literaturou o neortodoxních umělkyních a cestovatelkách napříč historií. Autorka je dle svých slov trochu grafomanka - potvrzuji. Pár pasáží ála Wikipedia o historii kdečeho, o co během psaní knihy zakopla, se fakt mohlo vyškrtnout. Ale jinak mě její zápisky o inspirativních ženách a cestách po jejich stopách moc bavily. Zvlášť v době, kdy člověk může vzhledem ke koroně cestovat leda tak prstem po mapě.
Čte se to lehce jako osobní blog, k tomu patří i lehce naivní styl, který autorka zvolila - někoho by mohl po chvíli začít štvát, ale mně se líbilo, jak veškerou naivitu pravidelně rozbíjí jemným humorem.
Četla jsem to jako hledání odpovědi na otázku, zda lze mít v nějaké osobnosti vzor, zvlášť když vás dělí staletí. A jestli ten vzor vlastně vůbec k něčemu je, ať už si po bytě rozvěsíme kolik chceme talismanů, citátů a rad z pera zvoleného idolu.
Cením i příjemný překlad Martiny Šímové.
„Myslíš, že víš, co tě cestou čeká, ve skutečnosti právě tohle netušíš“
Karen Blixenová v dopise z Afriky 18. ledna 1917
Hned první věta z této knihy absolutně dokonale vystihla „cestu“, která mě s touto knihou čekala. Objela jsem několikrát celý svět (překvapivě jsem si zamilovala nejvíce Afriku), poznala úžasné ženy (neustále jsem na internetu vyhledávala jejich tváře) a stále žasnu nad jejich odhodláním, umem a odvahou.
Na knihu jsem měla zatraceně málo času, v rámci výpůjčky jsem polovinu svého času věnovala kolegyni, a pak trochu litovala. Hrdinky této knihy se tak i pro mne staly nočními ženami, četla jsem hlavně po nocích, a ty rána potom nepatřily k těm nejlehčím :)
Mio, omlouvám se, tvé vlastní pocity sice skvěle spojily všechny příběhy, ale až na Afriku mě až tak nezaujaly. Zato samotné vyprávění o „nočních ženách“ jsi zvládla neskutečně dobře. Spousta zajímavých informací o místech, době, jednotlivých destinacích a hlavně ženách, které si dokázaly prosadit svou a šly za svými sny!
Doporučuji!
Velmi příjemný cestopis či spíše osobopis, který mi rozšířil obzory a informace z historie i současné doby. Některé hrdinky, po jejichž stopách se autorka vydala, pro mě byly úplně nové (obdivuhodné cestovatelky, o kterých bych si klidně početla detailněji), jiné - staré známé, např. Karin Blixen - jsem díky knize uviděla v novém světle (ne vždy tom dobrém). Stejně tak místa pro mě byla některá známá a jiná naprosto cizí, nová a nebo v případě Karin tolik změněná a polidštěná od "Vzpomínek na Afriku". Je mi sympatický autorčin pohled na svět i cestování, přiznání vlastních slabostí, deziluze ze svých hrdinek i negativních stránek cestování. Takové osvěžující vyprávění o cestách a zajímavých lidech, rozdílných kulturách i o strachu a odvaze být jiný.
A v neposlední řadě je zajímavé číst, z jakých důvodů naprosto "nefinská" Finka (nepije kafe, celou zimu je zalezlá v garsonce, miluje jižní země a očividně i povahy a i když si o sobě myslí, že je introvertka, tak si libuje ve vybrané společnosti), která žije v pro mě tak krásné zemi, utíká do přelidněné Afriky, přetechnizovaného Japonska apod. Asi je v lidské povaze nevšímat si krás na dosah ruky, ale toužit po tom exotickém, vzdáleném...
"Vím, jak snadno se život i po zásadní cestě vrátí zpátky do zajetých kolejí. Jak těžké je udržet si prodělanou změnu, své nové já, ono radikální, zapálené nadšení, když je doma všechno při starém. Jak obtížné je nepřipadat si jako vyvrhel, když jste přehodnotili názor na to, které věci jsou v životě důležité. I kdybyste usoudili, že společnost je plná přetvářky, konvenčnost považovali za zločin a ideál o vlastní rodině, bytu a práci vedoucí k vyhoření za naprosto chorobnou normu, je těžké žít jinak. Je těžké si ten pocit udržet."
Knihu jsem četla skoro tři týdny. Vychutnávala jsem si ji. Každá kapitola končí několika radami nočních žen a myslím že si je lecckdo zapíše do svého notes. Dozvěděla jsem se o spoustě žen, co byly umělkyně a kterým sice nepřála doba přesto dokázaly prorazit.
Štítky knihy
Afrika životopisy, biografie renesance pro ženy cestování finská literatura Florencie cestovatelé Tanzanie malířky
Ženy, které mi nedají spát
Tohle bylo prostě fajn! Osudy jednotlivých "nočních žen" rozkmitají srdce - vždycky, bez ohledu na drsnost a bezútěšnost okolností, je možné v sobě rozdmýchat nový plamínek naděje a vyrazit za dobrodružstvím, ať už to pro člověka znamená cokoliv - nemusí to být nutně na jiný kontinent, ale samozřejmě může! :) Když se africkou džunglí dokázala prodrat Mary Kingsley ve viktoriánských hadrech, proč bychom si těmi našimi džunglemi cestu nezvládli proklestit i my!